FOSSY: A pak se divme, že lamarkismus má původ ve Francii.

A ještě jedna kratší vlkodlačí, také Francie, ale mnohem starší datace :)
Legenda o Bisclaveretovi:

Bisclaveret, Bretaňský baron, mizel každý týden na tři dny, aniž by kdokoliv v jeho domácnosti, včetně jeho ženy, tušil proč a kam. Konečně ho jeho manželka uprosila, aby jí odhalil svoje tajemství. Baron vysvětlil, že se na tři dny v týdnu mění ve vlka, a proto odchází do lesů.
Jenže také vysvětlil, že aby se změnil zpět do lidské podoby, potřebuje k tomu svoje šaty, které na dobu, kterou stráví jako vlk, ukrývá pod skálu. A jakmile znovu odešel do lesa, jeho manželka jej zradila.
Baronka k sobě povolala rytíře, který ji již dlouho tajně miloval a po ktrém i ona toužila, a vše mu vypověděla. A nakonec ho poslala ukrást manželovi šaty ukryté pod skalou. Bisclaveret se tentokrát domů nevrátil.
O rok později na královském honu zahnala smečka loveckých psů do úzkých statného vlka. Ten ve chvíli, kdy spatřil krále, vyrazil k němu, počal se lísat k jeho třmenu a olizovat jeho boty. Překvapený král a jeho společníci odvolali psi a všichni žasli nad vlkovou mírností a vznešeností. A král se rozhodl vzít s sebou neobvyklé zvíře na hrad.
V královském paláci žil vlk spokojeně až do chvíle, kdy byl ke dvoru pozván i nový manžel ovdovělé bretaňské baronky. Vlk rytíře bez váhání zuřivě napadl a zle potrhal. Protože se poprvé stalo, že by se vlk zachoval násilně vůči člověku, domnívali se všichni, že rytíř musel útok nějak vyprovokovat.
Nedlouho po této události král se svou domácností navštívil i oblast, ve které dříve baron Bisclaveret žil. Jakmile přišla baronka prokázat králi svůj respekt, vlk zaútočil i na ni a ukousl jí nos.
A tehdy jeden z moudrých královských rádců poukázal na to, že vlk, který nikdy nejednal násilně, napadl v krátké době rytíře a jeho manželku, dřívě choť zmizelého barona Bisclavereta. Král pak pod hrozbou mučení zjistil od obou proradných, co se s baronem ve skutečnosti stalo, a zabavil dokonce i ukradené baronovi šaty. Šatstvo předložili poté před vlka, ale ten je okázale ignoroval. Nakonec opět moudrý rádce navrhl, aby vlka i se šaty zavřeli do ložnice a nechali v soukromí. A skutečně, když do komnaty nahlédli později, našli spokojeně spícího barona Bisclavereta.
Král obnovil všechna baronova práva a državy a vyhostil zrádnou manželku – jejíž dcery se všechny narodily bez nosu…

Gévaudanská Bestie, opět mýtus mnohokrát zpracovaný, tentokrát jako ukázka mýtu relativně moderního (mezi všemi těmi starověkými) – starého jen něco přes dvě stě let.

Gévaudanská Bestie je tvor popisovaný jako obrovský, vlku podobný čtvernohý tvor (podle svědků velký jako osel nebo dokonce kráva), který před více než dvěma sty lety terorizoval lid jihovýchodní Francie, a zabíjel bez rozdílu muže, ženy i děti.
Během svého více než tříletého řádění Bestie (La Bete) zabila přibližně sto lidí a dalších více než třicet zranila), nemluvě o velkém množství dobytka a dalších domácích zvířat.
Vše začalo v červnu 1764 v Merciorském lese nedaleko Langogne, což je východní část Gévaudanu. Bestie tehdy zaútočila na mladou pastýřku se stádem krav. První i druhý útok Bestie byly odraženy rohy mladých býků a ženě se tak podařilo utéct a vyváznout pouze se škrábanci a potrhanými šaty.
Bestie byla hysterickou dívkou popsána jako zvíře s velmi širokou hrudí, mohutnou hlavou a krkem, krátkýma rovnýma ušima (trochu připomínajícími rohy) a čenichem jako ohař, se dvěma dlouhými tesáky trčícími po stranách zpěněné tlamy. Její ocas byl dlouhý, neobvykle tenký a od vršku hlavy po konec ocasu měla mít Bestie černý pruh. Také měla mít obzvláště velké spáry, které vypadaly téměř jako lidské ruce, ovšem třikrát větší, a blýskavé, ďábelské oči. Mladá pastýřka také vypověděla, že se zvíře pohybovalo velkou rychlostí až devítimetrovými skoky.
V následujících měsících zachvátila hrůza celý region. Bestie preferovala snadnou kořist – ženy a děti, a také osamělé pastýře – a často mířila přímo na hlavu oběti. Několik obětí bylo odvlečeno a sežráno. Nejhorší ze všeho byly napůl snědené ostatky a odervané končetiny povalující se volně kolem. Hrska obětí vyvázla životem, ale většina z nich přišla šokem o rozum. Objevily se i divoké spekulace, že se vlastně jedná o vlkodlaka. Jiné zase tvrdily, že se jedná o pár – nebo dokonce celou smečku – podivně zbarvených lidožravých stvoření, protože jedno zvíře by nemohlo provést takové množství útoků, a zvíře by se tak muselo buď pohybovat neuvěřitelně rychle, nebo být na dvou místech naráz.
Zbraně se navíc zdály naprosto neúčinné, protože i když někdo na Bestii vystřelil, zjevně zůstávala nezraněna. Stále více a více bylo zvíře považováno za nepřirozenou bytost.
V říjnu 1764 narazili dva lovci na Bestii. Oba po Bestii střelili ze vzdálenosti pouhých deseti kroků. Bestie padla, ovšem ihned se znovu zvedla. Lovci vystřelili podruhé, a opět Bestie padla. Tentokrát vstala na nejistých nohách, ale stále byla schopna utéct do blízkého lesa. Během útěku po ní lovci vystřelili ještě dvakrát a pokaždé Bestie padla a znovu se zvedla.
Místní, poté, co to slyšeli, a našli krvavou stopu vedoucí do lesa, byli přesvědčeni, že Bestie byla smrtelně zraněna, a že následujícího dne najdou její mrtvé tělo. K jejich zděšení bylo však v následujících dnech zabito několik dalších lidí. Legenda Bestie – a strach z ní – opět vzrostla.
Další měsíc byl každý dostupný vesničan začleněn jako naháněč do obrovského lovu na Bestii, který zorganizoval jistý kapitán Duhamel. Ten vedl proti Bestii padesát a sedm dragounů, čtyřicet pěšmo a sedmnáct v sedlech. Jeho úsilí bylo neúčinné. Bestie pokaždé vyklouzla jeho mužům, i když byla obklíčena. I když vojáci zašli tak daleko, že se převlékali za ženy, aby Bestii nalákali na snadnou kořist, zvíře se nenechalo zaskočit a dokázalo uniknout polapení i zabití. Bestie byla zkrátka nad jejich síly.
V té době byla vyhlášena i velká odměna a do Gévaudanu přicházeli lovci ze široka daleka s nadějí na snadný výdělek. Lovci se spojili s dragouny a hon na Bestii trval celý měsíc. Během něj byly pobity desítky a stovky vlků, ale Bestie sama stále unikala. Na konci honu už měli místní vesničané plné zuby cizinců, kteří jedli jejich zásoby, dupali po jejich polích a vtírali se do jejich domů. Jako kdyby tuto averzi Bestie vycítila, rozpoutala všem pod nosem strašnější masakr, než kdy dříve. V té době dosáhly zkazky o neporazitelné Bestii z Gévaudanu do všech koutů Evropy.
Po veřejném a brutálním útoku na dvě děti poslal sám král, Ludvík XV., do okresu jistého Dennevala. Tento normanský statkář a lovec zabil podle pověstí více než dvanáct set vlků. Se šesti svými nejlepšími barváři se pustil do stopování Bestie v únoru 1765. Nedlouho potom se k němu připojil šestnáctiletý Jacques Denis, odvážný syn místního farmáře, a s Dennevalem se spřátelil. Jacquesova starší sestra Jeanne byla napadena Bestií, a i když přežila, nenávratně se pomátla na rozumu. Jacques, který byl svědkem napadení, přísahal pomstu.
29. dubna 1765 narazil místní šlechtic Chaumette a jeho dva bratři na Bestii, která právě sledovala pastýřku. Několikrát po Bestii vystřelili a srazili ji na zem, i tak ale zvíře dokázalo opět uniknout do lesa a ztratit se jim. Tentokrát ale po ní zůstalo mnoho krve, vsakující se do hlíny a barvící okolní křoví. Opět všichni doufali, že je to konec Bestie a že někde zajde v osamění. A i tentokrát se tato naděje ukázala jako lichá. Krátce po této události opět Bestie pokračovala ve svém krvavém řádění.
Bestie znovu zaútočila v květnu 1765, během velkých jarních trhů v Malzieu. Nejprve zabila mladou dámu Marguerite, shodou okolností dobrou přítelkyni Jacquese Denise. Poté zahubila během jediného dne tři další oběti. A to byla poslední kapka. Rozzuření vesničané se chopili vidlí a bajonetů a vedeni Jacquesem Denisem vypustili psi za čerstvou pachovou stopou. Velmi brzy stanuli tváří v tvář Bestii, Jacquese dokonce podruhé. Denis divoce napadl zvíře bajonetem, ale Bestii nezastrašil. Zvíře skočilo na mladíka a nebýt včasného zásahu dalších lovců, kteří Bestii donutili k útěku, přidal by se Jacques ke své přítelkyni v království nebeském. V červnu 1765 vzdal Denneval svou snahu o ulovení Bestie.
Jako by vycítila odjezd svého nepřítele, Bestie začala řádit s novou silou. 16. června napadla malou holčičku, která byla na poslední chvíli šťastně zachráněna vesničany. 21. Zabila La Bete čtrnáctiletého hocha, sežrala pětadvacetiletou ženu a odvlekla malé dítě. Zuřící král vyslal svého osobního zbrojíře, Antoine de Beauterne, aby skolil Bestii.
Králův vyslanec zpočátku udělal jen málo. Prošel oblast, nakreslil nějaké mapy zvířecích stezek a seznámil se s prostředím. 21. Září zorganizoval k lovu čtyřicet místních lovců a tucet psů.
Tentokrát se zdálo, že jde všechno dobře. Veden intuicí obklíčil de Beauterne se svými lidmi strž v lese nedaleko obce Pommier. Jakmile vypustili psi, ti vyrazili se zuřivým štěkotem. Bestie byla ve strži. De Baeuternův přístup a intuice se vyplatily.
Jakmile La Bete opustila křoví, uvědomila si, že je obklíčena. Zoufale se snažila najít díru, kudy z pasti. De Beauterne vystřelil a zasáhl ji do pravého ramene. I ostatní lovci zahájili střelbu a jedna kule prošla pravým okem Bestie a lebkou. Zvíře padlo a muži triumfálně zaduli na rohy.
Naprosto nečekaně se však Bestie zvedla a zaútočila ne de Beauterna. Muži znovu vystřelili a znovu byla bestie zasažena, točila se v kruzích a hledala cestu pryč, až konečně La Bete padla – tentokrát již mrtva – k zemi.
Během zkoumání se ukázalo, že se jednalo o nezvyklý, vzácný druh vlka, dlouhého přes šest stop (cca 1.8 metru), vážícího 143 liber (65 kg) s velkou hlavou a zuby dlouhými 1,4 palce (3,5 cm).
Mezi místními vesničany bylo mnoho oslav a radosti, ovšem někteří nevěřili, že je Bestie mrtvá. Mezi nimi i druhá sestra Jacquese Denise, Julienne. „Vím, že stále žije, je někde tam, a sleduje mě ze stínu! Dostane mě! Prostě to vím!“ říkala.
Během následujících měsíců nezazněl ani jednou zlověstný zvuk poplašných zvonů, ale jen proto, že králův příkaz zakázal všem o Bestii třeba jen mluvit. Zabíjení však pokračovalo dál a Julienne sama zmizela na Štědrý den, aby již už nikdo nespatřil.
Během následujícího roku – 1766 – se věci poněkud uklidnili, zmizelo jen několik lidí. Ale na jaře 1767 opět začaly masakry, i když není známo, kolik lidí přesně bylo zabito. Mnoho rodin nenahlásilo své ztráty a úřady už je ani neregistrovaly. Přesto se však zachoval údaj o obětech z června 1767 – bylo jich čtrnáct a všechny v oblasti 3 mil (5 km) od města Paulhac.
19. června místní šlechtic zorganizoval další velký lov, kterého se zúčastnilo na tři sta lovců a naháněčů Jean Chastel, společník Jacquese a Julienne Denisových, přišel vyzbrojen svou puškou a požehnanými stříbrnými kulemi, našel si vhodné místo a otevřel svou modlitební knihu.
Během Chastelovi motlitby se náhle roztřáslo křoví na okraji lesa. Lov fungoval a zvíře bylo vyhnáno z křoví. Překvapeně se zastavilo několik kroků před Chastelem, který zvedl svou pušku a dvakrát vystřelil. Bestie padla, mrtva. Stejně jako zvíře zabité Antoinem de Beauternem připomínalo zvíře vzdáleně vlka, ale mnohem většího, než jakýkoliv místní vlk. Během jeho zkoumání byly nalezeny v jeho žaludku ostatky malého děvčátka.
Zvíře bylo nabalzamováno a od města k městu ukazováno za malý poplatek lidem. Král trval na jeho vystavení v královském paláci a tak Jean Chastel sám s tělem dorazil do Versailles. Naneštěstí tehdejší techniky preparace nebyly příliš dobré, a tak, když dorazil do paláce, začínala již mrtvola zavánět. Po několika dnech, kdy jej předváděl svému dvoru, nechal zápachem rozčilený král tělo spálit.
Týden po zabití obrovského vlka Jeanem Chastelem byla během honu markýze Labesseyre-Saint-Mary zabita lovcem Jeanem Terrissem obrovská vlčice. Všeobecně se soudilo, že se jedná o družku Bestie. Po zabití těchto dvou monster nebyly hlášeny žádné další útoky v oblasti.
Existuje mnoho teorií o tom, jaký tvor vlastně v oblasti Gévaudanu tehdy řádil. Mutant, démon, vlkodlak, vlk, posllední z dávno vymřelých prehistorických zvířat… Existuje všam mnoho záznamů a svědectví, které dokazují, že v té nebo oné podobě Bestie ze Gévaudanu skutečně existovala.

Hmm, dnes trochu delší, asi i proto, že tohle téma mám celkem rád. A líbil se mi i film, který (velmi volně) toto téma zpracovává – Bratrstvo vlků: Hon na Bestii.

Opět toliko jedna z verzí, tentokrát řecké legendy o Perseovi, jež se stala (velmi volnou) předlohou filmového Souboje Titánů.

Král Argosu Acrisius byl orákulem varován, že bude zabit v den, kdy se jeho dceři Danaé narodí syn. Promptně proto svoji dceru zamkl ve věži a zahodil klíč. Ovšem nejvyšší z bohů Olympu, Zeus, se v převleku za zlatý déšť dostal k Danaé a výsledkem bylo narození Persea. A tak král Acrisius bez váhání strčil svou dceru i s nechtěným vnukem do mosazné truhly a poslal po moři. Pravděpodobně očekával, že se potopí jako kámen, ale truhla místo toho krásně a bezpečně plula, dokud nepřistála na pláži ostrova Seriphos. Zde neobvyklé trosečníky našel rybář Dictys a stal se jejich adoptivním ochráncem. Perseus tak vyrůstal v prostém, ale zároveň čistém prostředí. Ovšem jednoho dne přitáhla Danaé pozornost rybářova bratra, místního krále Polydecta.
Perseovi, v té době sotva mladíkovi, se královská pozornost pranic nezamlouvala a se zaťatými pěstmi (rozhodně ne křehkými) králi jeho úmysl rozmluvil. Polydectes upřel svou pozornost jiným směrem a rozhodl se získat ruku krásné Hippodameie.
„Očekávám, že každý loajální poddaný složí mé nevěstě odpovídající, cenný dar.“ Vyhlásil král. „Co máš, co bys mi nabídl?“ obrátil se pak přímo na Persea.
Když Perseus neodpovídal, došel král přímo k němu. „Koňské spřežení? Neobvykle sestrojený kočár? Nebo možná truhlici drahokamů?“
Perseus se cítil velmi nepohodlně. „Pokud to znamená, že necháš na pokoji mou matku, dám ti cokoliv a všechno, co mám – což naneštěstí není nijak moc. Koně, kočáry, drahokamy – cokoliv jmenuješ, pokud bych to měl, je tvé. Moje dřina, moje síla, moje pravá ruka, cokoliv. Půjdu a poběžím letos na Olympijských hrách maraton, pokud chceš. Prohledám moře kvůli pokladům. Přinesu i hlavu Medůzy, pokud si to bude v mé moci.“
V pauze, aby nabral dech, byl Perseus chycen do pasti, kterou na sebe sám upletl. Ticho bylo zakončeno jediným ostrým: „Dobrá!“
„Cože?“ ujišťoval se Perseus.
„Řekl jsi, že mi doneseš hlavu Medůzy.“ Odpověděl král. „A já říkám: Dobrá. Jdi, a udělej to!“
A tak Perseus sám na sebe uvalil úkol vydat se pro hlavu hadovlasé Gorgony s rozeklaným jazykem a kančími kly, jejíž samotný pohled dokázal měnit lidi v kámen.
Samozřejmě, že sám o sobě by Perseus v tomto úkolu nejspíše selhal. Naštěstí měl ale spojence v bohyni řemesel, moudrosti a války, Athéně. Ta měla nejspíše svoje vlastní důvody, proč chtěla vidět Medůzu mrtvou. (Nejpravděpodobnějším vysvětlením bylo, že dokud Medůza byla mladou a krásnou dívkou, znesvětila jeden z Athéniných chrámů, a za to ji bohyně proměnila v obludu. Po nějaké době však ani to nepřišlo bohyni jako dostatečný trest a rozhodla se hlavou Medůzy ozdobit svůj štít, aby navíc jeho moc vzrostla o Medůzin fatální pohled.) Ať tak nebo tak, Athéna poradila Perseovi, kde najít vybavení pro jeho úkol.
„Najdi nymfy, které hlídají helmu neviditelnosti.“ Zněla první rada.
„A kde je mám hledat?“
„Zeptej se Šedých sester, Graeae, zrozených s jediným společným okem. Ony to vědí – pokud ti to ovšem řeknou.“
„A ty mám najít kde?“
„Zeptej se toho, kdo nese na svých ramenou nebesa – titána renegáta Atlase, který splácí neposlušnost Diovi.“
„A Atlase najdu kde?“
„Tak to je ta nejjednodušší věc: Na nejzápadnější hraně světa!“
Než ho poslala na jeho klikatou a nelehkou cestu, půjčila Athéna Perseovi svůj zrcadlově lesklý štít a naučila ho s ním zacházet. A jakkoliv byly její instrukce neúplné a nejednoznačné, Perseus opravdu našel titána Atlase, který jen záštiplně kývl k nedaleké jeskyni, kde žili Graeae. Perseus slyšel verzi legendy, v níž tyto sestry, ačkoliv od dětství šedovlasé a smutně nekompletní v oblasti mezi nosem a čelem, jsou milé a krásné jako mladé labutě. Byl však velmi zklamán, když zjistil, že je součástí té verze mýtu, kde jsou sestry ošklivé jako zlobři a mají podobné způsoby.
Jistě, sestry věděli, kde najít nymfy, ale, slušně řečeno, jejich záležitostí bylo to vědět, a Perseovou zase to zjistit. Velmi nezdvořile a jedovatě mladíkovi vysvětlili, co a kam může se svým úkolem udělat. Naštěstí měl ale hrdina jeden dva triky v rukávu a tak se mu podařilo zmocnit jediného společného oka Sester. Díky vzácnosti a nenahraditelnosti oka se pak od Sester dozvěděl, kde sídlí vodní nymfy.
Od vodních nymf (správně řečeno najád, stejně jako jsou dryády nymfy stromové a nereidy nymfy mořské) v jejich jezírku získal Perseus potřebné vybavení. Helmu neviditelnosti, okřídlené sandály (patrně po Hermovi) a zvláštní vak, do kterého mohl uložit jednou useknutou hlavu Medůzy. Hermes osobně přidal Perseovi srp na useknutí hlavy Medůzy (možná i sandály přišly přímo z jeho rukou) – což celkově učinilo z Persea nejlépe vybaveného hrdinu snad všech legend.
Po zabití Medůzy potřeboval Perseus rychle zmizet, jelikož měla dvě neméně obludné sestry, které by ji jistě chtěli pomstít (s křídly z bronzu a zlata) a navíc byly – na rozdíl od Medůzy – nesmrtelné. Proto se okřídlené sandály jevily jako opravdu dobrý nápad.
A tak Perseus vyhledal doupě Medůzy, obklopené kamennými pozůstatky předchozích návštěvníků, a našel Gorgonu. Aby se vyhnul smrtícímu pohledu, použil v boji s ní zrcadlově lesklý štít Athény a usekl Medůzu hlavu. Na rozdíl od svých sester byla smrtelná, i když byl potřeba Héfaistem vytvořený srp, aby jí usekl hlavu.
Z krvácejícího krku Medůzy se tehdy uvolnil i okřídlený kůň Pegas.
Perseus uložil hlavu Medůzy do vaku a na okřídlených sandálech se vrátil na ostrov Seriphos poté, co se díky helmě neviditelnosti ztratil zbylým Gorgonám.
Doma předal Perseus hlavu Medůzy králi, jak slíbil. Ale král se mu vysmál a přirozeně nevěřil, že ve vaku je opravdu hlava Medůzy. A od chvíle, kdy uvěřil (na vlastní oči), má na ostrově krásnou sochu X)

Legenda o spoutání vlka Fenrira (Fenrise)
(opět jedna z mnoha verzí)

Odin znal budoucnost dostatečně na to, aby věděl, že jeden z Aesiřanů se projeví jako zrádce. Sedě na Lidskialfu a přehlížeje svět, Odin upřel svou pozornost daleko do zemí Jotunheimu a spatřil Lokiho, jak si hraje se třemi monstry. Odin k sobě Lokiho bez prodlení povolal a na tuto událost se ho zeptal. Prohnaný Loki se nenechal bouřlivým hlasem Odinovým zastrašit a pravil, že se zamiloval do obryně jménem Angeborda, a tři podivné děti že se zrodily z jejich svazku.
Odin vyčetl Lokimu jeho svazek s obryní a povolal k sobě do Asgardu jejich tři děti. A tak se k němu dostavily. Hel. Jormungand, had. A Fenris, vlk. Jelikož si nepřál jejich smrt, která by vedla k Ragnaroku, poslal Odin Hel, aby se stala královnou Podsvětí, hada Jormunganda hodil do moře, kde rostl, dokud neobkroužil celý svět a stal se znám jako Midgardský had, a nakonec se rozhodl řešit úkol spoutání Fenrise, o kterém věděl, že se má stát Odinovou smrtí. I uložil tento úkol ostatním bohům.
Aesir vyrobil silný řetěz, pojmenovaný Laeding. Poté Tyr vyzval Fenrise, aby řetěz roztrhl. Fenris řetěz očuchal a dobrovolně výzvu přijal. A Fenris řetěz roztrhal na tisíce kousků, které se rozletěly po zemi. Druhý řetěz se jmenoval Dromi, a byl Fenrisovi nabídnut podobným způsobem. A s podobnou lehkostí byl také vlkem roztrhán.
Když si uvědomil, že nedokáže vyrobit řetěz dostatečné síly, obrátil se Aesir na trpaslíky, kteří souhlasili, že pro něho vyrobí řetěz nový. A skutečně ukuli lehký a jemný řetěz, Gleipnir, vykovaný z tak nepostihnutelných věcí, jako zvuk kočičích tlapek, vousy ženy, kořeny skály, medvědí šlachy, dech ryb a ptačí sliny. A tehdy přišli za Fenrisem potřetí.
Fenris, který vycítil temnou magii Gleipniru, odmítl nechat se spoutat řetězem, dokud někdo nevloží ruku do jeho mocných čelistí coby zástavu čestnosti. Jediný Tyr statečně vystoupil a nabídl se k této oběti. A bohové přistoupili ke spoutání vlka.
Ať se Fenris snažil sebevíce, řetěz Gleipnir se neroztrhl, jen jej potal stále silněji a těsněji. Když si bohové uvědomili, že Fenrise konečně spoutali, propukli ve vítězný smích. Všichni až na jednoho. Statečný Tyr se ani nepokoušel vytrhnout ruku z vlčích čelistí a toho dne ji ztratil.
Bohové připoutali Fenrise k pevné skále a vnořili do hlubin samotné Země. Thor umístil na vlčí tlamu meč, aby mu zabránil kousat a výt. A tam Fenris setrval, dokud nenadešel den Ragnaroku.

Jedna z mnoha verzí legendy o Fafnirovi (nikoliv nutně nejsprávnější), součást Ságy o Nibelunzích.

Ódin, otec všech bohů, přikázal obrům, aby postavili most, spojující Vallhalu a Zemi. Obři jako odměnu požadovali bohyni krásy, Freyju. Po dostavení mostu chtěli bohové Freyju zachránit před obry, ti však vznesli vcelku rozumný požadaven na výkupné - poklad rýnského zlata, shromážděný Nibelungy - trpaslíky. A tak bohové poklad ukradli trpaslíkům a předali obrům, kteří poklad uložili do jeskyně hlídané drakem Fafnirem.
Mimi, jeden z trpaslíků, byl nesmírně zoufalý, jelikož proti drakovi trpaslíci nic nesvedli, a když se doslechl o smrti hrdinného krále Sigmunda na bitevním poli, ujal se jeho osiřeleho syna Siegfrieda. Trpaslík se stal princovým učitelem a vychovával jej jako statečného válečníka, který jednou získá zpět trpasličí poklad.
Když Siegfried dosáhl věku osmnácti let, předal mu Mimi úlomky otcova meče, kouzelného Gramu (jinde Balmungu) a naučil jej, jak ho znovu skout. A když byl meč opět celý, řekl trpaslík Siegfriedovi o pokladu a Fafnirovi.
Přesvědčen vhodně volenými slovy svého učitele vyrazil Siegfried bez váhání k jeskyni, kde drak střežil poklad Nibelungů, a hlasitě naň zavolal. Fafnir přišel, s jasným úmyslem sežrat hloupého vetřelce, ale Siegfried se bystře vyhnul jeho útoku a sám zaútočil otcovým mečem, a smrtelně zranil draka na krku. Několik málo kapek dračí krve přitom smočilo rty Siegrieda a dalo mu schopnost rozumět řeči ptáků.
Díky tomu se od ptáků, přilákaných smrtí draka, Siegfried dozvěděl o zradě svého vychovatele, pro kterého byl jediným důležitým cílem poklad, střežený drakem, a o vlastnostech dračí krve, ve které se vykoupal, aby získal nezranitelnost - s vyjímkou jediného místa na rameni, kde se mu na kůži přilepil list lípy (jinde dubu).
Siegfried potrestal Mimiho za jeho chamtivost, a vybaven otcovým mečem, helmou, jež svému majiteli propůjčovala neviditelnost, a prstenem Nibelungů se vydal hledat nová dobrodružství...

Jedna krátká a úsměvná legenda z Japonska, o tom, proč medůza nemá kosti.

Kdysi dávno mořská královna, manželka mořského krále, vážně onemocněla. Stonala a stonala a nikdo jí neuměl pomoci, dokud mořský král, její muž, nepřišel na to, že lékem na královninu nemoc jsou opičí játra. I vyslal svoji služebnici medůzu k pobřeží, aby mu přivezla opičáka.
Medůza doplavala k pobřeží a brzy našla i opičáka, který si hrál ve větvích a odpočíval na sluníčku. Pěkně ho pozdravila a pozvala ho na projížďku po moři. Opičák, který se zrovinka trochu nudil, nadšeně souhlasil. Nasedl medůze na hřbet a vyrazili na moře.
Jenže po nějaké době, břeh dávno v nedohlednu, přiznala medůza opičákovi, že ho veze k mořskému králi, který potřebuje opičákova játra pro svoji královnu. Opičákovi, to dá rozum, ihned došlo, že bez jater se mu tuze zle povede. Chytil se za hlavu a povídá medůze: Ó, že jsi to neřekla hned! Zrovinka dneska jsem si játra vypral v potoce, teď visí na šňůře a suší se! Ale když mě odvezeš zpátky, doběhnu pro ně a potom je odvezeme mořské královně!
Medůza, nedovtipa, ochotně změnila směr a odvezla opičáka zpět na břeh. Opičák vyskotačil na pláž a z bezpečné vzdálenosti se pak hloupé medůze vysmál. Smutná a nešťastná medůza se vrátila k mořskému králi s prázdnou. Mořská královna se sice medůzině historce zasmála a opičákovi se nijak nemstila, protože se prostě vyléčila jinak, ale mořský král medůze palicí za trest všechny kosti v těle roztloukl tak, že už se nikdy nezahojily...