BRAMBOREENA: Mám z toho pár postřehů.
1) Zjednodušeně řečeno, z tvé myceliální rekapitulace to vypadá, že stěžejní pro tebe byl kontakt Lucase a Aš~šáda; a všichni ti modří mimozemšťani, Pětice, církev atd. byly jen velkolepými kulisami pro střety těch dvou. To je zajímavé, protože pro mě to tak nebylo. Protože Mycelium u toho to ve skutečnosti nezačalo, nějaký vztah mezi Lucasem a Aš~šádem se začíná budovat až od druhého dílu. Celé M1 se točí kolem össenských záhad a střetu civilizací, u toho to celé začíná a to mě hned na začátku tak moc chytlo. Aš~šáda jsem v Myceliu chápal jednak jako reprezentanta ještě další civilizace (aby toho civilizačního střetu nebylo málo), a jednak jako určitý katalyzátor pro Lucase, a zdroj alternativ k Össe.
V dalších dílech se ten vztah Lucase a Aš~šáda rozvíjel, a bylo to zajímavé, ale pořád spíš ve vztahu k tomu co se děje kolem ve vesmíru (celou dobu třeba jejich střety pomáhají odhalovat Lucasovu minulost, která je zase klíčem k tajemství Össe a sgenů). Na konci oba vystupují jako svého druhu "avataři" svých sgenů, a zase jde hlavně o to jak to mezi těmi vesmírnými silami dopadne, a jak to ovlivní lidské síly a slabosti, které se tam přes dotyčné "avatary" vloudily.
Takže abych mluvil za sebe, tak mě ani tak moc netáhlo jestli se ukáže že Aš~šád je ve skutečnosti srab a Lucas hrdina nebo tak něco. Spíš mě zajímalo jaké bude ten mix osobních vlastností, které jsi hrdinům dala, mít následky ve světě a ve vesmíru. Závěrečný střet nebyl zajímavý ani tak tím, jak se který hrdina vyrovná se svou minulostí, ale tím co se stane s Össe a Zemí po hvězdovládě, který sgen to vyhraje, jestli se nějaká civilizace z vlivu sgenů dokáže vymanit, jestli nějaké lidské vlastnosti dokážou výsledek ovlivnit a podobně.
2) Jak tam rozebíráš magické artefakty, tak já musím říct že ani dopis, ani klíč, ani stříbřitý chlad mi nijak nevadily, protože měly historii, dlouhý vývoj a nějaký smysl. Zato do M7,8 jsi loupla něco, co naopak mně přišlo jako čistokrevný magický artefakt - a to Akkütlixovu dardskou desku. To je věc, která se objevila zničeho nic, a je mocnější než cokoli jiného - dokonce do té míry, že to překonává běžná psychotronická omezení - a historii ani vývoj nemá žádné.
3) Sofie zabíjející Lucase v Blue Springs - tahle scéna se mi při čtení nelíbila, přišla mi jako že se tam moc nehodí a zároveň zbytečná. A teď už chápu proč - byl to jeden z těch starých střípků, které jsi tam chtěla zakomponovat. Jenže tady se to podle mě moc nepovedlo, protože tahle scéna děj nikam neposouvá, a přitom zeslabuje co bylo předtím a relativizuje Sofii. Totiž ...
Z předchozího mi nikdy nepřipadalo, že Sofie Lucase tak strašně nenávidí. Jistě, měla nějaký pocit křivdy z minulosti, ale vždycky se s tím vyrovnala, a mě nikdy nepřišlo, že se tou svou neschopností psychotroniky tak strašně užírá. Ve sktečnosti dokázala svůj malý kousek psychotroniky získat sama prostřednictvím umění - viz scéna, kde maluje obraz Ainei. To měl být její triumf, protože se k protonaci dokázala dostat sama, bez cizí pomoci, a překonat tak něco, co neuměl překonat ani Aš~šád. Když pak přesto podlehne primitivní naštvanosti a zabije Lucase, tak to její triumf dost umenšuje.
Navíc mi není moc jasný smysl této scény z hlediska Lucase. Dle knihy tímto tak nějak "uvolnil Akkütlixe v sobě", a zároveň přinesl oběť, díky které dostal šanci se ještě vložit mezi Obludu, Aš~šáda a Cirdaha. Jenže co je to za oběť, když ve skutečnosti nezemřel, protože je nesmrtelným sgenem? Nikde tam není ani naznačeno že by třeba Akkütlix potřeboval opustit svoje lidské tělo a přitom se toho bál, protože už je moc lidský. Z ničeho to nevypadá, že by lidské tělo Akkütlixe nějak omezovalo.
Navíc Lucas následně z Blue Springs teleportuje sám sebe do klaëwentu, což je porušení pravidel. Kdyby Akkütlix jen tak uměl teleportovat sám sebe, tak by nemusel tvrdnout na D-alfě a čekat na kolonisty. A jestli to teď dokáže jen díky té desce, tak zase - je tu magický artefakt, který není ničím vykoupený a nemá žádné háčky.