A co když… 8.1.2013 PRAHA CITY…
V zatmění vědomí doby této,
Kdy není jisté ani další léto.
Chodíš po vodě a kruh je Ti malý,
Podleháš náhodě,a vzdaluješ se Králi.
Vyhlížíš ostrov,co Ti náleží.
Divíš se,že už ani v zimě nesněží.
Piješ tak moc,nejsi opilý na tož střízliv.
Už nevnímáš sám sebe,odliv ani příliv.
Chodíš po špičkách před sebou samým,
Máš chut být ve výškách,prorazit led,co brání tvým idejím.
Měsíc už ti nezpívá árie,
a slunce se trápí jak panenka Marie.
Sbíhají se Ti sliny po lepším včera.
Tvé stíny nemohou se dočkat dalšího večera.
Snad dnes konečně požádáš život o tanec,
Zloděj čas snad zapomene na konec?
Dnes snad budeš silnější a nebudeš se už bát,
kdo jinej bude při Tobě vždy stát?
V nemoudrosti věků,stále máš stejné potřeby.
Jen trochu Lásky,teplou deku a nebýt obětí nevěry.
Až dorazíš tam,kam bys měl.
Nedělej potom,jako bys nevěděl.
Jdeš totiž po celý čas k sobě samému.
Už snad nejsi nesmělý a nebojíš se problémů?
Naše dny nezadržitelně zrajou pod duhou minulosti,
A naše sny ožívají a umírají bez milosti.
Jen Ty máš tu úžasnou schopnost,
Hledat za mlhou sám sebe a tu velkou ctnost.
Až potkáš toho kým ses narodíl.
Neuvidíš to!Ale ucítíš to!v tom je ten rozdíl!
I v té nejhlubší tmě očekávej světla,
kterého se i smrt zalekla.
Tvé touhy nenechej vyprchat v niveč,
A pamatuj,že lidská touha a srdce zlomí každý meč.