YMLADRIS: děkuju za všechno cos napsala. s tím stresem mi to přesně tak funguje. (s partnerem dobrý nápad - navrhnu, průšvih když jsme na nervy oba a to pak oba ujíždíme po svym) A v prioritách mám taky borčus - mám pořád tendenci je upravovat podle lidí kolem. Ale už nechci.
To poslední cos psala zatím nedokážu, nedokážu si to dovolit, je to na mě zatím moc silný.

KEIKIN: Vlastně vše co jsem chtěl říct, tak pěkně popsala Naomi.
Sedmá generace - Radikálně jsme se odklonili od přirozenosti - rozhovor s Naomi Aldortovou
http://sedmagenerace.cz/text/detail/radikalne-jsme-se-odklonili-od-prirozenosti
Začínám jí čím dál více přicházet na chuť a nemyslím si, že by to byla nějaká ideologie.

YMLADRIS: s tim mam docela problem ... sedet a nechat ji rvat protoze chce tu harcku kterou zrovna opravim treba. a nenabizet ji jinou (je to asi tak mysleno, nebo neni?) coz kdyz sem sama mozna jeste jo.. ale v momente kdy tam je nekdo jinej, tak to bude delat ten druhy...

YMLADRIS: Chápu, takhle to mám já. Ovšem manželka je více impulzivní a emoční typ. Ona si prožívá ty svoje emoce a nevnímá to tak, že by to bylo špatné.

Sedmá generace - Učit se mají rodiče, ne děti - rozhovor s Naomi Aldortovou
http://sedmagenerace.cz/text/detail/ucit-se-maji-rodice-ne-deti

Myslím, že ústředním tématem této mé cesty bylo dítě závislé na chtění, na tom, že život běží podle něj. Tato citová slabost se stala západní kulturní „epidemií“. V USA jí říkáme affluenza (nemoc z hojnosti, angl. affluence). Vyrůstat je pro děti příliš snadné, a tak potom často nezvládají životní stresy. Proto se domnívám, že rodiče, přestože dávají prostor rozmanitosti křehkých lidských povah a reagují vlídně, mají potíže s vedením. Dítě potřebuje zažít skutečné životní výzvy a rodiče by mu je neměli tolik usnadňovat. Sama jsem v této oblasti udělala chyby a právě v ní objevuji onu jemnou rovnováhu.
A máte na tuto nemoc nějaký lék? Mají tyto děti šanci, že se s životními stresy naučí vypořádat později?
Můj koncept výchovy tento problém nepřináší, protože dětem umožňuje projít si všemi výzvami, pláčem, bolestí, zklamáními, nepohodlím a jinými. Ale poučila jsem se ze svých chyb, více o tomto tématu hovořím a během posledních let ho na svých seminářích zdůrazňuji.
Na nápravu není nikdy pozdě. Vyžaduje to, aby se učili rodiče, ne děti. Rodič musí upustit od svých očekávání, včetně přání, aby bylo dítě neustále šťastné. Je-li rodič v klidu, pokud čelí výzvám, slzám a bolesti, dítě zaujme stejný postoj.
Rodiče mohou k učení využívat nevyhnutelné situace selhání nebo frustrace a zůstat při nich v klidu. Když batole křičí kvůli zbořené věži z kostek, reagujte, aniž byste popírali jeho pocity a aniž byste situaci dramatizovali. Nechte dítě si všimnout, že vás to nezneklidnilo, že jste ho nepřišli zachraňovat, změnit situaci nebo mu něco vynahradit. Nechte dítě, aby vnímalo váš klid a „neutrální“ přístup. Budete-li v klidu, dítě se naučí cítit stejně a bude emočně odolné.

BEBERA: ad prevaha nad mladsim -- vlstne jeste jsou v arzenalu ty mocenske hry!! tunu a porad a sledovat co to udela treba za mesic

jestli to je jak pise witchie ze prevahu nad nim uplatnuje otec, tk k tomu nemam zadny info, zda je realny cekat, ze teda k batoleti se zacne chovat jinak (je pro nej prirozeny chtit byt jako tata), toz treba jo

WITCHIE: To už jsem se tu už snažil řešit KEIKIN: , zapojila se jen INUSHKA: se svým názorem

Ad) WITCHIE: a tomu ze si od otce leccos osvojil nasvedcuji ruzny situace Beberou uz taky popisovany vedle ..

Bohuzel myslim ze respektujici pristup muze tezko fungovat je-li provozovan jen jednim rodicem, pricemz druhy rodic dite ponizuje, rve na nej apod.

YMLADRIS: jestli se nepletu tak Bebera vedle v klubu psala ze tata se ke klukovi chova.. jak bych to rekla slusne: velmi nerespektujicim zpusobem. Napr se mu vysmeje kdy kluk neco nakresli a ma z toho radost, ze je to desna patlanice (nepamatuju si presny slova ale bylo to dost negativni), a jeste se skodolibe smeje kdyz se kluk zlobi/je nestastnej. Takze navrhovany ukazovani emoci strachu o dite apod nevim zda muze fungovat - pokud uz to zaslo tak daleko, ze kluk si osvojil otcovy vzorce, tak se bude citit silnejsi a vysmivat se, napriklad. Nevim jak dlouhodobe se to muze zmenit (treba jo), ale asi tezko bez spoluprace otce a zasadni zmeny jeho pristupu k diteti.

YMLADRIS: Ale to není jen o batoleti. Dovolím si tvrdit, že tohle dítě potřebuje až do dospělosti. Jinak jsi to pochopila naprosto správně. Muži řeší se syny drobné opravy, někdy stačí jen vytáhnout brašnu s nářadím a dítě si samo hodinu jen ochytává nástroje.
Ad prevaha nad dvouletakem - je to žárlivost. Je to snaha upoutat na sebe více pozornosti.
Měl jsem zkušenost, kdy starší a mladší sourozenec spali v jedné posteli kousek od sebe. V noci se mimoděk držely za ruce, furt se ochytávali apod. Taky se osvědčuje společné koupání ve vaně a společný pobyt mimo domov.
YMLADRIS: jj - změnu čekám s prvními jarními dny
NEMESISS: já jsem to měl také kdysi v hlavě, ale je fakt zvláštní, když si to zkusíš. člověk ve spánku podvědomě cítí vedle sebe živou bytost a tím si vymezíš hranici.

Navíc oni jak jsou sentimentální a věci říkají na plnou pusu, umí perfektně a do detailu popsat, jak k tomu zadušení v noci dojde. Závěr: "To je snad jasný, že ho zadusíš." :D

YMLADRIS: "Zadusis sve dite" tady mame porad ze strany tchyne po Skypu. Jsem povznesena, je v Lime. Vikouš je ted velkej, ale tesne po porodu jsem z toho fakt mela psycho.

YMLADRIS: předpokládám, že všechny hry vznikly spontánně, no ne? Chci tím říct, že opět stačí sledovat svoje dítě, kdy se snaží projevit moc a následovat ho v tom. Já třeba teď dělám to, že když se mazlím s prckem když leží na posteli a já klečím u postele, tak mě odstrkává nohama, tak vždycky spadnu jakože hodně. Taky vzniklo samo od sebe.

LYDI: znakovala jsem s prvnim a znakuju i ted s druhym, ale mame jen par znaku na zakladni veci..