NECECH: Mně se zdá, že máš tuto potíž:

a) sice Tě zajímá, co si okolí myslí, ale b) zase bys nerad měnil to, co se Ti na Tvém díle líbí
To upřímně nemá východisko.

Když řeknu: neplyne to, nemá to nedbalou eleganci artisty na hrazdě, který při přehmátnutí skoro mine, aby si publikum definitivně omotal kolem prstu (což mistři formátu Morgensterna právě umí) - budeš mít jasno?
A nebo suše: nečte se to dobře. A já se snažím. Já si to čtu nahlas, prosím!

NECECH: já se velice omlouvám, ale už mě to blábolení, které dost možná má být velice podnětným uvažováním nad podstatou poezie, pěkně sere - a protože, což nelze neodhadnout, bude patrně ještě dlouhé, šlo by se s ním přesunout do jiného, speciálně k tomu určeného, klubu, aby se tu objevovaly spíše věci, kvůli kterým sem nejen z nás chodí, totiž tyto?

Bubáci

I. Pondělí

Dcera mi schválně nastavuje křivé zrcadlo:
to z hrdla v mém rozkroku dělá se mi zle.

A syn, má pýcha, žvaní, Bože, nesmysly,
až kolem dásní vaří se mu sliny.

Žena, jež mi kryje záda,
už skoro nevidí.

A doma máme přitom čtyry smrti,
nepočítám-li smrt kanára.

Tu jednu jsem dnes viděl:

Když ráno žena
drkotavou rukou nalévala čaj,
tak Ona stála za ní
a s něžným úsměvem a opatrně
strkala otýpku prstů
ženě do účesu.

Žena si stoupla na špičky
jak gejša s pěti kostěnými jehlicemi v hlavě
a vykřikla.
Ruce vyletěly,
čaj stékal do podšálků.
ale kostěná otýpka
už stavěla v koutě
hnízdo pro slaboučké hihňání.

A já jsem se díval,
jak z ženiny nakrátko ostříhané hlavy
se k zemi snáší
jeden velmi dlouhý vlas.

II. Úterý

Dcera mi křísá krásným čelem do čela,
aby mi rozpoltila lebku.

A syn, má pýcha, vystrkuje na mě pyšně nahé břicho
a v chůzi vrtí zadkem sexbomby.

Žena, jež mi kryje záda,
s bezelstným úsměvem balancuje na hranách stolů.

A doma máme přitom čtyry smrti,
nepočítám-li smrt kanára.

Tu jednu jsem dnes viděl:

když odpoledne dcera
mlátila do klávesnice
prsty tvrdými
jak kovové bodáky
a ty přesné údery do skloviny
mi budily zanícené nervy na spánku,
tak Ona stála za ní
a s vlídným zájmem se jí dívala přes rameno.

Pak starostlivě opravila prstoklad
a dceřin vzteklý výkřik
málem přehlušil skleněné třesknutíčko:

překlep
a zlomený nehet cvrnknul do okenního skla.

Otýpka v koutě stavěla hnízdo
a já jsem na parapetu našel
dlouhý a široký nehet,
ačkoliv dcera
jako všichni u nás
si okusuje nehty téměř do masa.

II. Středa

Dcera nastavuje mým dvěma prstům oči
jak šedě mramorové chodby do mozku.

A syn, má pýcha, tajně, na záchodě,
zkouší, věčně nanečisto, prudký úder proti.

Žena, jež mi kryje záda,
denně zametá své střepy.

A doma máme přitom čtyry smrti,
nepočítám-li smrt kanára.

Tu jednu jsem dnes viděl:

Když syn k večeru
se holil před milostnou schůzkou,
tak Ona stála za ním
a byla vidět v zrcadle,
jako by to ani nebyl upír.
Bylo jí fajn;
vždyť v úsměvu spustila temnou čelist
a do hochovy ruky
držící břitvu po dědečkovi
rozmarně naznačila lehké drcnutí.

Jen naznačila; nedotkla se.
Syn se dál hladil ostřím po tváři.
A Ona znova. A znova.

„Tentokrát to ještě stihnu!“
napadlo mě,
Vykřikl jsem tedy.
V tu chvíli
šel její úder naostro.

Syn sebou trhnul,
zaklel, otočil se
a po tváři
rejsnutý krvavý šrám.
„Zbláznil ses?“ volala má pýcha.

Kostěný krvavý klacíček
se pomalu sunul
do šedivých úst.

III. Čtvrtek

Dcera na balkóně s rutinou katů
váže mi z prádelní šňůry oprátku.

A syn, má pýcha, dnes na záchodě místo úderů
masturboval; voní mu potřísněné prsty.

Žena, jež mi kryje záda,
seká si prsty s pažitkou.

A doma máme přitom čtyry smrti.

Dnes v noci zabiju kanára.

NATASHA: První storfa je naprosto báječná! Okamžitě mne chytila za ruku a smýkala za sebou... ale zároveň se z ní - aspoň pro mne - stalo úskalí celé básně, protože mi slíbila něco, co nepřišlo... Následující obrazy jsou sice "Lesní" a půvabné a neotřelé (a je vidět, že je "umíš"), ale chybí mi v nich právě ten strašidelný les. Dynamika úvodu se jemní a mělní, neklid se vytratil. Pozoruji okolí a nemám strach! Ani o Renatu. Jsme na divném místě, ale možná se jedná "pouze" o vernisáž obrazů, piknik nebo maškarní... Pravda, poslední řádek svou potutelností poodhaluje, že kdesi hlouběji se možná odehrává něco ošklivého - a dal mi vzpomenout si na postavu usmívajícího se klauna v knihách S. Kinga, který ve svém úsměvu nese tmu - ale to už se musím hodně zamyslet a rozhodně mne ten pocit minul při prvním přečtení.