Achjo, vy jedete! Už třetí den se snažím diskuzi dočíst, a pořád to nejde! :D.. Mam doma skoro 3 mesičního Cyrilína a teda, pořád se mi honí hlavou, kdy máte čas na to to číst a psát, vy rodiče kontaktní!
Jinak, jsem za auditko ráda. Je mi 24 a taky si připadám na mnohé otázky sama, a rádá byc se dostala do styku právě s lidma, co přemýšlí o aldort, přemýšlí o (ne)výchově svých dětí, mají touhu být laskyplným a citlivým rodičem a nejen šup šup, jedem jedem, výkon etc. Ale víc, než sedět na netu a nemoct se dočíst konce diskuze přemýšlím o společném setkávání.
V Praze, nedávno objevený Nudný otecn na letné! skvělé místo pro rodiče rozvrkočených starších dětí /herna!/a já se tam taky cítím fajn, bez toho anižby se na mě obsluha koukala blbě, že kojím/přebaluju prtě nebo pláče u oblékání čepičky, nebo soukání do šátku. Což takhle se sejít, pokecat o všem možném, poznat se a navázat vztahy? Třeba toho máte plné kecky, já jsem ve svém širokém okolí jedna z mála, co má děti a ne se všema, co je mají, si sedím v názorech na jejich opečovávání. Sory za OT. Aldort zacinam cist, koncept kontinua za mnou, nevychovu jsem shledla, co bylo free. Jsem cerstvy rodic, mnoho otazek, ujasnovani si pozic a tak. No jo :)

Jak tady probíráte ty závislosti máma-děti apod. Tak já jsem na mámě závislá po psychické stránce nebyla, vypadla jsem při první možné příležitosti, ale když půl roku u mě vlastně umírala, tak jsme si vzájemně objasnily všechny bolesti a nedorozumění, já ji poznala, pochopila, odpustila, byly jsme si nejblíže co kdy s kým....a umřela. Zbytek jsem pochopila, když jsem sama stala matkou. Ale je to skoro pět let a já s tou smrtí nejsem srovnaná, cítím se, že mi někdo dal na vteřinu něco nádherného a pak mi to vyrval z ruky. Měsíc po její smrti jsem zjistila, že čekám Tondu. Chtěla bych mít s dětmi podobně blízký vztah, ale zase si nepřeju, aby na mě v dospělosti byly závislé. Taky bych nikdy nechtěla, aby měly pocit dluhu. Chtěla bych s nimi mít prostě zdravý vztah, což je něco, co netuším, jak výpadá, tak se snažím intuitivně, ale zaky se v tom plácám. Jak tady padlo, člověk by se neměl za chyby trestat pocity viny, ale poučit se a jít dál. Žít hlavně přítomností, nekoukat do minulosti, nebát se budoucností.

Oblíkací hry: já třeba s Toníkem hrála a teď s Alenkou hraju hůhů mašinka jede do tunelu (rukáv, nohavice), jej kde je ta ručička, nožička - tady je, přetahuju přes hlavu bububu baf a osvědčilo se mi, že to ve finále trvá kratší dobu i s menší honičkou, než když, hlavně v případě šikuly Alenky, něco pracně navlíknu a ona si to svlíkne. Pak hodně zpívám takový ty zvukový písničky jako Old mac Donald nebo přidávám zvuky do písniček Když jsem já sloužil to první léto - JEDNÁ, vysloužil jsem si kuřátko za to - PÍP PÍP, a to kuře krákoře, běhá po dvoře - PÍP PÍP, má panenka pláče pláče doma v komoře ÁCHICH a Alenka se zapomene bránit a kouká, co ta PÍP PÍP máma zase jančí :-) Samozřejmě to musím střídat, třeba zas zpívám Já jsem muzikant s příslušnými zvuky atd. atd. Muž jednou při vypravování měl kecy, že mi to pak trvá dýl a já to schválně změřila, když oblíkám já se šaškárnama a on s bojem a vyšlo to moje o celých dvanáct minut kratší, to jsem ani nečekala :-)

KOTENCE: no u nás to neni o tom, že si řeknu tak teď budeme hrát tuto hru, ale spíš díky tomu, že jsem se dozvěděla o těch hrách, tak jsem pochopila signály, které to dítě přirozeně vysílá a přirozeně si tu moc zkouší samo zažívat a ty aktivity (hry) si vymýšlí v podstatě samo, jde o to si toho 1. všimnout a za 2. tam kde si to chci dovolit, tak na to přistoupit, podpořit to nebo to i rozvinout

ORIKA: No, typ to asi neni. Mám jí na klíně a stříhám. Dělám to tak odjakživa a za celou dobu jsem jí nikdy nedovolila nedržet, takže je asi zvyklá. Povídám jí u toho o těch prstíčkách nebo dělám ššš vydrž a odpočítávám kolik ještě zbývá :-)

LYDI: my jsme zrovna včera řešili, že udělat hru z útěku při oblékání dost dobře nemůžeme, protože když je čas jít, je čas jít - ale zjistili jsme, že při večerním vysvlékání a převlékání do pyžama to zas tak moc nevadí, takže si zablbneme...

LYDI: Tak tohle si já naopak hlídám a nikdy neustupuju. Oblíkání, přebalování a stříhání nehtů. Když se brání, tak jí pevně držím, říkám vydrž a chlácholím, ale nikdy ji nedovolím utíkat. To by mi asi hráblo, kdyby si na to zvykla jako na hru. Obzvlášť, když spěchám na minutu na autobus nebo tak něco, to mám pak problém oblíknout sama sebe a ještě se prát s děckem...