CICHLASOMA:
TOMASZ:
RICARDERON:

Díky, zajímavé. V podstatě souhlasím se vším... Délka básně je kvůli gradaci, určitému vývoji i novým sdělením v každé sloce, ale beru... Určitě problematické věci tam jsou, co bych změnil (krásné štíhlé prsty, bude bolet v uších, další věci navíc...) Možná se poučím v té slovní ekonomii v příštím psaní:) thx

SOLIVAGANT: Mně se líbí předposlední strofa a celkem i ta třetí od konce (nebo spíše její první dva verše, ty další dva už mi tam přijde takové moc "hrubé"). Celek mi nějakej zajímavej "svět" i dává, ale do začátku třetí strofy od konce spíš klopýtám přes mnoho z mého hlediska neobratností a zbytečností. Kdyby ta báseň začínala až tou třetí slokou od konce, přišla by mi lepší. Jenom by se muselo vymyslet lepší to závěrečný adjektivum (a pokud možno i jinak závěrečnou strofu upravit).

SOLIVAGANT: Souhlas s Richardem. V první strofě jsou některá slovíčka navíc, a vůbec by zasloužila dopilovat, leč je tam i celá báseň.

SOLIVAGANT: Vnitřní rytmus první strofy mě baví i přes neobratný druhý verš. To se dá číst i nahlas.
Pak už se v tom člověk ztrácí, protože dál... dál už je to zbytečné.

Tak taky zkusím, po hodně dlouhé době:) Potěší jakákoliv kritika či nekritika:)

Harmonikářka

hej harmonikářko
krásné štíhlé prsty po klávesách
na předměstích ve tmě v koutech
v šeru rána v zimě s havrany
hej ve čtyřech stěnách v obrázcích
laciných madonek
kdo koho utěšoval

píseň bublá
vyráží z hlubin někdo napije se
jde dál co komu jde dál
šedé vlasy neslazený čaj
břečťan a náhrobky
a vykruť se z toho
harmonikářka tě právě míjí

táhle zpíváš o těch nejkrásnějších snech
kdo koho utěšoval ale
a kdo poslouchat bude stále

promoklá báseň vyšeptalým hlasem prosí o cigaretu
tvým hlasem

jsi vyzbrojená ženami krásné bylo hladit tě po prstech
komíhajících po klávesách
a tak se rodí píseň
pro dalšího kolemjdoucího

ždímat stromy nebo havrany
kdy poprvé byla ti zima
kdy poprvé ses nalíčila

ráno zas bude bolet v uších
tvá píseň nekonečná

RICARDERON: Stejně tak!

OTERI: Tam vlastně přijdou "hory" místo těch "strání", když to teď znovu vidím... :-)

OTERI: ( je, to je o mne! krasa )

stráně mezi prostory
slova mezi tichy
rozrušení letory
přesně vprostřed míchy
slunce orlů

GOBERS: Protože, vzpomenu-li si na Niobe, vybaví se mi Rodinova socha Evy. Nevíra, schoulená do sebe, křehká...nu a aby toho nebylo málo. Je tu ještě jedna Niobé. Z Inkarnace nesmrtelnosti od Anthonyho Pierce. Tak si vyber. :)

SPECTATOR: Taky me tam ta Niobé zarazila. Proc je sladka? Vztahujes se tim k te jeji pyse, ke ztrate nebo k cemu? Nebo jen trpim tim, ze vim kdo to je, zatimco basnik proste chtel libozvucne jmeno... :-D (btw. v cestine se pise s dlouhym é)

CICHLASOMA: Roztříštěnost poslední dobou problém, pravda. Niobe řekněme jako "řeka slz" Ale viz první věta