Jsem v nemocnici s omrzlinami, je mi desna zima a hrozne to boli a nevim co bude dal. Prijde personal a prinese topidlo, uleva, zahrivam se, konecne!!! asi uz to bude dobry!!! Ale co to? Najednou zase odchazi pryc... rvu nechapave... zase prijdou, tak ted uz asi konecne pochopili ze mam problem a potrebuju teplo, hura!!!
Ale zase ne, nechapu, jaktoze to nechapou, zase odchazi, zima, tma, bolest. To prece neni mozny, vzdyt jsou to rozumny lidi a maji mne radi!!! Cele se to opakuje jeste mnohokrat a nakonec vysilenim usinam. Dalsi dny je to to same. Postupne pochopim ze mi se zimou tmou a osamenim nikdo nepomuze. Protoze jsem sestitydenni mimino, tak nemam koncept "zklamani", ale proste jen zaver ze v tomto zrozeni to holt neni tak, ze mama mne pochova kdykoliv si reknu. Jsem sama a budu sama.

TYVOLE!!!! s duverou ocekavam dalsi minusy a reakce ze to moc prehanim, ze to je prece normalni, navykat dite na rezim. Hlavne ho nevyndavat z postylky, to by rvalo dele a vice, nadeje totiz umira posledni.

asi jsem nejak zcitlivela nebo co

NEMESISS: musela bych mit nejaky vhled do toho zda ti starsi kluci vi presne, jaky jejich cin bude mit nasledky, ze je to fakt pruser, pak bych panikarila ze moje dite je promyslene zamerne sadisticke a dala bych si jako prioritu zkouset ho nejak jeste zachranit (dat mu zivotni obsah tak aby si pripadal silnej a mocnej a nemusel mrzacit lidi). ale spis by asi vyslo najevo ze jen tak blbli a samotne je to prekvapilo, pak bych apelovala na jeho svedomi ze musi byt opatrny, vzala ho na exkurzi do detskeho spitalu/ukazala mu videa, vic ho hlidala atd atd. a dala ho vyradit na judo. ale myslim ze nemam co odpovidat dokud tak stare dite nemam

KEIKIN: Namítnout "Já se tady snažím a ty tu mou práci jen neguješ" sice kterýkoliv z nich může, ale to neznamená, že má automaticky pravdu a patent na správnou výchovu, zatímco ten druhý mu háže klacky pod nohy. Rodiče jsou dva a jak ta výchova bude vypadat se musí spolu dohodnout. Dokonce je to podle mě jedna z věcí, kterou by si partneři měli mezi sebou vyjasnit ještě PŘED tím, než si dítě spolu pořídí - jakou má kdo z nich představu o výchově a péči o děti a ze kterých požadavků nehodlá slevovat.

jinak ohledne tech odlisnych pristupu k diteti: u nas treba ja se snazim aby syn (18 mesicu) mel po byte ruzna stanoviste s zajimavymi/novymi moznostmi ke zkoumani/praci a ja abych pokud mozno byla jako by ve smysluplnem zamerenem pohybu, napr. uklizim, varim, nebo proste neceho dosahuju. Chci aby syn si delal co chce a kdyz chce, aby se mohl pripojit ke mne k moji cinnosti (nejak). Zatimco partner mene casto dela nejakou svou cinnost - spis reaguje na syna, impulsy vychazi ze syna a otec jako by sekunduje a spolupracuje. Resila jsem, ze decko bude nesamostatne, bude furt chtit zabavit a kdesi cosi. Ale zkusena monte lektorka mi k tomu rekla, ze dite kazdeho vnima separatne, takze muj muz muze do budoucna ocekavat, ze syn od nej bude vyzadovat impulsy, zabavu... a ode mne syn bude ocekavat "mama typicky neco dela, ja vedle ni preskladavam suplik s hrncama". Cili jsem v klidu, kazdy si to proste pojima po svem.

KEIKIN: nevim co ti mam na to rict. Kdyz tvoje dite bude alergicke na orechy, asi to vysvetlis tak aby to akceptovali. Kdyz kokinum zamezit nemuzes/nedokazes, asi ti to tak az zas moc nevadi. TO do tebe neryju, proste tak to je. (Taky nechavam babicku delat nejake veci, protoze proste je to jednodussi)

KEIKIN: to jsou dve ruzne veci. Pokud dle teba kokina a jutub skodi, tak to zamez z duvodu ze to skodi, ne ze "dite bude zmatene z toho ze u babicky muze". Ty jsi zodpovedny za sve dite, nee babicka. Kdyz babicka bude davat cichat toluen, asi to taky nenechas byt. Musis se sam rozhodnout kde je hranice, co uz je dle tebe pro tvoje dite nepripustne.

ad odkládat / neodkládat - není to spíš o tom, co si dítě samo řekne? My prcka nosíme, ale i odkládáme. Když mu nevadí ležet, tak je spokojenej a hraje si. Když mu to vadí, tak si začne stěžovat a tak si ho vezmeme k sobě.

ad babičky/tety/škola - dítě jistě nemá zmatek, když se každý člověk k němu chová různě. To je naopak správně, protože to je realita. Proto ikdyž u nás máme jisté specifické stravovací návyky, tak nebudu to samé vyloženě požadovat u babiček a podobně. Teda budu se snažit, ale když se stane, tak se stane. Do moci prarodičů (tj že u toho nebudu) stejně prcka předám až když z toho bude mít trochu rozum a třeba bude vědět, že cukr je zlo a podobně.