SCHWEPZ: Souhlasím.
Podle mě pokud má rodič osobní integritu, jeho chování dává smysl a řídí se logickými principy, dítě ho jako autoritu v zásadě bude chápat. Myslím si, že dítě od určitého věku si uvědomuje své postavení, uvědomuje si, že všechno ještě samo nedokáže, a všemu nerozumí, a potřebuje dospělého jako ochránce a průvodce životem. Takže je přirozeně nastaveno na to, dospělého respektovat. Ale zároveň je velmi citlivé právě na tu integritu.
Procházím teď takové období, kdy se na dětství hodně rozpomínám. Pamatuju si od 3 let, souvislej detailní příběh, takže jsou tam mraky situací, kdy jsem si tvořila na dospělé svůj názor. A jsou právě o tom. Přesně jsem si všimla, kdy dospělý řekl něco a udělal něco jiného. Věděla jsem přesně komu a co můžu věřit. Všímala jsem si, jestli to, co dospělí dělají, je logické a smysluplné.
A když se na to dívám teď, připadá mi to až drsný, jak jsem nemilosrdně identifikovala slabosti a díry a vyvodila z nich závěry - že ten a ten dospělý pro mně není autoritou vůbec žádnou, maximálně bezpečnostním rizikem (je např. dobré nenasrat ho;), a jiný je autoritou na něco, v nějajké oblasti a za nějakých okolností, ale v jiných věcech je mimo, atd....
A samozřejmě, ten pocit, tohle si uvědomovat, když zároveň víte, že jste na těch lidech zcela závislí, je nic moc. A z toho pak vzniká všemožné vztekání, scény, překračování hranic, vzpurnost, boj.... Velká část těch situací mi přijde, že nemusí ani vzniknout, pokud ten dospělý vyzařuje tu jasnost a pravdivost ve všem, co dělá. Pak může to dítě být v klidu. Určitě, nějaké konfrontace pořád budou, každá malá osobnost si něco řeší ;)....ale člověk s integritou na ně bude taky normálně přirozeně a rozumně reagovat, a tím svou autoritu jen potvrdí.....