MORGAIN: Prvotní odpověď mě napadla totožná, jako napsal
DANAKETH. Empatie. Vykašlat se na small-talk a místo toho zapracovat na dovednosti empatie. U sebe. Případně se pak následně i obklopit lidmi ovládajícími empatii, ale to už přinese život sám, když je čas.
Na to už se asi neptáš, ale napadlo mě, že v jádru jde o mnohem hlubší problém. Střet dvou paradigmat, ba dokonce "životních paradigmat", samotného žití, jehož odrazem je pak i objevení konkrétní činnosti, silový trénink, psí sporty, cokoli... Pokud zvolená činnost odráží "školu života", tedy slabiny životního paradigmatu, dané téma (ta činnost) člověka baví právě proto, že se dokolečka dokola učí o sobě, o svých slabinách, kontempluje rychlostí, která je pro něj užitečná a vhodná...
... za předpokladu, že druzí lidé (přátelé) tyto slabiny mít nemusí, pak se na situaci určitě lze podívat, jakože je "otravné" svůj koníček komunikovat. (Stále dokola, že?)
Aha! Tedy opravdu empatie! :) Soucítění s životem druhého člověka. Že se učí něco, co už ostatním může být jasné dávno. Ale všichni máme své slabiny. Všichni žijeme. Tedy empatie. Soucítění. Soucit.
Synergii nelze vynutit.
Ale napadá mě empatie zaměřená dovnitř. A tím dosažený určitý progres. Pak ten koníček nemusí stagnovat, sdílení pak nemusí být o omílání toho samého, co jsme slyšeli už před měsícem. Naopak každý den je pak nový, přestože se stále jedná o ten samý koníček. U psích sportů přibývají nové a nové termíny a dovednosti, nová témata. V takovém případě by pro mě osobně přestalo být "otravné" poslouchat o pejskách a dokonce by se i mohlo stát, že začnu uvažovat o mém zapojení do pejskaření.
Ale o to nejde, abych se stal pejskařem i já. Může se stát to, že se v komunikaci, v tom "sdílení", objeví prvky dialogu, a dokonce i určité synergie. To nebude "otravné".