Gévaudanská Bestie, opět mýtus mnohokrát zpracovaný, tentokrát jako ukázka mýtu relativně moderního (mezi všemi těmi starověkými) – starého jen něco přes dvě stě let.
Gévaudanská Bestie je tvor popisovaný jako obrovský, vlku podobný čtvernohý tvor (podle svědků velký jako osel nebo dokonce kráva), který před více než dvěma sty lety terorizoval lid jihovýchodní Francie, a zabíjel bez rozdílu muže, ženy i děti.
Během svého více než tříletého řádění Bestie (La Bete) zabila přibližně sto lidí a dalších více než třicet zranila), nemluvě o velkém množství dobytka a dalších domácích zvířat.
Vše začalo v červnu 1764 v Merciorském lese nedaleko Langogne, což je východní část Gévaudanu. Bestie tehdy zaútočila na mladou pastýřku se stádem krav. První i druhý útok Bestie byly odraženy rohy mladých býků a ženě se tak podařilo utéct a vyváznout pouze se škrábanci a potrhanými šaty.
Bestie byla hysterickou dívkou popsána jako zvíře s velmi širokou hrudí, mohutnou hlavou a krkem, krátkýma rovnýma ušima (trochu připomínajícími rohy) a čenichem jako ohař, se dvěma dlouhými tesáky trčícími po stranách zpěněné tlamy. Její ocas byl dlouhý, neobvykle tenký a od vršku hlavy po konec ocasu měla mít Bestie černý pruh. Také měla mít obzvláště velké spáry, které vypadaly téměř jako lidské ruce, ovšem třikrát větší, a blýskavé, ďábelské oči. Mladá pastýřka také vypověděla, že se zvíře pohybovalo velkou rychlostí až devítimetrovými skoky.
V následujících měsících zachvátila hrůza celý region. Bestie preferovala snadnou kořist – ženy a děti, a také osamělé pastýře – a často mířila přímo na hlavu oběti. Několik obětí bylo odvlečeno a sežráno. Nejhorší ze všeho byly napůl snědené ostatky a odervané končetiny povalující se volně kolem. Hrska obětí vyvázla životem, ale většina z nich přišla šokem o rozum. Objevily se i divoké spekulace, že se vlastně jedná o vlkodlaka. Jiné zase tvrdily, že se jedná o pár – nebo dokonce celou smečku – podivně zbarvených lidožravých stvoření, protože jedno zvíře by nemohlo provést takové množství útoků, a zvíře by se tak muselo buď pohybovat neuvěřitelně rychle, nebo být na dvou místech naráz.
Zbraně se navíc zdály naprosto neúčinné, protože i když někdo na Bestii vystřelil, zjevně zůstávala nezraněna. Stále více a více bylo zvíře považováno za nepřirozenou bytost.
V říjnu 1764 narazili dva lovci na Bestii. Oba po Bestii střelili ze vzdálenosti pouhých deseti kroků. Bestie padla, ovšem ihned se znovu zvedla. Lovci vystřelili podruhé, a opět Bestie padla. Tentokrát vstala na nejistých nohách, ale stále byla schopna utéct do blízkého lesa. Během útěku po ní lovci vystřelili ještě dvakrát a pokaždé Bestie padla a znovu se zvedla.
Místní, poté, co to slyšeli, a našli krvavou stopu vedoucí do lesa, byli přesvědčeni, že Bestie byla smrtelně zraněna, a že následujícího dne najdou její mrtvé tělo. K jejich zděšení bylo však v následujících dnech zabito několik dalších lidí. Legenda Bestie – a strach z ní – opět vzrostla.
Další měsíc byl každý dostupný vesničan začleněn jako naháněč do obrovského lovu na Bestii, který zorganizoval jistý kapitán Duhamel. Ten vedl proti Bestii padesát a sedm dragounů, čtyřicet pěšmo a sedmnáct v sedlech. Jeho úsilí bylo neúčinné. Bestie pokaždé vyklouzla jeho mužům, i když byla obklíčena. I když vojáci zašli tak daleko, že se převlékali za ženy, aby Bestii nalákali na snadnou kořist, zvíře se nenechalo zaskočit a dokázalo uniknout polapení i zabití. Bestie byla zkrátka nad jejich síly.
V té době byla vyhlášena i velká odměna a do Gévaudanu přicházeli lovci ze široka daleka s nadějí na snadný výdělek. Lovci se spojili s dragouny a hon na Bestii trval celý měsíc. Během něj byly pobity desítky a stovky vlků, ale Bestie sama stále unikala. Na konci honu už měli místní vesničané plné zuby cizinců, kteří jedli jejich zásoby, dupali po jejich polích a vtírali se do jejich domů. Jako kdyby tuto averzi Bestie vycítila, rozpoutala všem pod nosem strašnější masakr, než kdy dříve. V té době dosáhly zkazky o neporazitelné Bestii z Gévaudanu do všech koutů Evropy.
Po veřejném a brutálním útoku na dvě děti poslal sám král, Ludvík XV., do okresu jistého Dennevala. Tento normanský statkář a lovec zabil podle pověstí více než dvanáct set vlků. Se šesti svými nejlepšími barváři se pustil do stopování Bestie v únoru 1765. Nedlouho potom se k němu připojil šestnáctiletý Jacques Denis, odvážný syn místního farmáře, a s Dennevalem se spřátelil. Jacquesova starší sestra Jeanne byla napadena Bestií, a i když přežila, nenávratně se pomátla na rozumu. Jacques, který byl svědkem napadení, přísahal pomstu.
29. dubna 1765 narazil místní šlechtic Chaumette a jeho dva bratři na Bestii, která právě sledovala pastýřku. Několikrát po Bestii vystřelili a srazili ji na zem, i tak ale zvíře dokázalo opět uniknout do lesa a ztratit se jim. Tentokrát ale po ní zůstalo mnoho krve, vsakující se do hlíny a barvící okolní křoví. Opět všichni doufali, že je to konec Bestie a že někde zajde v osamění. A i tentokrát se tato naděje ukázala jako lichá. Krátce po této události opět Bestie pokračovala ve svém krvavém řádění.
Bestie znovu zaútočila v květnu 1765, během velkých jarních trhů v Malzieu. Nejprve zabila mladou dámu Marguerite, shodou okolností dobrou přítelkyni Jacquese Denise. Poté zahubila během jediného dne tři další oběti. A to byla poslední kapka. Rozzuření vesničané se chopili vidlí a bajonetů a vedeni Jacquesem Denisem vypustili psi za čerstvou pachovou stopou. Velmi brzy stanuli tváří v tvář Bestii, Jacquese dokonce podruhé. Denis divoce napadl zvíře bajonetem, ale Bestii nezastrašil. Zvíře skočilo na mladíka a nebýt včasného zásahu dalších lovců, kteří Bestii donutili k útěku, přidal by se Jacques ke své přítelkyni v království nebeském. V červnu 1765 vzdal Denneval svou snahu o ulovení Bestie.
Jako by vycítila odjezd svého nepřítele, Bestie začala řádit s novou silou. 16. června napadla malou holčičku, která byla na poslední chvíli šťastně zachráněna vesničany. 21. Zabila La Bete čtrnáctiletého hocha, sežrala pětadvacetiletou ženu a odvlekla malé dítě. Zuřící král vyslal svého osobního zbrojíře, Antoine de Beauterne, aby skolil Bestii.
Králův vyslanec zpočátku udělal jen málo. Prošel oblast, nakreslil nějaké mapy zvířecích stezek a seznámil se s prostředím. 21. Září zorganizoval k lovu čtyřicet místních lovců a tucet psů.
Tentokrát se zdálo, že jde všechno dobře. Veden intuicí obklíčil de Beauterne se svými lidmi strž v lese nedaleko obce Pommier. Jakmile vypustili psi, ti vyrazili se zuřivým štěkotem. Bestie byla ve strži. De Baeuternův přístup a intuice se vyplatily.
Jakmile La Bete opustila křoví, uvědomila si, že je obklíčena. Zoufale se snažila najít díru, kudy z pasti. De Beauterne vystřelil a zasáhl ji do pravého ramene. I ostatní lovci zahájili střelbu a jedna kule prošla pravým okem Bestie a lebkou. Zvíře padlo a muži triumfálně zaduli na rohy.
Naprosto nečekaně se však Bestie zvedla a zaútočila ne de Beauterna. Muži znovu vystřelili a znovu byla bestie zasažena, točila se v kruzích a hledala cestu pryč, až konečně La Bete padla – tentokrát již mrtva – k zemi.
Během zkoumání se ukázalo, že se jednalo o nezvyklý, vzácný druh vlka, dlouhého přes šest stop (cca 1.8 metru), vážícího 143 liber (65 kg) s velkou hlavou a zuby dlouhými 1,4 palce (3,5 cm).
Mezi místními vesničany bylo mnoho oslav a radosti, ovšem někteří nevěřili, že je Bestie mrtvá. Mezi nimi i druhá sestra Jacquese Denise, Julienne. „Vím, že stále žije, je někde tam, a sleduje mě ze stínu! Dostane mě! Prostě to vím!“ říkala.
Během následujících měsíců nezazněl ani jednou zlověstný zvuk poplašných zvonů, ale jen proto, že králův příkaz zakázal všem o Bestii třeba jen mluvit. Zabíjení však pokračovalo dál a Julienne sama zmizela na Štědrý den, aby již už nikdo nespatřil.
Během následujícího roku – 1766 – se věci poněkud uklidnili, zmizelo jen několik lidí. Ale na jaře 1767 opět začaly masakry, i když není známo, kolik lidí přesně bylo zabito. Mnoho rodin nenahlásilo své ztráty a úřady už je ani neregistrovaly. Přesto se však zachoval údaj o obětech z června 1767 – bylo jich čtrnáct a všechny v oblasti 3 mil (5 km) od města Paulhac.
19. června místní šlechtic zorganizoval další velký lov, kterého se zúčastnilo na tři sta lovců a naháněčů Jean Chastel, společník Jacquese a Julienne Denisových, přišel vyzbrojen svou puškou a požehnanými stříbrnými kulemi, našel si vhodné místo a otevřel svou modlitební knihu.
Během Chastelovi motlitby se náhle roztřáslo křoví na okraji lesa. Lov fungoval a zvíře bylo vyhnáno z křoví. Překvapeně se zastavilo několik kroků před Chastelem, který zvedl svou pušku a dvakrát vystřelil. Bestie padla, mrtva. Stejně jako zvíře zabité Antoinem de Beauternem připomínalo zvíře vzdáleně vlka, ale mnohem většího, než jakýkoliv místní vlk. Během jeho zkoumání byly nalezeny v jeho žaludku ostatky malého děvčátka.
Zvíře bylo nabalzamováno a od města k městu ukazováno za malý poplatek lidem. Král trval na jeho vystavení v královském paláci a tak Jean Chastel sám s tělem dorazil do Versailles. Naneštěstí tehdejší techniky preparace nebyly příliš dobré, a tak, když dorazil do paláce, začínala již mrtvola zavánět. Po několika dnech, kdy jej předváděl svému dvoru, nechal zápachem rozčilený král tělo spálit.
Týden po zabití obrovského vlka Jeanem Chastelem byla během honu markýze Labesseyre-Saint-Mary zabita lovcem Jeanem Terrissem obrovská vlčice. Všeobecně se soudilo, že se jedná o družku Bestie. Po zabití těchto dvou monster nebyly hlášeny žádné další útoky v oblasti.
Existuje mnoho teorií o tom, jaký tvor vlastně v oblasti Gévaudanu tehdy řádil. Mutant, démon, vlkodlak, vlk, posllední z dávno vymřelých prehistorických zvířat… Existuje všam mnoho záznamů a svědectví, které dokazují, že v té nebo oné podobě Bestie ze Gévaudanu skutečně existovala.
Hmm, dnes trochu delší, asi i proto, že tohle téma mám celkem rád. A líbil se mi i film, který (velmi volně) toto téma zpracovává – Bratrstvo vlků: Hon na Bestii.