YMLADRIS: tak teda konecne :))
Dava mi to smysl, i kdyz tam michas hodne teorii a konceptu dohromady, nektery znam (jazyky lasky), u nekterych netusim, na co presne se odkazujes (otec je zprostredkovatel vnejsiho sveta?). Chapu kontext tvyho zivota a riziko toho, ze se dite muze prilis fixovat jednak na tu vnejsi pochvalu a druhak jen na cinnosti, ktere mu jdou, ve kterych vynika (to je mimochodem hodne casty jev v nadanych deti, zvyknou si, ze v necem tak exceluji, ze se zacnou vyhybat tomu, kde jsou prumerni az podprumerni. Jsou pak cim dal vice jednostranne zamereni.)
Napada me opacny riziko, kdy dite neni chvaleny, ale jen se poukazuje na nedostatky. Treba muj tata mi (hlavne pri uklidu a domacich pracech ;))) neustale rikal "nikdy nic nedodelas!", "nikdy nic neudelas poradne!" "jsi strasna bordelarka a jednou doma shnijes!" a s tim ja jsem vyrustala, postupne si to internalizovala, verila tomu a nejak se to asi i stalo self fulfilling prophecy. nekolik dospelackych let trvalo si uvedomit, ze je to pekne sprosta blbost, ze nejsu nekdo, kdo "nikdy nic neudela poradne", fuj. klasicka spatne davana zpetna vazba, pritom by stacilo rict aspon "je, to nadobi uz mas umyte, super, diky! pockej, jeste je potreba utrit ten sporak." Dat tomu nejakej balanc.
Libi se mi idea mikro oslav, to je mne osobne hodne prirozeny a s detma se to zrovna praktikuje uplne snadno :) Udajne se jeste rozlisuji dva typy oceneni, jednak muzes ocenit dite osobnostne, takove, jake je (prirozene vesele, vtipne..), tedy veci, za ktere se sam nijak nepricinil, proste takove je. A druhak potom veci, ke kterym se musel sam pricinit, neco udelal, neco se mu povedlo, zasnazil se atd. Pro dite jsou pry dulezity oba druhy oceneni, pro jeho zdravy vyvoj nejake osobnostni integrity a sebevedomi, pac si to, co slysi, postupne internalizuje.
Ted jeste rozlousknout presne to "dávání zpětné vazby a ocenění, které u malých dětí rozvíjí vnitřní motivaci".
Pro me je tohle tema taky dulezity, pac povazuju slova oceneni za svuj druhy jazyk lasky a prislo by mi skoda o tak svely jazyk lasky svet ochudit :))) Podle vseho dokazu lidi i sama povzbudit, moje byvale kolegyne vzdycky rikaly, jak je to hezky, kdyz nekdo dokaze ocenit jejich praci, neni to jen o detech. Myslim, ze na manazerskych pozicich se to docela hodi a i dospelym lidem se v takovem prostredi dobre pracuje. Obcas se na takove pozici nevyhnes tomu, ze nekomu neco musis vycist, nebo ho upozornit na jeho chybu, tak je fajn, kdyz ho pak umis i ocenit. Pochybuju, ze by pak kvuli tomu lidi zacli delat tu praci jen kvuli tem pochvalam :))
Docela obsahly tema koukam.

ALDEMIK: kdyz to posunu a zobecnim, tak asi je to tak, ze vetsina lidi ma proudeni emoci zablokovany, nebot emoce = potencialni potize. Takze je projevuje pokud mozno dle pravidel, kdyz jsou spolecensky vhodne zaminky. Nemuzu druheho jen tak obejmout, musim mu zrovna prat k narozeninam. Nemuzu rict Jsem tak rada ze tu spolu ted jsme!, musim vyckat az odvede vykon za ktery je adekvatni projevit radost. Atd. To jsem tady


YMLADRIS: minila tim bezpodminecnym (bezduvodnym) oslavovanim. Je to necitelne (spatne citelne - jako ze lidi nevi, co to jako znamena, proc projevujes emoci, byt pozitivni), takze to zvysuje uzkost, takze to nedelame. Krok zpet k Brene -- je potreba riskovat zranitelnost a jit s kuzi na trh, chceme-li zit zive. No a decka se s tim uz tak nejak svezou, kdyz dospeli to nemaji ve zvyku ve svych zivotech delat (vyjadrovat hodnotu/oslavovat...)

YMLADRIS: Vidím tam ještě jednu věc (kromě zmíněné determinace):
Pochvala z mého úhlu pohledu pro mnoho lidí představuje propojení dvou různých věcí, a to ocenění výkonu a vyjádření vztahu k dítěti jako takovému. Je tak používána a do jisté míry tak asi funguje (je tak i dítětem interpretována, ale přednáší se i zmíněná determinace). Z toho, myslím, vyplývá ta nechuť nepoužívat pochvaly - jsou pro nás mimo jiné vyjadřováním hodnoty druhého (mám tě ráda, jsi pro mě důležitá, vážím si tě, toho, co děláš, jaký/á jsi, mám radost z tvých radostí...), které z nějakého důvodu neděláme přímo a kdykoliv, ale využijeme k tomu příležitost dobrého výkonu. A pokud pro nás pochvala představuje dvě věci, nestačí nahradit pouze jednou z nich, ale musíme vědomě přeskládat naše vyjadřování vztahu a emocí, protože dávat jenom zpětnou vazbu o výkonu a to druhé vynechat by bylo značně robotické a studené, přesně jak zastánci pochval namítají. To oddělení je ale celé dosti zdravý proces, protože vázat potvrzování a vyjadřování vztahu k někomu, uznání jeho osobnosti jako celku a podobně výrazně na příležitosti dobrého výkonu není úplně dobrý nápad...

KOTENCE: jeste mne k tomu neco napadlo z druhe strany a to je rozdil mezi studem a vinou. Zkoumam ted po troskach Brene Brown, udelala vyzkum, ze ktereho ji vyslo, ze spolecna vlastnosti lidi, kteri ve svem zivote hlasi ze maji propojeni, lasku, nekam patri atd. je -- pro ni hodne paradoxne a prekvapive -- zranitelnost. Odvaha jit i do veci ktere muzou skoncit bolestne. Projevovat se, atd. Okolo toho resi rozdil mezi studem a vinou. Stud je "jsi spatna". Vina je "udelala jsi spatnou volbu". Se studem se vicemene neda nic moc delat -- pokud decko nabere dojem, ze je vadny, nekvalitni, ze se ma za co stydet, tak proste samo sebe takto vidi a s tim jde zivotem. Zatimco vina se vaze ke konkretnimu aktu, kterej lze napravit odcinit ci priste jednat jinak (rozbila jsi neco, prastila jsi nekoho, ukladla jsi neco, ale to neznamena ze jsi spatna, pouze ses blbe rozhodla, a priste mas moznost se rozhodnou lepe, pripadne to napravit). To decka zdaleka tak neposkozuje.

Vyvozuju, ze s pochvalou (praise) a ocenenim to muze byt podobny. Jsi sikovna, hodna, chytra, nebojacna...
to dite determinuje ze takovy je. Pak se zrejme musi snazit tento obraz drzet (radeji se nepousti do aktivit kde je nesikovne, radeji lze nez by pripustilo ze zlobilo, radeji opisuje, ...) anebo citi jako problem, kdyz se ten obraz zmeni (uz nemam same jednicky - nejsem chytra - tata uz mne nebude mit rad...).
Versus oceneni -- To se povedlo! (vyrobek, ..) Dekuju zes mi vyhovela! Moc mi to pomohlo!! (hodna...) Tos vymyslela fakt vtipne, to muzeme pouzit! (chytra...). V tom neni zadny zavazek ze takovy musi byt dite furt

Ale nevim, vy jste ucitelky ze jo, tak piste vase dojmy z praxe :)

KOTENCE: tak se rozepis

YMLADRIS: Mně někdy přijde, že pořád neni pochopen rozdíl mezi oceněním a pochvalou. Protože nechválit a neoceňovat jsou dvě věci.

JESTERKA_NA_ZDI: ja sem zkopiruju tu svou ideu, muzes napsat jak to vidis


2. Nicmene! Decka potrebuji ocenovani. Uznani a ocenovani je jeden z tech Peti jazyku lasky (kniha), a do sesti let nemaji diferencovany jazyk, zpravidla, a mely byt kazdej den dostavat nasosnout ze vsech peti jazyku bohate (pozornost, oceneni, skutky sluzby, veci, fyzicky kontakt). Nasledujici nemam potvrzene ale pripada mi logicke: decko totiz kdyz je male, tak ani tak neprahne po potvrzeni toho sveho ega, ale po necem jako jsou VRELE EMOCE nebo jk to rict, zejmena od otca, kterej zprostredkovava Vnejsi svet. Myslim si, ze pokud s ditetem 10 x denne OCENIME pritomnej okamzik (spolecne se radujem z neceho krasnyho, z neceho co se povedlo, z neceho dokoncenyho, z ostatnich lidi, ... z cehokoliv, proste vsimame si, ze svet je plnej krasy a ze ta se da ocenovat a tancit z toho radosti, poradne davat najevo OSLAVU), tak je mu relativne fuk, zda objekt toho oceneni je vez kterou postavilo, nebo ze venku krasne prsi. Vetsina dospelych, minimalne muzu, je vuci OSLAVOVANI dost rezervovana a je to pro ne prirozeny prave jen v tom kontextu "jeee moje sikovna holcicka udelala krasny obrazek!!!!" kdy se muzou trochu odvazat. No a decka se na to namotavaji a chtej to: spolecnou radost s rodicema. A zacnou delat vsecko mozny aby se to stavalo. Za 15 let uz nezijou svuj zivot ale nejaky cizi

A naopak kdyz je decko nasyceny MIKRO OSLAVAMA, tak mu obcasne chvaleni v zasade nema jak ublizit, protoze to proste neni nic moc zvlastniho, cim by nutkave resil doplnovani jakesi potreby

JESTERKA_NA_ZDI: ja mam pocit, ze ten autor hlavne pri vymysleni te teorie vychazi z pozorovani a naslouchani lidem pri parovem poradenstvi. Asi si nejak vsiml, ze kazdy clovek popisuje a odvozuje to svoje "on me ma/nema rad" od neceho trochu jineho a podle toho to nejak rozdelil, cili si to nevycucal z prstu jako nejakou u stolu vymyslenou teorii.
Mne to teda hodne zapadlo do meho pozorovani sebe same. Kdyz napriklad jeden muj byvaly pritel na me mimodek obejmuti zareagoval otrepanim se a slovy "co delas, co po me zase chces?!?" tak to pro me bylo strasne zranujici a dlouhodobe bych nedokazala zit s nekym, kdo ma problem, ze se ho kazdou chvili dotykam, vylozene bych to brala tak, ze me nema rad a vadim mu, naproti tomu treba nemam problem se smirit s tim, ze muj soucasny pritel mi odmita davat darky i na moje narozeniny/Vanoce, neznamena to pro mne, ze me nema dost rad. Nebylo pro me tezky vypozorovat u sebe urcite nemenne vzorce, bez nekterych veci proste fungovat nedokazu, bez jinych ano, stejne tak si lze snadno vsimnout, ze jini lide to maji jinak a ze taky funguji podle dlouhodobejsich vzorcu. Tys u sebe na nic takovyho neprisla, nezapadly ti nektere jazyky vic jak jine?
Jasne ze je to jen koncept a ma svoje limity a omezeni, ale me se s tim pracuje dobre. Treba moji mamku musim hlavne pozorne poslouchat a povidat si s ni, abych ji uspokojila, kdybych ji jen treba vozila nakupy a davala darky, ale neudelala si cas si s ni i popovidat, tak stastna a uspokojena nebude. Naopak kdyz pro ni nic neudelam a nic ji nedam a "jen" si s ni povidam a travim s ni cas, tak je desne stastna :)) Tech prikladu mam tisic, fakt mi to slaplo dobre, takze to jako koncept pouzivam.