BOB_GALLOWS: Podobnou spekulaci, teorií se to asi nazvat nedá, jsem slyšel jako vysvětlení, proč cromagnonci převálcovali neandrtálce, kteří snad na rozdíl od prvních zmíněných nedospěli k náboženství.
Při srovnatelné inteligenci neandrtálcům hrabalo z přemíry nových a neznámých, zdánlivě nijak nesouvisejících jevů, kdežto cromagnonci si řekli, že to tak je, protože to předkové, neviditelný sob či posvátný kámen chtějí.

Ono je to tak, že každý - včetně těch nejzatvrzelejších ateistů - v něco věří. Jednak pro to máme vrozené sklony, a druhak je to nezbytně nutné k životu. Já třeba věřím že E = mc2, i když jsem si to nikdy prakticky neověřil. Prostě mi to řekli, nikdy jsem se nesetkal s ničím, co by mi to vyvrátilo, tak tomu věřím. Když se nad tím zamyslíte, tak informací, kterým člověk prostě věří je opravdu hodně. A to bez ohledu na vzdělání - sebevzdělanější člověk si nikdy nemůže ověřit všechno s čím se setkal.

No a tradiční náboženství tak nějak žijí v oblastech téhle přirozené víry. Vědecký pokrok může vyvrátit nějaké dílčí náboženské skutečnosti, ale nikdy nezlikviduje víru jako celek, protože bez ní se prostě nedá žít. Nutno podotknout, že výsledky vědeckého pokroku jsou samy o sobě předmětem slepé víry většiny lidí kromě příslušně zaměřených vědců. Není to špatně, nemůžeme si prostě všichni ověřovat všechno.

Takže víra je všudypřítomná a náboženství tím pádem přirozené, akorát záleží na tom čemu konkrétně ten který člověk věří. To je ovlivněno okolím, výchovou, i tím vzděláním ... nevzdělaný dělník nebo farmář může v pohodě věřit v nejklasičtější podobu křesťanství, se stvořením světa v sedmi dnech, odmítáním evoluce, 6000 let starou Zemí atd. Prostě se nikdy nesetká s něčím, co by ho přesvědčilo o opaku. Vystudovaný geolog s praktickými zkušenostmi zato zná obrovskou spoustu důkazů proč Země musí být starší; a to vypadá o dost přesvědčivěji, takže víru ve stáří Země na základě Bible nahradí vírou ve stáří Země na základě vědeckých poznatků.

To ale neznamená že by nemohl být křesťan. Klidně může prohlásit že informace o stáří Země v Bibli jsou zkreslené staletími a překlady (což je samo o sobě velmi pravděpodobné), takže tomuhle zrovna věřit nebude, zatímco ostatnímu jo. Narozdíl od dělníka totiž zná řadu dalších věcí, které dosud přesvědčivě vysvětlené nejsou, a výklad dle Bible jim dává jakýsi smysl. Co si budem povídat, Velký třesk se od zázraku Stvoření zase tolik neliší - a přesně to si vzdělaný geolog bude narozdíl od dělníka uvědomovat.

Takže můj skromný odhad je - čím menší vzdělání v přírodních vědách, tím tradičnější podoba náboženství se v daném člověku může uchytit. Naopak čím větší vzdělání, inteligence a víc přemýšlení, tím víc si člověk svoji víru tak nějak skládá sám; a z toho pak jsou všechny ty odnože klasických náboženství, ti pohrdavě označení "něcisti" a podobně. To ale samozřejmě platí dneska, kdy člověk není pod tlakem společnosti, který by ho k tradičnímu náboženství nutil.

JANADVORACKOVA: Nevim, ja muzu prinest jen tu zkusenost, ze rada (asi nejen) spickovych vedcu v urcitem stadiu poznani zacne v neco verit, protoze cim vic vedomosti maji (napr. v ramci sveho oboru), tim vic zjistuji, ze jim spousta veci unika a bude unikat (a to napric obory, celkove vedeni o jsoucnu), je to proste moc, v ramci jednoho smrtelnika nepobratelne, nehlede na vyvoj vseobecne uznavanych teorii v case. A mezi neustalou snahou chudaka badatele drzet krok a silenstvim je docela tenka hranice.

A tak se (do slova a do pismene) uchyluji k nejake vire aby jim nehráblo. Bud ke krestanstvi (protoze je zrovna po ruce, je konvencni, pohodlne, nepobuřuje, kdyz uz pobuřují oni svymi vedeckymi zvasty) a nebo k nejake "vlastni" vire (casto derivat neceho vychodniho - rikejme tomu zápaďácký buddhismus, karma, jóga, čínská medicína, láska, pokora a sluníčko, whatever). Sam nemuzu rict, ze bych byl vyjimkou...

JARMIK: Ja mam nekdy dokonce neprijemny pocit, ze je Mycelium az vlezle ("auto")biograficke a vubec nechapu, kde autorka vyšťourala tolik pikantnich detailu z zivota přízračně pripominajiciho ten muj :) Az futuristicke prostredi me uklidni a vetsinou presvedci, abych si to nebral osobne (kdyz ani to nezabere, musim doplnit 4 dohodami a špetkou lásky, pokory a sluníčka, reknete Ommmmmm...).

Ale odhledneme od mych narcistne-psychoticky-paranoidne-deliriogennich stavu, mne se prave moc libi to technicistni abstraktno; v mladi jsem cokoli, co nelze definovat rovnici nebo vzoreckem moc neuznaval, ted mi z rovnic a vzorecku tak hrabe, ze bych se jeste milerad uchylil k nabozenstvi, kdybych na to mel cas. A jo, prisnost össeinske syntaxe, protonaci, gleewarinske schopnosti, Lucasovy vize perfektnosti a vicesmyslove onanie vs. potencialni slozitost (a "velikost") byti sebevice simplexnich charakteru typu Pinky... Si dnes uz dokazu velmi zive predstavit, mozna vlastne vic, nez bych (racionalne) chtel :)

BRAMBOREENA: zrovna Stančíkovu opulenci v metaforach a dosti schizoidnich nápadech mám dost ráda. Ale ja jako gymnazistka milovala i Odilla Stradickeho. Oproti tomu co psal v devadesatkach je i Mlýn na mumie umírněný. Jen mě teda dost sere, že má krizi bílého muže a nestydí se o tom mluvit. :-(

BRAMBOREENA: Jé tohleto u Stančíka cítím jako problém spíš míry než přístupu, a v důsledku tedy jako problém kompoziční; kdyby těch bizarérií ne snad ubral, ale byl s to je prokládat nějakým zklidňujícím kontrapunktem, bylo by to myslím proklatě prospěšné.

BRAMBOREENA: Teď mě překvapuje, že zrovna tohle ti vadí, protože taky občas - a ne tak vzácně - mrkáš mezi řádky (alespoň mně to tak přijde).

GAARQ: Petr Stančík!!! Uaaaá, to je ovšem ale krystalicky "mužské" psaní!!! Já ho upřímně obdivuju, ten člověk má neuvěřitelně bizarní fantazii, ale absolutně nejsem schopná to číst ve větších dávkách (čtu to stylem "tu a tam odstavec, zbytek prolistovat", a pak si to nechám převyprávět od manžela, kterýžto to čte rád a upřímně se u toho baví), protože takovou koncentraci burleskního absurdna prostě nedokážu přijmout a strávit ve zdraví. Jsem na to moc konzervativní. Skřípe mi z toho mozek! V tom světě prostě nic není normální. Když jsem byla mladší, ještě jsem tohle dávala (Ajvaze a Návrat starého varana třeba), teď už ne. Když se snažím tu svou averzi pochopit, napadá mě jako hlavní důvod to, že je to "prezentační" psaní: je to jak estráda na divadle, na čtenáře se "mrká mezi řádky" permanentně a ta kniha sama sebe (a "svou" realitu) vůbec nebere vážně. (Ze stejného důvodu obecně nemám ráda humoristické knihy.) My idealisti prostě potřebujeme příběhu a světu naplno věřit, aby nás to bavilo (suspension of disbelief na sto procentech!), a tyhle podvratné vtípky, které daný fikční svět shazují, snášíme jen v homeopatickém množství. Vnímám to ale právě jako "mužský" rys - nebrat autoritu autora vážně a pořád do té modly zkoušet žďuchat a testovat, jestli to jde celé shodit. Lucase Hildebrandta by čtení Stančíka určitě bavilo.

BRAMBOREENA: ha, zajímavé rozdíly v chápání toho, co je ženské psaní. miloše urbana ani michela fabera bych kvůli konstruování reálií za představitele ženského psaní neoznačil. jistou vágnost reálií čtenář snadno snese, když je za to odměněn v příběhu. sám jsem se tím nijak omezovat nesnažil, dokud jsem ještě psával. ale u některých témat to bez vysoké míry realističnosti nejde, protože při čtení ten text ztrácí na přitažlivosti příliš zjevnými disonancemi (zrovna teď koukám na strachův labyrint, žena to po prvním díle rezolutně zavrhla, a ač potenciálně je ten námět zajímavý, tím, že z toho udělal klasickou seriálově nelogickou detektivku a navíc jeho smysl pro mystično je docela šestákový, tím to celé shodil. já na to koukám právě proto, že mě zajímá ta hranice vnímání "špatně/dobře" v příběhu, co ještě intuitivně snesu a co už ne). včera jsem si pěkně podebatovali na šestou epizodou třetí řady black mirror, kde jsem se neshodli v tom, nakolik uvěřitelnost kulis může ovlivnit přesah a poselství příběhu. zrovna tenhle díl byl z těch lepších, ale pořád jsem se u něj ošíval, protože mi to přišlo "špatně" (říkám tomu "autorské násilí", věci se dějí ne proto, že by se tak mohly stát, ale proto, že to autor potřebuje, aby mu mohl vůbec pokračovat ve vyprávění. je to vlastně verze boha ze stroje, ale neslouží k roztětí gordických uzlů, ale jen k poposunování příběhu místy, která má autor vyhlédnutá, ale která nejsou příliš pravděpodobná).

ženské psaní imho stojí a padá s perspektivou vztahů spíše než děje. je tu ještě třetí rozměr a tomu bych říkal podivnost. samosebou není tu žádná ostrá hranice, ale spíš jen jiný důraz. miloš urban je jen slabší odvar petra stančíka, dominuje tu podivnost a ty další dva aspekty jsou zanedbatelné. u fabera se k vládnoucí podivnosti dostávají i vztahy. u ženského psaní složka vztahy převládá na ostatními.

a alternativou k "samoúčelně přebujelým rekvizitám" jsou "samoúčelně přebujelé citové výlevy" ;)

KAVEN: Mluvíš mi z duše, když připomínáš podíl čtenáře. Každý z nás má svého Lucase, svou Paüsuë atd.

Mně Mycelko připomíná staré báje těmi exotickými protagonisty, z větší části nadlidmi, částečně dokonce bohy. To celé šmrcnuté nesentimentálním psychologickým románem a podané s distancí, občas soucitně, občas pobaveně.

Asi bych souhlasil, že člověk vnímá, že autorský hlas je ženský, ale ženská perspektiva není na tom díle to hlavní; důležitějších je pro mě pár jiných věcí.

BRAMBOREENA: Bodejť, protože od dopracování technických detailů jsou přeci fanoušci :-)

No tak jestli máš publikum generově vyrovnané, tak utíkat právě nebudu, a nádavkem se nebudu stydět za to, že od začátku fandím Pinkertině, a vůbec bych ji neuškrtil. A když se tomu někdo bude posmívat, tak uspořádám duhový průvod mužských příznivců Mycelia ;-) Nazval bych to třeba "Össe pride"...

KAVEN: ... zato teď odsud z auditka všichni chlapi utečou, aby si nezadali...
Žádné statistiky nemám, jen povšechný dojem při pohledu do publika na křtech či besedách a ze vzkazů či mailů, které mi tu a tam někdo napíše - a tam se mi zdá poměr vcelku vyrovnaný. Ale on je V.Š. zkrátka tak trochu technokrat - nevím, jestli jeho knihy znáš, ale má to právě takový spíš "inženýrský" charakter (v tom smyslu, jak jsem se to tu ne zcela úspěšně pokoušela popsat), čili asi má preference trochu jiné a toleranci k užvaněnosti nižší a zálibu v technicistních hračičkách vyšší. Možná by nakonec za "ženské" psaní označil třeba i Miloše Urbana a Michela Fabera, protože ti se konstruováním sofistikovaných reálií (ne, nechci být baba jedovatá a říkat tomu "samoúčelné přebujelé rekvizity", kdepak, vůbec ne! :D) do svých knih taky moc neobtěžují :D

BRAMBOREENA: Kliknutím na datum: https://www.facebook.com/permalink.php?story_fbid=413021722379012&id=100010135626730 Na můj vkus je to drobátko moc ani tak inženýrské per se jako padesátnické.

EDERA: Jakožto magistr (přírodních věd) upozorňuji, že ne každá dichotomie se dá namapovat na jinou (byť některé východní nauky se o to snaží). I když nepochybuji, že v bibli by se našla i bližší.

KAVEN: Jakkoli chápu cíl Vilmina přirovnání, také mám jisté problémy s jeho konkrétní realizací -- na řešení vztahů mezi jevy je přece potřeba docela dost jejich charakteristik. (Ani nemluvš o tom, že charakteristiky a detaily taky bývají často dány vlastními souvislostmi a vztahy.)

Ostatně, připomněl bych, jak na velmi podobné téma debatovali Novotný s Hauserovou před nějakými 25 lety (tady je pokus pH o dialektickou syntézu, bohužel bez toho klíčového obrázku: http://interkom.vecnost.cz/1992/19920119.htm ). Vskutku, nihil novi sub sole (et vanitas vanitatum?).