STQ: ok, použil jsem tvá slova jako odrazový můstek :-). Mě to obhajovat nemusíš, jednám velmi podobně. Mě přijdou některé naše nastavení podobné. Jen si dát pozor, aby samskáry nebyly vasánami :-)...
Hele upřímně byť mám i lecos načteno, já sám nevím, kam hranice mysli sahá. Sám víš, že ty hranice jsou pomyslné. Mluvím o jakémsi svém prožitku a tak nevím kam to zadefinovat, orientuji se zejména podle formy a je to pro mě moje současná a hodně podstatná pravda.
STQ: :-) děkuji, že ti stálo za to přečíst si ty věty 7x po sobě :-). Pro hlubší pochopení doporučuji repetici 27x a probombarďáky 108x :-).
Jak jsem psal, použil jsem tvá slova jako odrazový můstek a byla mířena pro rozvíření místních vod. Měl jsem potřebu vyslovit se k opakujícímu se lynčovaní mysli.
Druhý odstavec je zajímavý, já to totiž vnímám tak, že mysl je součást ega! Možná, že tento náš rozdílný postoj vyplivne nějaké pochopení souvislostí...
A s pozorností? Dám příklad: šel jsem po ulici a najednou jsem si všiml, že nejsem v kontaktu s vnějším světem a jsem zahrabaný ve svých myšlenkách a tak jsem si se začal směřovat ven. Najednou mi došlo, že to celé dělám špatně. Že nejde o to dosahovat něčeho, ale pozorovat to, jak to je. To jsem měl na mysli tím "nedávat si pozornost".
Jde o míru pozornosti, kterou si věnujeme. Můžeme to nazvat i sebeklamem, který nás chrání a pomáhá nám být šťastnějšími. Bytostně cítím (zatím mi to tak funguje), že nejde o to pronikat mezi myšlenkami, ale projít skrze ně držíce se svého středu.
Rezonuje mi s tím pasáž Litanie strachu od Herberta
... Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne. A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel. Tam, kam strach odešel, nic nezůstane. Zůstanu pouze já.
Děkuji za konverzaci, byla pro mě přínosnou :-)...