Byli tu už tehdy, když dorazili první lidé. A neměli z jejich příchodu nijak velkou radost. Na druhou stranu nebyli vyloženě zlí a nepřátelští, pokud je tedy nějaký hloupý člověk nerozzlobil. Potom přišla ke slovu buď hrubá síla, nebo tajemná moc nad zemí a nad vším přírodním.
Řeč je o trollech. A že je docela hodně o čem mluvit.
Byli a jsou trollové velcí, nebo malí? Ano.
Totiž, pohádky, legendy a mýty Norska se zmiňují o trollech snad všech váhových kategorií. Od roztomilých malých skřítků po velikány zvící kopců a porostlé stromy. Koneckonců by se v případě trollů mělo jednat o druh blízce příbuzný s obry.
Byli a jsou trollové hodní, nebo zlí? Ano.
Tedy, ne že by se jednalo o jedince vyloženě zlé, ale traduje se, že čím větší troll, tím menší dobrák. Ono se tedy také tvrdí, že čím větší troll, tím méně bystrá mysl. Takže ti největší bývali nejvzteklejší, nejméně zběhlí v magii, a nejméně ochotní konverzovat. Rozzlobit trolla je ale hloupost v každém případě. Ten malý vám za to může přičarovat nemoc nebo přivolat nejrůznější nepříjemné (i když zřídka fatální) kletby, ten velký v lepším případě rozšlape a rozdupe váš majetek.
Byli a jsou trollové hezcí, nebo oškliví? Ano.
Vystouplé bříško, velký legrační nos, obrovské zářivě barevné oči a dlouhé rozcuchané vlasy v barvě, jaká vás jen napadne. Možná ne úplně hezcí, ale rozhodně roztomilí. Nebo pokřivená, deformovaná příšera s uzlovitými údy, porostlá mechem a lišejníky, s nestejně velkýma očima a mordou plnou kamenných zubů. Nebo třeba s kravským ocasem a třema hlavama, z nichž každá má jediné oko.
Jsou i charakteristky, které jsou trollům společné. Jednou z nich je napříkald dlouhý, velký nos. Další je pak fatální vztah ke slunci. Trollové se lidem ukazují jen v noci, nebo za nejhorších bouří, a to z dobrého důvodu: slunce je buď zabije, nebo promění v kámen. Pokud navštívíte Norsko, najdete celou řadu zajímavých geologických útvarů, které bývaly trolly. Obecně se dá říct, že se trollové vyhýbají lidem. Proč by se také zahazovali s hlučnými přistěhovalci, že? Odtud také plyne jejich schopnost pohybovat se skrytě a rychle krajem, kterou, zdá se, neomezuje ani vlastní velikost trolla. Na druhou stranu slušným chováním, projevem respektu, a samozřejmě něčím dobrým do bříška se dá získat přízeň trolla, který je pak neocenitelným pomocníkem. Takový „zdomácnělý“ troll přes noc hlídal stáda a zaháněj dravce, prospíval domácnosti dobrými kouzly nebo třeba zbavovali pole kamení. A potom je tu samozřejmě moudrost trollů. Je dobré mít na paměti, že trollové jsou dlouhověcí, velmi dlouhověcí. Měli kamenná těla a/nebo dokázali hravě regenerovat každé zranění krom popálení ohněm. A to prý i useknutou hlavu. Není zase takový zázrak narazit na trolla starého stovky let. Asi nebude vědět moc o událostech mezi lidmi, přeci jen trollové preferují život v nejodlehlejších a nejméně přístupných místech, nejlépe v nedotčené přírodě, ale i tak toho vědí a znají dost a dost. Hlavně o věcech, které lidem unikají.
Podobně jako u jiných mýtických tvorů se i trollové stali hrdiny mnoha příběhů, a zdomácněli jako obyvatelé fantastických světů knih a her na hrdiny, kde ovšem zpravidla vystupují jako hloupé, zlé, lidožravé a prakticky nesmrtelné nestvůry. Co se jejich nejslavnějších výskytů týká, vzpoměňme například na trojici zlobrů z Hobita, kde je inspirace trolly poměrně zřejmá, nebo na nejslavnějšího z trollů (je za trolla obvykle označován, jelikož se s trollem shoduje ve většině charakteristik a přesnější zařazení asi není) Grendela, se kterým se potýkal Beowulf.
Existují teorie, že trollové jsou jen jakýmsi primitivním kmenem lidí, žijících daleko od ostatních. Pohanů vyhýbajících se pokřtění. Že na nich není vlastně nic kouzelného.
Ale také existují teorie o spiknutí trollů. Totiž, trollové jsou povětšinou kamenní a umí kouzlit. A snad každý turista si z Norska odveze sošku trolla. A až bude trollů dost všude po světě…
Další podobně rozporuplnou, trollům údajně příbuznou rasou, jsou jötnar. Obři.
I u jötnar, první rasy vzniklé z prvotní bytosti, Ymira, narazíme na velmi pestrou škálu vzhledu. Máme obry s naprosto nelidskými fyzickými atributy, za nejznámější jmenujme třeba Fenrira nebo Jörmungandra, pak obry s rysy podobnými lidem, ale lehce pozměněnými, například s drápy, tesáky, šupinatou kůží, více hlavami a podobně, a potom tu jsou jötnar nejen lidští, ale natolik krásní, že vstupují do manželství s asgarďany – bohy, třeba Bastla, matka Ódina, Fárbauti, matka Lokiho, nebo Skaöi (Skadi), manželka Njöröra (Njorda), jejichž příběh už jsme tu měli. Dokonce i Thor, největší zabiják obrů, si s jednou obryní pořídil syna.
Podobně, jako je nesourodý jejich fyzický vzhled, je nesourodé i chování jötnar. Nerad bych jim křivdil, ale převládají asi ti, o kterých se dá říct, že jsou zlí. Možná je o nich jen více slyšet. Jörmungandr a Fenris, například. Existuje mnoho a mnoho příběhů o bojích, vraždách a nepřátelství mezi asgarďany a jötnar. Asi prvním krokem bylo zabití Ymira. O to se postarali Ódin, Vili a Vé, asgarďané. Pak Ymirovou krví zatopili Niflheim, jeden ze světů, a utopili většinu jötnar. A pak už to šlo snad samo. Asgarďané bojovali s obry o ledacos, od bohatství přes artefakty s kouzelnou mocí až po ženy. A také vědomosti. Jelikož tu byli před asgarďany, znají jötnar mnoho věcí, které ani bohové neznají.
Obři jsou také velmi úzce propojeni s přírodou, dokonce natolik, že mnohdy předčí i malé přírodní bůžky. Koneckonců Ódin a jeho bratři stvořili zemi z masa Ymira, prvního z obrů. Takže tu máme třeba jotuna Hraesvelgera, který má podobu obrovského orla, který mávnutím křídel tvoří vítr, nebo obryni Jörö, matku Thorovu, jež je také matkou zvířat a rostlin a má moc nad plodností. Jotun Rán je zosobněním moře. Podle pověstí byli jötnar zodpovědní za nepříznivé počasí, tvořili a přesouvali hory, formovali jezera, pohybovali ostrovy a vyvraceli stromy z kořenů. Rvačky a kýchání obrů působily zemětřas, a když si jotun zapálil dýmku, zahalila zemi mlha.
Ohniví obři vedení jotunem Surtrem mají po boku obrů z Jotunheimu a stvůr Helu významnou roli v Soumraku Bohů, Ragnaröku. (Ragnarök už jsme tu také měli.)
Ačkoliv jsou jötnar obecně popisováni jako nižší bytosti, než asgarďané, slabší a s menší mocí, pořád se jedná o tvory s obrovskou silou, kterou není záhodno ignorovat. Na rozdíl od trollů jsou jötnar vlastně živly, přírodními silami, a jsou schopni úspěšně se postavit bohům samotným.
A pro ilustraci, že ne vždy byli v mýtech jötnar v roli těch zlých, přidávám příběh obryně Gerdr, nověji Gerdy, a boha Freyra. (Poteická Eda)
Jednoho dne seděl Freyr vysoko na Hlidskjalfu a hleděl na svět. A spatřil dívku přenádhernou tak, že jeho srdce po ní okamžitě zatoužilo, ale ne jen jako srdce dobyvatele, ale opravdovou, hlubokou láskou. Freyrova matka, obryně Skadi, poslala Skírnira, jenž byl Freyrovým pážetem, aby vyzjistil, co se to s jeho pánem děje, protože tak silný cit byl na mladém bohu okamžitě vidět. Freyr se Skírnirovi svěřil, leč svěřil se mu také s obavami, že jeho vztahu s dívkou z rodu jötnar nebude přáno bohy a elfy, a tak požádal Skírnira, aby se za něj vydal do Jotunheimu, do domu Gymirova, kde dívka, Gymirova dcera Gerdr, přebývala.
Skírnir si od Freyra na cestu vyžádal dobrého koně a také jeho meč, protože kouzelná čepel sama uměla s jötnar bojovat, a tak by byl v Jotunheimu bezpečný. Pod rouškou tmy projel Skírnir mnoho zemí, až dojel do Jotunheimu, domova obrů, kde našel Gymirův dvůr. Kolem Gerdiných komnat hlídali strašliví psi a tak Skírnir hledal radu, jak se přes ně k dívce dostat. Nedaleko zastihl pasáčka, který mu řekl, že s dívkou nikdy nepromluví.
Skírnir se ale nevzdal, vrátil se k domu, kde sesedl z koně a nechal ho pást se. A takovou sílu kůň měl, že se celý dvůr otřásal. Když Gerdr slyšela, co se venku děje, poslala pro Skírnira, aby zjistila, co ho přivádí. Měla strach, že by mohl být zabijákem jejích bratří, zabijákem jötnar.
Gerdr se zajímala, co je Skírnir zač. Elf? Asgarďan? Vanir? Odpověděl, že nepatří k nikomu z nich, a pak Gerdr nabídl 11 zlatých jablek věčného života. Chtěl si koupit její přízeň. Ale jotun ho odmítla, řka, že dokud bude živa, nikdy nebude ona a Freyr pohromadě. Skírnir se nevzdal a nabídl jí zlatý prsten, ze kterého bylo každou devátou noc osm dalších. Gerdr se mu opět vysmála, neboť měla majetem Gymira, svého otce, a zlato jí nechybělo.
A tehdy se Skírnir uchýlil k hrozbám. Pohrozil dívce mečem a useknutím hlavy. Gerdr ho znovu odmítla, že smrt je lepší, než být donucena žít s mužem, jehož nechce, a poukázala na boj s Gymirem, ke kterému by její smrt nevyhnutelně vedla. Skírnir na to připomněl, co za meč má v rukou, a že snadno může přivodit skázu i Gymirovi. A potom dívce pohrozil, že použije magické žezlo Gambanteinn, aby dívku podřídil své vůli, a potom ji donutí na věky trpět, pokud se neoddá Freyrovi. Pohrozil jí hněvem mocných bohů, pohrozil jí zkázou pro Gymirův dvůr a jötnar, nekonečnými mukami pro ni samotnou. A tak barvité a tak strašné byly jeho výhružky, že Gerdr mu nabídla pohár medoviny a souhlasila, že se za devět nocí sejde s Freyrem v Barri.
Podle všeho jediným náznakem toho, jak šly námluvy, bylo pro Freyra pozdější obvinění Lokim, že si nevěstu koupil za zlato…