WITCHIE: Jak jsem psala vedle v tom svém vyjádření k tomu článku "co neříkat", já myslím, že je propastný rozdíl mezi "podívej, jak jsem teď (kvůli tobě) smutná" a "v této situaci se cítím smutná". Sdělit dítěti, jaké mám v dané chvíli emoce, to je podle mě naprosto v pořádku. Jak jinak by se naučilo emoce u druhých lidí rozpoznávat a pojmenovávat? Stejně tak sdělení, že ty emoce pramení ze situace, na které má i ono podíl, není ještě samo o sobě obviňováním. Tak to prostě na světě je, že chování člověka ovlivňuje i lidi okolo něj. Málokdo je takový zenový mistr, aby byly jeho emoce na okolním světě naprosto nezávislé. I s tím se dítě musí naučit pracovat. Jak jsem taky psala vedle, klíčové podle mě je, čeho tím sdělením chceš dosáhnout, jestli změny chování dítěte nebo změny situace tak, abys v ní ty byla spokojená.

KOTENCE: Už je to delší dobu, cos psala tento post, ale já to čtu až teď.
Naprosto s Tebou souhlasím. Fakt se mi příčí lhát (i v "dospěláckém" světě). Myslím, že není potřeba pomáhat si při výchově lží (nemyslím teď vyprávění příběhů/pohádek atd.). Bohužel v rodině manželky je lež naprosto běžný prostředek komunikace. Její rodiče neví kolik druhý vydělává, jaký má důchod, tají před sebou spoustu věcí a to navzdory tomu, že mají vcelku harmonický vztah, nijak zvlášť se nehádají a řekl bych, že jsou spolu šťastní.
Bohužel to však občas přenáší k nám, kdy si vymýšlí nesmysly a občas musím i usměrňovat manželku, aby neříkala věci, které nejsou pravda. Naštěstí u té to jde docela dobře, ale i tak občas vypustí (zcela bezděčně a "nevinně") něco co není pravda, nebo je to přehnané.

Tak nevím proč jsem to vlastně psal. Asi jsem si chtěl trochu ulevit :-).

PERSEEIDA: diky (: ale jak vidis, zustava pro me neco nepochopitelne, jako ty kusy (,

Lydi: Na to, že nejsi rodilá mluvčí, ovládáš češtinu úplně perfektně.

LYDI: ne.

DOUPLE: podobne, jako kdyz mluvi lidi o svych partneru jako o 'moje stara'ci tak?

LYDI: rozumim a v podstate to myslim tak, jak pises. Proto jsem to dala do uvozovek :)

WITCHIE: hm nevim (: ja bych to asi ani nenazvala spravedlnosti ci tak i kdyz to vnimame asi stejne. v nemcine je to hezke, tam reknu ze misto erziehung (vychova) ja chci beziehung (vztah) a kdybych mluvila slovy nenasilne kommunikace, tak sdilim moje pocity a potreby, aby druhy vedel, co se v me deje a tak se muzeme dostat do kontaktu, do spojeni, muzem se k sobe vztahovat a vyresit situaci. ani ne tolik podle spravedlnosti ale spis podle nasich aktualnich potreb

LYDI:
WITCHIE: jeste doplnim - ucelem toho co popisuju je zprostredkovat pochopeni fungovani mechanismu vzajemne vstricnosti. "Mama dela spoustu veci, o ktere ji pozadam; mama taky obcas o neco pozada, a tam je zas na me, abych vyhovel". Tim, ze je v tom jakasi rovnovaha (coz dospely musi poctive zvazovat - co po diteti chtit, a co uz je prehnane ci zbytecne), tak to proste prirozene zafunguje, dite to citi, ze je to "spravedlive".

WITCHIE: chapu. to s tim 'ocekavam tvou zmenu' ja treba nedelam i kdyz je mi jasny, ze to tak muze znit a ze to lidi tak mivaji. ja treba obcas resim s malou nohy na stole coz je tak jeden z malo 'pravidel' ktery mam. nekdy se stane, ze si ty nohy tam da a ja ze se mi to nelibi, a ze jestli si je tam necha, tak ja odchazim. myslim si,ze ta hranice je dost nejasne, nejsem si jista, jestli tohle ma nejaky dopad s tou odpovednosti a tak. taky asi vzdy hodne dulezity aby to proste melo tu spravnou energii za tim - holt ne 'kvuli tobe' ale 'situace je takova, ze se citim tak to a bud si zkusime to spolu vyresit a nebo si to vyresim ja pro sebe'

PERSEEIDA: mozna to resim moc, ano. nejsem ceska, tak to asi taky vnimam jinak (myslim tim, ze tu je proste pristup k detem trochu jinak nez jinde) ale zaroven si divim, jestli tam podvedomne to nejak neni ... jak sou slovo ktere vypadaji uplne v poho ale neco s clovekem delaji...

LYDI: nevim jestli to dokazu uplne vystihnout, jak to vnimam. Proste tohle konstatovani "podivej, jak jsem smutna", s tim, ze zaroven ocekavas nejake zadouci chovani, ma vest/vede podle me (a toho clanku) k pocitu zodpovednosti ditete za pocity/stesti druhych, a prave k tomu pocitu viny (a tudiz pocitum "jsem spatny" - negativni sebehodnoceni) za to, kdyz nejsou stastni/spokojeni - tj. "mel bych udelat to, co druhy ocekava, aby byl spokojeny". V extremnich pripadech to muze vest u ditete az do dospelosti k vecnemu neklidu a strachu z toho, jak se lidi kolem nej citi, vecneho monitorovani jejich aktualni nalady a hruzy z toho, kdyz vidi jakekoli naznaky jejich nepohody (nevarim z vody, znam takove jedince).

Co mi prijde trochu neutralnejsi, jak nechat dite vnimat dopady jeho ne-pratelskeho/ne-spolupracujiciho jednani: nasledne byt mene vstricny/nevyhovet jeho ruznym zadostem, s odkazem na ono nespolupracujici jednani (ne jako trest, ale jako vysvetleni - "ja ted nemam chut, protoze..."; pripadne na to upozornit predem jiz v te problematicke situaci, ale tam je potreba byt opatrny s formulacemi, aby z toho nebylo proste jen obycejne vydirani). Takto ma moznost nahlednout a pochopit, ze druzi nejsou povinni mu za kazdych okolnosti ve vsem vyhovet a vychazet vstric, "jen pro jeho modre oci" , ze to proste neni samozrejmost - a to i presto, ze ho maji radi. Coz je neco, s cim se bude setkavat i v budoucnosti - ze tezko muze od lidi ocekavat spolupraci a vstricne chovani, kdyz je ono samo nebude poskytovat. Zaroven to s sebou myslim nenese to negativni sebehodnoceni.

LYDI: Promiň, jestli jsem se svým vyjádřením o počtu dětí v kusech dotkla Tvých citů, možná jsem hodně cynická. Už si to můžu dovolit i doma, pubertální dítě pochopí nadsázku i ironii a nijak zvlášť to neprožívá, spíš ho to pobaví.