Nevím, zda to tu není mrtvé, ale zkusím se prostě zeptat a uvidíme.
Řešili jste někdy otázku, jak se svými blízkými něco sdílet, aniž by s tím člověk byl otravný?

Myslím tím teď okruh blízkých přátel a zkusím to vysvětlit na příkladu - začla jsem cvičit silový trénink. Nikdo v mém okruhu blízkých přátel to nedocení - nebaví je to, nic jim to neříká a tak. Ale pro mě je do určité míry důležité, že se posouvám a baví mě to a stalo se to pro mě částečně předmětem small talkových témat typu "jak se máš". Jsem užvaněná tak celkově a chtěla bych s lidma ve svém okolí sdílet něco, co je pro mě docela důležité. Zároveň ale vím, že to umí být otravné - kamarádka dělá psí sporty a i přes to, že to dělá několik let, tak jsem se nedostala přes základní termíny a vlasně když o tom mluví moc dlouho, tak mě to nudí. Tak přemýšlím, jak inteligentně tohle balancovat...

GAF: Rozumím. Ano to co píšeš, taky patří do komunikace. Do komunikace bychom mohli zahrnout i hod míčem :)

SETEC: tak jak jsi to vyjádřil teďka, že komunikace je třeba i to s tím obrazem. A že ten proces má stejný základ jako obyčejné mluvení nebo například hraní na flétku pro obecenstvo a potlesk nebo vybučení...

To je pěkný.

GAF: Můžeš to trochu rozvést? :)

SETEC: Ha! Tak to ale uplně mění situaci. To je fajn, co říkáš. Nevim proč jsem si myslel, že pod termínem komunikace se v tomhle případě skrývá pouze a čistě mluvená forma sdělování informací mezi lidmi.

GAF: V širším slova smyslu určitě. Neustále vnímám, že to co je na komunikaci to zásadní je to jak se přetváří komunikační linie, resp. styl komunikace, ve vztahu k emoci s jakou člověk komunikuje.

Například, vezměme si dva lidi, kteří spolu komunikují. Třeba nějaký manželský pár. V momentě kdy ona je v pohodě a v dobré náladě, bude manželi říkat miláčku, pokud jí něčím bude opravdu rozčilovat bude to hajzl, pak se zase vrátí do pohody a manžel bude miláček. Jedná se o toho samého člověka a styl komunikace se mění podle nálady, resp. odpovídá té emoci ve které se daný člověk nachází. Dokonce v momentě kdy je manželka na manžela naštvaná, má problém najít na něm jedinou kladnou stránku. V momentě kdy bude v pohodě může být kladné cokoliv, už třeba jen to, že je.
Řada lidí má zkušenost, že v momentě kdy je rozčílená, řekne věci takovým způsobem, jak by je nikdy nepoužila.

Na druhé straně bychom v kladném smyslu mohli pozorovat estetické naladění. Pro mě byla velmi zajímavá teorie, že estetika, je vlastně určitý typ velmi kladné emoce, která se nachází vysoko nad takovou emocí jako je třeba nadšení. No a například básník by v tom momentě řekl ... si kočka si kočka si kočka, perfektně uroběná :))

Asi bych mohl jmenovat víc věcí, ale tohle jsem vzal pro příklad k diskusi. Doufám, že z toho je patrné co jsem chtěl říct. (Kdyby ne, to zkusím jinak :) ).

SETEC: takže přecejenom myslíš tou komunikací výměnu informací / podnětů v širším slova smyslu.

GAF: Realita je velmi ošemetná věc, každý máme svoji vlastní, to je to s čím sami souhlasíme a pak je ještě určitá obecná resp. společná realita, to je to na čem se lidi vzájemně shodnou.

Tím i nepřímo odpovídám na to co píšeš o umělci (doufám že jsem to správně pochopil) na umění je právě zajímavé to, že to co umělec vytváří, nějak zvláštně komunikuje s okolím. Je to zvláštní druh komunikace, který pracuje s určitou dávkou estetiky. Příkladem může být třeba že při normální komunikaci řekneš "miluju tě" a pokud bys do toho chtěl dát trochu estetiky můžeš zkusit básnit a řekneš třeba, "jsi žena mého srdce". Ale zase se vracím k tomu co jsem se pokusil napsat o té komunikační linii níže ...
SETEC:
Prostě komunikační linie se ve vztahu k emocem může mněnit. Můžeme říct že při normálním stavu proudí, můžeš říct cokoliv a to je přijato bez problému. A ve vztahu k emocem se to může měnit, například v konzervatismu už dochází k potlačování nových a nevyzkoušených věcí. Ale člověk je pořád schopen je přijímat. Jen je už jaksi jen vstřebává a nepředává dál.

GAF: Moje odpověď, je vždycky můj pohled na věc :) Ono to ani jinak brát nejde. Já myslím, že je fajn, že s tím nemusíš souhlasit, když nechceš, ne? Každý máme právo na svůj pohled na věc.
Asi bych měl doplnit, že se jedná o určité motto, které jsem převzal z jedné knihy která se zabývá právě komunikací.
Jinak tvoje přeformulování taky není špatný, jen myslím, že se dostaneme prakticky ke stejnému výsledku.

Uzavřel jsem dnes anketu a plánuju další. Na položenou otázku Když komunikujete s někým kdo na vás mà vztek, myslíte, že Vám opravdu naslouchá? Odpovědělo více jak 70% lidí že si myslí, že NE.

Upřímně mě to příjemně potěšilo, protože mám stejný názor. Když má člověk vztek tak prostě nepřijímá, samozřejmě že stačí aby se uklidnil a ze vzteku se pohnul alespoň do nepřátelství, ale i tady bude mít tendenci nesouhlasit a být kritický.

V komunikaci je podle mého velice důležité podívat se na to to ce děje s tzv. "komunikační linií" jak se mění ve vztahu k jednotlivým emocem.

Obecně například platí jako nejlepší pravidlo, když je někdo ve vzteku tak s ním nepokračovat v diskusi na dané téma, přejít na nějaké obecné téma se kterým je schopen souhlasit, které mu je příjemné (třeba se bavit o počasí nebo o něčem co má rád) a pokračovat dále v komunikaci až, když se uklidní a je v pohodě.

To je poměrně zásadní protože dokud je člověk ve vzteku má tendenci komunikační linii zničit a roznést na kopytech. Podobně je to například i když je nepřátelský, ale zde to není tak dramatické, zde má člověk snahu hledat v komunikaci takové body, které může kritizovat, prostě hledá na všem mouchy, sice se už nesnaží kompletně vše zničit, ale stále je jeho postoj proti. Myslím, že ve vztahu ke komunikeci je velmi důležité umět rozlišovat rozdíl mezi vztekem a nepřátelstvím. Jak takový rozdíl vnímáte?

Teda... s tim slovem "nemůže" bych si asi mohl dát větší pozor. Přecejenom Tě tolik nechápu. Ale myslel jsem to asi takhle:

Někdo nemusí umět se vyjadřovat směrem k lidem, ale vytváří nádherná díla a sám je prožívá. Je odtržený od reality? No asi jo, žejo :) ...ale že by málo žil... Spíš docela září.

Nebo někdo kdo se zrovna dobře baví. Těžko by se dalo říct, že "málo žije", ale je prostý komunikace.

Asi bych našel další příklady, teď nevím.

SETEC: myslím, že by ta definice v záhlaví měla stát naopak. "Čím víc je člověk schopný komunikovat, tím mu to přidává na živosti." nebo tak něco.

Dovolím si tvrdit, že Tvoje odpověd je jednostranný pohled. Což je v pohodě pokuď je tak prezentovaná. Což nevím, jestli tak myslíš. Připadne mi, že jsi chtěl vystihnout podstatu živosti jenom tou komunikací. Takhle to být nemůže.

GAF: Já to chápu tak, že člověk který nedokáže dobře komunikovat se svým okolím, zvládat diskutovat o různých názorech, sdílet svoje myšlenky je vlastně uzavřený sám ve svém světě, odříznutý od reality. Takže vlastně pro druhé ani nežije.

Například může být někdo kdo by rád vyjádřil někomu druhému svůj názor a nedokáže to, protože to neumí formulovat tak, aby to ten druhý přijal nebo pochopil nebo to neříká, protože se bojí následné reakce, třeba že by se na něj druhý mohl rozčílit atd. Nebo někdo na druhé straně je tak posedlý komunikací, že od něho raději druzí utíkají aby jim dal pokoj :) Prostě tam z nějakého důvodu ta komunikace nefunguje jak by měla.

Naopak člověk, který dokáže s druhými hovořit, tak že nemá problém prezentovat svoje myšlenky aby byly dobře přijatelné i pro ostatní, dokáže naslouchat ostatním a rozumět jim nebo si umí poradit v případě nějakého nedorozumění, dokáže urovnat i ostrou hádku, přimět někoho k rozhovoru i přestože má druhý nějaký blok... prostě takový člověk žije život víc naplno a také má větší naději na úspěch.

Člověk je do té míry živý, do jaké je schopen komunikovat...

Nakolik s tímhle heslem souhlasíte?


Nijak zvlášť. Leda by to znamenalo, že komunikuji obrazně řečeno. Tj. že provádím obooustranně fungující výměnu čehosi podle dynamicky se měnících a zároveň v určitých mezích existujících předpokladů. Například dýchání... Já se cítím tím víc živý, čím barvitěji vnímám. A na to komunikaci (lidskou) nepotřebuji, je k tomu irelevantní. Byť se zase na druhou stranu třeba ke sdělování zážitků dobře hodí :)

VERONIKA22: Ja myslim, že nad tím je zbytečné přemýšlet, protože to je relativní pocit. Každopádně myslim, že když se jen budeš snažit komunikovat více, víc neni potřeba řešit. Ani ty bloky.

SETEC: jojo nedokázala jsem zatím indentifikovat nakolik jsem samotář či nakolik mám nějaký blok. Tato věta by docela potvrzovala, že úplný samotář asi nejsem ale jde o blok.

VERONIKA22: Jinými slovy abys nedopadla jako tvoje tchyně? ;) Dobrý nápad to odbourat. :)

Dnes jsem v jednom odborném článku našla toto: Psychologický stres vysoké intenzity, který je průvodním znakem mnoha fyzických chorob, spojený v hlubinných osobnostních úrovních se snahou zavrhnout život a kontakty s lidmi.
Se v tom docela poznávám - ty kontakty s lidmi zavrhuji fakt celkově/plošně.

Ale v podstatě je to pozitivní rada - vše se zlepší jen co stres odbourám :o)

SETEC: S hypotézou Placaté Země je to hezký příklad: Většina lidí si myslí, že Kryštof Kolumbus byl převratný v tom, že tvrdil, že Země je kulatá... Jenže ona si to většina lidí i učených autorit v té době už nejspíš myslela. Kacířská byla myšlenka o velikosti: Kolumbus předpokládal, že Země je velmi malá.
Potíž je údajně v tom, že se velkou autoritou na výklad této situace stal jeden z mála teologů, kteří zastávali Placatou Zemi. A my si teď myslíme, že to byl všeobecně rozšířený názor na přelomu patnáctého a šestnáctého století.

Pokud Tě to zajímá, mohu se pokusit najít knihu, ve které jsem se to dočetl, která by snad měla obsahovat i odkazy na literaturu, ze které čerpala.