GAARQ: Petr Stančík!!! Uaaaá, to je ovšem ale krystalicky "mužské" psaní!!! Já ho upřímně obdivuju, ten člověk má neuvěřitelně bizarní fantazii, ale absolutně nejsem schopná to číst ve větších dávkách (čtu to stylem "tu a tam odstavec, zbytek prolistovat", a pak si to nechám převyprávět od manžela, kterýžto to čte rád a upřímně se u toho baví), protože takovou koncentraci burleskního absurdna prostě nedokážu přijmout a strávit ve zdraví. Jsem na to moc konzervativní. Skřípe mi z toho mozek! V tom světě prostě nic není normální. Když jsem byla mladší, ještě jsem tohle dávala (Ajvaze a Návrat starého varana třeba), teď už ne. Když se snažím tu svou averzi pochopit, napadá mě jako hlavní důvod to, že je to "prezentační" psaní: je to jak estráda na divadle, na čtenáře se "mrká mezi řádky" permanentně a ta kniha sama sebe (a "svou" realitu) vůbec nebere vážně. (Ze stejného důvodu obecně nemám ráda humoristické knihy.) My idealisti prostě potřebujeme příběhu a světu naplno věřit, aby nás to bavilo (suspension of disbelief na sto procentech!), a tyhle podvratné vtípky, které daný fikční svět shazují, snášíme jen v homeopatickém množství. Vnímám to ale právě jako "mužský" rys - nebrat autoritu autora vážně a pořád do té modly zkoušet žďuchat a testovat, jestli to jde celé shodit. Lucase Hildebrandta by čtení Stančíka určitě bavilo.

BRAMBOREENA: ha, zajímavé rozdíly v chápání toho, co je ženské psaní. miloše urbana ani michela fabera bych kvůli konstruování reálií za představitele ženského psaní neoznačil. jistou vágnost reálií čtenář snadno snese, když je za to odměněn v příběhu. sám jsem se tím nijak omezovat nesnažil, dokud jsem ještě psával. ale u některých témat to bez vysoké míry realističnosti nejde, protože při čtení ten text ztrácí na přitažlivosti příliš zjevnými disonancemi (zrovna teď koukám na strachův labyrint, žena to po prvním díle rezolutně zavrhla, a ač potenciálně je ten námět zajímavý, tím, že z toho udělal klasickou seriálově nelogickou detektivku a navíc jeho smysl pro mystično je docela šestákový, tím to celé shodil. já na to koukám právě proto, že mě zajímá ta hranice vnímání "špatně/dobře" v příběhu, co ještě intuitivně snesu a co už ne). včera jsem si pěkně podebatovali na šestou epizodou třetí řady black mirror, kde jsem se neshodli v tom, nakolik uvěřitelnost kulis může ovlivnit přesah a poselství příběhu. zrovna tenhle díl byl z těch lepších, ale pořád jsem se u něj ošíval, protože mi to přišlo "špatně" (říkám tomu "autorské násilí", věci se dějí ne proto, že by se tak mohly stát, ale proto, že to autor potřebuje, aby mu mohl vůbec pokračovat ve vyprávění. je to vlastně verze boha ze stroje, ale neslouží k roztětí gordických uzlů, ale jen k poposunování příběhu místy, která má autor vyhlédnutá, ale která nejsou příliš pravděpodobná).

ženské psaní imho stojí a padá s perspektivou vztahů spíše než děje. je tu ještě třetí rozměr a tomu bych říkal podivnost. samosebou není tu žádná ostrá hranice, ale spíš jen jiný důraz. miloš urban je jen slabší odvar petra stančíka, dominuje tu podivnost a ty další dva aspekty jsou zanedbatelné. u fabera se k vládnoucí podivnosti dostávají i vztahy. u ženského psaní složka vztahy převládá na ostatními.

a alternativou k "samoúčelně přebujelým rekvizitám" jsou "samoúčelně přebujelé citové výlevy" ;)

KAVEN: Mluvíš mi z duše, když připomínáš podíl čtenáře. Každý z nás má svého Lucase, svou Paüsuë atd.

Mně Mycelko připomíná staré báje těmi exotickými protagonisty, z větší části nadlidmi, částečně dokonce bohy. To celé šmrcnuté nesentimentálním psychologickým románem a podané s distancí, občas soucitně, občas pobaveně.

Asi bych souhlasil, že člověk vnímá, že autorský hlas je ženský, ale ženská perspektiva není na tom díle to hlavní; důležitějších je pro mě pár jiných věcí.

BRAMBOREENA: Bodejť, protože od dopracování technických detailů jsou přeci fanoušci :-)

No tak jestli máš publikum generově vyrovnané, tak utíkat právě nebudu, a nádavkem se nebudu stydět za to, že od začátku fandím Pinkertině, a vůbec bych ji neuškrtil. A když se tomu někdo bude posmívat, tak uspořádám duhový průvod mužských příznivců Mycelia ;-) Nazval bych to třeba "Össe pride"...

KAVEN: ... zato teď odsud z auditka všichni chlapi utečou, aby si nezadali...
Žádné statistiky nemám, jen povšechný dojem při pohledu do publika na křtech či besedách a ze vzkazů či mailů, které mi tu a tam někdo napíše - a tam se mi zdá poměr vcelku vyrovnaný. Ale on je V.Š. zkrátka tak trochu technokrat - nevím, jestli jeho knihy znáš, ale má to právě takový spíš "inženýrský" charakter (v tom smyslu, jak jsem se to tu ne zcela úspěšně pokoušela popsat), čili asi má preference trochu jiné a toleranci k užvaněnosti nižší a zálibu v technicistních hračičkách vyšší. Možná by nakonec za "ženské" psaní označil třeba i Miloše Urbana a Michela Fabera, protože ti se konstruováním sofistikovaných reálií (ne, nechci být baba jedovatá a říkat tomu "samoúčelné přebujelé rekvizity", kdepak, vůbec ne! :D) do svých knih taky moc neobtěžují :D

BRAMBOREENA: Kliknutím na datum: https://www.facebook.com/permalink.php?story_fbid=413021722379012&id=100010135626730 Na můj vkus je to drobátko moc ani tak inženýrské per se jako padesátnické.

EDERA: Jakožto magistr (přírodních věd) upozorňuji, že ne každá dichotomie se dá namapovat na jinou (byť některé východní nauky se o to snaží). I když nepochybuji, že v bibli by se našla i bližší.

KAVEN: Jakkoli chápu cíl Vilmina přirovnání, také mám jisté problémy s jeho konkrétní realizací -- na řešení vztahů mezi jevy je přece potřeba docela dost jejich charakteristik. (Ani nemluvš o tom, že charakteristiky a detaily taky bývají často dány vlastními souvislostmi a vztahy.)

Ostatně, připomněl bych, jak na velmi podobné téma debatovali Novotný s Hauserovou před nějakými 25 lety (tady je pokus pH o dialektickou syntézu, bohužel bez toho klíčového obrázku: http://interkom.vecnost.cz/1992/19920119.htm ). Vskutku, nihil novi sub sole (et vanitas vanitatum?).

CORNHOLIO: tak ale paraziticky houby se tu zminovali uz vicekrat a i ja nedavno vybonzovala tuto pointu.

BRAMBOREENA: jen dodatek k oblým a hranatým tvarům v souvislosti s vývojem společnosti - pěkně to shrnul náš profesor Sedlák na brněnské architektuře, blahé paměti, takto odborník na Santiniho: "Konec každé epochy má obecně barokní rysy".

KAVEN: děkujeme za názornou ukázku, jak funguje uvažování inženýrského mozku v praxi:P
JANADVORACKOVA: hele, já vážně uvažuju o tom, že budeš první člověk, kterého si na nyxu zablokuju. Vůbec nic proti tobě nemám, ale už několikrít se mi stalo, že s komentářem "nebudu spoilerovat" nebo "tohle přeci není spoiler" jsi vyspoilerovala věci, co jsem si chtěl přečíst/shlédnout a něvěděl jsem o nich, až do tvého komentáře. Na tuhle knížku se chystám od chvíle, co vyšla, recenzím se nijak nevyhýbám, ale fakt jsem dodnes nevěděl, že tam tu nákazu způsobuje houba. Ono se tomu asi vyhnout nedá, to by člověk musel vypnout všechny soc. sítě, ale u tebe se mi to stalo už několikrát - nic ve zlém:)

JULIANNE: Byl to spíš bonmot než ucelená teorie ;) - ale holt každopádně je to spíš spojitá škála, na které člověk někde je, než dvě izolované krajnosti, ze kterých by si musel vybrat stylem buď/anebo. Určitě všichni občas využíváme oba typy přístupu dle situace. No a u knih totéž: různé pasáže jedné knihy se budou lišit tím, jestli v nich převažuje jedno nebo druhé.

A ještě jeden postřeh přidám: harlekýnky jsou vlastně "inženýrský" typ knih pro ženské: vyžívají se v popisech, jak se hrdinka obléká na schůzku či na ples (což je jistě ekvivalent toho, jak akční hrdina nabíjí kvér), a vlastně i ty "vztahy" jsou tam nahlíženy konkrétně a prakticky: řeší se, jaký typ citu hrdina k hrdince chová a jak technicky zvládnout tu kterou situaci, ne nějaké její obecné významy.

EDERA: U Bible to skončí vždycky, pokud to zrovna neskončí u Freuda :D

BRAMBOREENA: A jsme zase tam, kde jsme byli:
Poems - The Sons of Martha
http://www.kiplingsociety.co.uk/poems_martha.htm