KOLEKTOER: Jako básnický text je to nevyrovnané. Jako by člověk moc chtěl psát, ale ještě neví jak, takže se dopouští prvotních omylů, které to shazují po všech stránkách. A záleží jen na něm, jestli jeho potřeba psát bude i potřebou psát dobře a dožene ho k tomu, aby si načetl, jak to dělají ti, které považujeme za dobré, a vytříbil si vkus i schopnost vlastního psaní. Nebo někde po cestě ztratil tuto tvůrčí potřebu. Všechny dveře jsou zatím otevřené.

Další zátěží je politická angažovanost. Nemůžeme jednoznačně zakázat angažované básně, nebylo by to správné, ale je to tak sakra těžké skloubit, že si vlastně nevybavuju, že bych někdy v životě četl báseň současně angažovanou i dobrou, natož moje vlatní pokusy, kterých jsem naštěstí rychle zanechal a které byly tristní.

Teď trochu z jiné strany, i trošku subjektivně. Ten odklon od hodnot, které jsou pro mne osobně důležité, mě mrzí. Jasně, všichni kladeči světa už mají tu vlastnost vzbuzovat pochybnosti o své upřímnosti. Často oprávněně. Jenže svět je trochu i takový, jak si ho sami interpretujeme, a někdy máme talent ujet příliš daleko v té zakyslosti a nedůvěře. A zrovna teď si říkám, že doba není tak unylá, jak jsme byli smířeni celá léta, a mnohým jejich upřímnost v kladení i dost věřím, takže spíš tu setrvačnost v připisování unylosti vnímám jako pózu člověka, který je sám vyprázdněn od hodnot. A přemýšlím, co je příčinou. Možná to způsobila devastace společnosti v poslední době, všudypřítomná relativizace a aktivismus (hlavně bojovat! proti čemu? to je jedno, hlavně už tu revoluci!) a to, že autor ty události už sám nezažil a nedokázal si k nim z úhlu své doby vytvořit žádný vztah. Snad bych se s tím smířil snadněji, než kdyby to tak dopadlo, ačkoli to zažil, protože salónní komoušství je pořád menší zlo, než tvrdé jádro KSČM. Pardon, mám dnes rozvernou, neber si to osobně, prosím.

A pak, který že z mých sousedů jsi? Budu si muset dávat pozor na své ulici na lidi neupravené, nečesané. ;)

Noční
...
Noční je slast,
noční je bída,
venku muž opilý,
chrchlá a zívá.

Ještě tři hodiny,
probdělé bez spánku,
soustředěn na verše,
kde jsi ty, červánku?

TLOUDEV: ...a zkusíš si na to přijít sám, že si to třeba ještě jednou pozorně přečteš, že jo? Nebudu ti to muset po lopatě vysvětlovat?

TOMASZ: tomasz asi dlouhodobe...

TLOUDEV: Ty jo, mám takový divný pocit, že nějak nevíš, o čem je řeč...

TOMASZ: protoze... jsi to poslal? muzu se obratit treba na lamparnu,ale nevim nevim, tam asi reakce neocekavaji.

TOMASZ: Tak samozřejmě tohle vzniklo trošku jako vtípek a hodně ze zvědavosti, co z AI vypadne. Ale s odstupem shledávám výsledky velice zajímavé. Povšimněme si pár klíčových věcí:

1. Žádal jsem kritiku, nicméně AI podala spíš rozbor básně. Kritika má hodnotit, poukázat na silné a slabé stránky. Tohle je celé jen "co tím chtěl básník říci?"

2. Významná část textu pouze jinými slovy převypravuje původní text. Hezky v tom ale AI našla a popsala metaforu. Celkově odpověď AI spíš klouže po povrchu, nejde do hloubky. Jen třetí odstavec se tomu zdánlivě vymyká, jenže ten je (obzvláště první věta) jak přes kopírák z textů, na kterých se učila. Jakoby AI jen rozpoznala, že se jedná o báseň, a naservírovala nám obecný, obtížně napadnutelný, mnoho neříkající výplňový blábol, který se tak obvykle dodává.

3. To hezky koreluje s názorem odborníků, kteří se shodují, že dnešní úroveň těchto nástrojů spíš připomíná mluvícího papouška, než skutečnou inteligenci lidské úrovně, a že tyto systémy jsou spíš učeny, co by v dané situaci nejspíš řekl člověk, než ke skutečné analýze. Což ovšem nijak nesnižuje, že se pořád jedná o obrovský a úžasný technologický posun vpřed.

Co z toho vyvodit?

Určitě znáte ten pocit, kdy zavoláte na infolinku nějaké společnosti, jejímž deklarovaným účelem je vyřešit váš problém, ale záhy zjistíte, že jediným zájmem operátora na druhé straně je zavřít ticket, a tak vám v podstatě bez zájmu dává nic neříkající obecné odpovědi, které se míjejí s vaším problémem, natož aby směřovaly k jeho vyřešení.

A stejné to je, když autor bez zájmu o skutečný výsledek píše jen proto, aby mohl ve společnosti říct: "já jsem básník, píšu na Nyx", tj. jeho cílem je lacino získat status pro své ego, ne naplnění nějaké sžíravé básnické potřeby tvořit. Je jasné, že pak i od kritiky očekává bezobsažnost, která neurazí a bude možné ji nějak aspoň trošku interpretovat jako pochvalu, zatímco střet se skutečnou kritikou ho nutně popudí.

Výsledek? AI rozhodně nepřipraví kritiky o práci. To už dávno udělali ledabylí autoři, kteří jsou spokojení s málem a kteří vytvářejí bezduchý vesmír povrchních děl a povrchních hodnocení.

TLOUDEV: Hezké doplnění, ale proč se obracíš na mě? To není můj text, člověče, to říká Bárta! ;)

TOMASZ: Tak jakozto potrefena husa se zkusim ozvat.

V prve rade si kladu otazku ohledne treti sloky a jejiho podmetu:

Ten kdo o ní ví
ji dávno zatratil
obrůstá planktonem
a smutně čeká
na konec světa.

Kdo presne obrusta planktonem a ceka na konec sveta?

Odzadu pojdme kupredu.
Ve druhe sloce sleduje kotva stiny a jejich kroky, coz zni mysticky tajemne, to uznavam. Kotvy nemaji klasicke lidske vnimani. To je jasne.

Prvni sloka je pro me nejvetsim oriskem.
Kotva je urezana. Proc? Kdo kdy rezal retez s kotvou? Nestacilo by ji proste jen vytahnout? Zavani to hodne zpackanou loupezi lodi. Ale k cemu si kdo vezme lod bez kotvy? Spousta otazek. Kotva pod molem pouze nasloucha zvukum z mola, ale odpoved neprichazi.
Nabizi se otazka, zda nebyla odrezana na palube, aby byla posleze vrzena do more. Dokonce se to zda jako schodnejsi varianta, nebot rezat retez pod vodou nei zrovna trivialni zalezitost. Samozrejme, ze technicky to lze ucinit, ale pouze bez pouziti elektrickych reznych stroju. Tedy se jedna o variantu pravdepodobnejsi. A tedy je na miste otazka, proc? Proc kdo odrizl z retezu kotvu a nasledne ji hodil pod molo? Muze za to snizeni ceny zeleza ve sbernych surovinach? Jedna se o formu protestu proti indickemu prevzeti trineckych zelezaren? Bojkot?
Celkove na me cela basen pusobi, jako by byla napsana konkurencnim chatbotem, a nasledne druhemu chatbotu nabidnuta k recenzi.

...A dekuji za udeleni si posledniho slova, kapitane.

Tak mě napadlo, že ti, co se tu cítí opomíjeni, kterým se nedostalo očekávané konstruktivní kritiky, která bude plně respektovat jejich jedinečnost a také to, že "veškerý vkus je natolik subjektivní", že bych chtěl vidět toho smělce, který by se odvážil o něčem vyjádřit, že je to špatné, se dnes už přece mohou snadno obrátit na autoritu vyšší -- a především hodnější --, než jsem třeba já, či ostatní podobní blbci. (A nemusí zbytečně zaplavovat naši poštu výčitkami.)

V kontextu dnešních diskusí, komu a jak umělá inteligence nakonec sebere práci, či bude jeho jménem vytvářet plagiáty, přikládám tuto ukázku. Myslím, že v daném případě to uškodit nemůže.

P.S.
Jakožto profesionál v oblasti vývoje umělé inteligence (konkrétně strojového porozumění textu) podotýkám, že tento autentický text patří do cyklu: Jak jsem rozbil ChatGPT. ;)

P.P.S.
Promiň, SEKELLE! První odstavec se netýká Tebe. Měl jsem teď vyčerpávající debatu s někým jiným, leč jeho texty byly příliš (dlouhé a spletité), že se nehodily k tomuto experimentu. A Tobě jsem onehdy odepřel reakci, tak to tímto snad napravím. ;)

TOMASZ: A ještě bych tě moc poprosil o důkladnou literární kritiku k téhle básni:

Kotva

Rezavá stará kotva
uřezaná ze řetězu
leží na dně pod molem.

Sleduje stíny
a jejich kroky
na vrzajících prknech
opuštěná.

Ten kdo o ní ví
ji dávno zatratil
obrůstá planktonem
a smutně čeká
na konec světa.

ChatGPT: Tato báseň má temnou a melancholickou atmosféru a popisuje rezavou starou kotvu uřezanou ze řetězu, která leží na dně pod molem. Autor popisuje, jak kotva sleduje stíny a jejich kroky na vrzajících prknech a jak je opuštěna. V této básni lidský prvek zcela chybí, a to podtrhuje samotnou osamělost krajiny kolem kotvy.

Tento text může být metaforou pro ty osobní věci, které nás opustily nebo byly zavrženy, ale stále nás pronásledují a tlačí ke smutku. Kotva je opuštěna a zapomenuta, její někdejší účel mimo ni činí - a nyní je zaplněna planktonem. Ačkoli na takovou opuštěnou věc už nikdo nevěnuje pozornost, ona i nadále útočiště plavcům hledajících bezpečí.

Báseň má prostou, ale zároveň silnou formu, s minimálním použitím slov, která velmi silně evokují obrazy a nálady. Nálada, kterou vyvolává, je závislá na osobní interpretaci čtenáře, ale může být chápána jako symbol ztracených věcí, nedosažitelných snů nebo opuštěných myšlenek.