BURKHAR: ani nevim, jestli je vhodné tohle komentovat, nicméně řekněme, že v klubu poezie má každý text svou literární stránku. jako vyznání dobře napsané, přesvědčivé, střízlivé, bez přehnaných ambic. umím si představit, že i za sto let půjde tímhle stylem vyznávat lásku, kadlub je osvědčený, vidím i jeho publikum, všichni jsou spokojení. vlak, do nějž lze s určitou šikovností nasednout, a vždy dojede. co víc chtít? jen to, že od prvních veršů vím, v jakém duchu a jakým směrem se to ponese. záleží asi na posluchači.
BUBLINKY: klišé paradoxně nevidím tam, "kde ho máme", tu vývrtku báseň vybrala díky klíštěti, řekl bych, ale o pár veršů výš, kde se matlají ekzematický ručičky. najednou padám do gesta z půjčovny kulis. ale jinak je to zase dobrý, pěkně zarámovaný, rozvinuté téma, můžu se o text opřít, což je má nejmilejší činnost (v literatuře) :); magická rozptylová loučka, atmosféra k ní nenápadně dojde a udeří, dobrý pohyb.
NATASHA: dneska jsem na tebe zlý. první strofa působí dojmem, že máš vše promyšlené a dál ten obraz jen vymalováváš. nikde tajemství, obrat, nejistota. všechno je na svém místě a docela zbytečně. hm, to je asi klíčové slovo. na jednu stranu mě to mrzí, na druhou vím, že ti to nebude jedno, a snad se budeš i trochu trápit. řekneš si, že sem buď blbej já, nebo ty. nic horšího se nestane. já bych ti řekl: vyser se na vše a vyjdi tam, kde to neznáš. rok dva budeš psát nesmysly, a pak se to zlomí, má-li co. to prostě autor nikdy neví, jestli ještě něco bude. "Nikdo neví" – jenže celá báseň je postavená na opaku.
(až teď čtu janeqovu poznámku)
AJVAJ: vyznání v konfekčním balení, spíš autoterapie. škrábání receptorů však pobaví. :)
ZITOSLAVA23: první tři čtyři verše zřetelně vystupují, evokují situaci, prostředí, příběh se rozehrává. nejpozději ve druhé polovině básně však náznak jedinečnosti padá do běžných klišé. nic už se nestane.
MAEROR: "bochník těla společné rozkoše" – jeden posesivní genitiv by snad šel škrtnout. třetí strofa se vede na tenké niti, která se sice nepřetrhne, ale moc šikovně ten uzel taky nevypadá. hodně metafor naráz. chápu, že jde o styl, leč kde je hranice bolesti? u mne již převažuje masochismus. šlo by dosáhnout vzdušnější abstrakce, většího odstupu, ale jestli to chceš mít takhle krutě svázané, co dělat? :)