Zas jen další obyčejný den,
venku ani náznak slunce.
Slyším šepot počítačů,
cítím tlukot srdce.
Nemám strach, dokonce mi smutno není,
necítím radost, ani probuzení.
Spím snad ještě?
Smím tedy snít?
Nuže dobrá.
Můj sen, moje režie.
Kdo je silný, přežije.
Vplouvám sama do prostoru,
kde je sposta barev, tvorů,
slyším zvuk, ne, hudba je to.
Zní tak...bolestně a sladce.
Hodí se to ještě do mé básně?
Je to ještě pořád sen?
Ne, tohle, to je život jen!
Takhle sníme, bdíme, plujeme,
chytáme si chvilky pro radost.
A na konci toho všeho někdo řekne - dost!