Plantážníci!
Zkuste si vzpomenout, co jste psali, když jste začínali. Já jsem (naštěstí!!!) byl konfrontován s vývojem pouze jednoho z vás od dob jeho neopeřených počátků až k výšinám. Ták! A teď se zkuste zamyslet nad tím, jak byste asi vnímali vaši současnou plamennou kritiku tenkrát. Ten o němž jsem prve mluvil je patrně jediný z vás, který má jakž takž právo být drsný, protože jeho ego je tady taky jediné, které by to ustálo bez většího zakolísání. Všichni ostatní byste byli dnes mrtví básnící, mrtvé Nataši, mrtvé Bublinky, mrtvé... A nebylo by nikdy Bosorek, much hozených do číše, oblouků k měsíci a chvění stolních lamp! Nechtěli byste maliličko přehodnotit svůj deklarovaný drsný postoj, aspoň ve vztahu k těm, kteří na to ještě nejsou zvyklí?
(Já si osobně nestěžuji. Jsem rád, když aspoň nemlčíte.)
Uvažte, že se o tomto klubu sem tam říká, že je pro autory přínosnější, než většina jiných. Tak aby to taky byla pořád ještě pravda! Uvažte, že kritika může být příkrá. To ano, proč si něco nalhávat. Ale aby měla nějaký praktický smysl -- což by měla -- musí IMHO splňovat 2 kriteria. Musí být:
1) ucelená a
2) konstruktivní.
Kritika formou anonymních mínusů (bez nějakého následného komentáře) nesplňuje ani jedno! Samozřejmě, netřeba tu stále dokola rozsáhle omílat tytéž poučky, od toho máme poštu. Ale osobně si nějak nejsem jist, jestli tohle někdy někdo v množství větším, než zanedbatelném, dělá. Aspoň mně se to nikdy nepoštěstilo (aspoň ne bez předchozí domluvy).
A jen tak na okraj. Víte, občas se stane, že i v neuměle napsané prosté říkance uvízne něco, co (na můj vkus až příliš často) chybí v některých s akademickou přesností vytepaných verších, kterým po formální stránce není co vytknout.