PALEONTOLOG: to mi prijde pro deti jako idealni - hazeni kamenu do vody a pobihani kolem bazenu od rana do vecera (v ramci uceni se)...Ty v tom vidis problem?

btw pripomelo mi to, ze treba Quincy Russel jezdil v Summerhillu zpocatku skoro furt na kole :D:
Quincy Russel - speciální host II. setkání Svobody učení
https://www.youtube.com/watch?v=_Pdat3LP3Mk

JANCAA: Já si jen nejsem jistá, kde vezmou rodiče pořád tu invenci pro vymýšlení, jak nenásilně propojit hraní se vzděláním, a to tak, aby to vzdělání opravdu bylo vzděláním a ne jen rozvinutým selským rozumem. Selský rozum je taky potřeba, to ne že ne, ale sám o sobě nestačí.

Já jsem byla taky dlouho přesvědčena, že přirozeně je dítě zvídavé a touží po tom, dozvídat se věci. Sama jsem se už někdy po čtvrtém roce naučila plynule číst, tím stylem, že jsem si prohlížela knížky, vyptávala se na písmenka a začala je spojovat do slov. Hodně inteligentních lidí, které znám, to měli stejně, tak jsem automaticky předpokládala, že můj syn bude taky experimentovat se čtením už ve školce. Nezájem, absolutní nezájem. Zajímají ho čísla a naučil se sám sčítat, takže o něco se zajímá, nicméně neví spoustu věcí, které by ve svém věku už vědět mohl, a to proto, že když si povídáme a já mu zkouším předat nějaké vědomosti o světě, co nás obklopuje, tak mi z půlky nevěří, protože se to nekryje s jeho názorem, který si udělal na základě své fantazie, z druhé půlky neposlouchá, protože počítá tyčky v plotě :D Ze školky si nové informace nosí, paní učitelka je autorita, která ví, jak se věci mají a má pravdu.

Ono stačí se některých dětí zeptat, jestli rády chodí do školy. Minimum dětí řekne, že ano. Přijde mi to úplně děsivý, když si uvědomím, že v těch běžných školách je "uvězněno" tolik nešťastných dětí, kterým učitelé nalejvaj vědomosti do hlavy formou frontální výuky, kde aktivní je učitel a děti se pasivně snaží pod nátlakem přijímat vědomosti a nerespektují jejich přirozené potřeby... A děsivý je i to, že to lidem přijde normální.. jak rodičům, tak učitelům.. většina lidí si stále myslí, že prostě škola děti bavit nemusí, že škola není pro zábavu apod... a nebo zkrátka řeknou "to je prostě život". Bohužel tito asi nevědí, že to jde i jinak...

45 minut matematika - přestávka - 45 minut čeština - přestávka - 45 minut prvouka - atd. atd. -přijde tohle někomu přirozené? Na tohle lidský (natož dětský) mozek není stavěný... takhle to je 5 hodin denně, 5 dní v týdnu, 10 měsíců v roce...odpoledne domácí úkoly, neustálé hodnocení, známkování a srovnávání mezi žáky... Taky nechci, aby moje děti někdy něco takového absolvovali... Nehledě na to, že spousta učitelů pořád preferuje autoritativní výchovu, takže dětem pošlapávají sebevědomí, nálepkují je a stresují...

Vůbec nechci zatracovat všechny školy! Věřím, že tam je spousta osvícených učitelů/průvodců, kteří svou práci dělají dobře!

Naštěstí ve světě přibývá škol, které jsou svobodnější a kde jsou děti šťastný.. Tam pak největším "trestem" pro dítě je, když nějaký čas nemůžou do školy, protože tu školu zkrátka milují.. Pokud u nás nevznikne smysluplná škola do té doby než moje děti vyrostou do školního věku, nezbývá mi nic jiného, než je učit doma...

A také mi přijde, že dítě v domácím vzdělávání je mnohem socializovanější než dítě z běžné školy, kde se učí nevhodnému chování, vulgaritě, soutěžení, ponižovaní druhých, a to bohužel ne jen od ostatních dětí, ale i od "autorit" :-(...

Jak už napsala Kotence, děti v domácím vzdělávání si sami vybírají, co, jak a kdy se budou učit a to právě podle toho, co je právě zajímá a baví... To mi přijde přirozené a smysluplné.
Ptejme se dětí, jak to chtějí a jaké mají představy, ony nám řeknou...

PALEONTOLOG: nevim, jak Ymladris, ale ja se urcite nechystam dite doma ucit zpusobem, kdy urcuju nejaky prestavky nebo vhodnou dobu pro vyuku... To je prave for ty domaci skoly, ze si to dite muze urcovat samo podle svyho zajmu a chuti. A teorie pravi, ze dite bude mit zajem se vzdelavat, coz mi dava smysl. Zatim obe moje deti travej cely dny tim, ze se neco ucej a trenujou, rada bych, aby jim to vydrzelo celej zivot. Nechci jim to zkazit skolou ;-)

k te socializaci mi prisel zajimavy moment z rozhovoru s Vieweghovou (mela obe holky doma na prvnim stupni, pak sly na gympl), ze starsi dcera na gymplu funguje jako mediator. Ze je z rodiny natolik navykla ze v pripade konfliktu se hleda pochopeni, reseni, ze tedka neustale pomaha ucitelce pochopit ostatni deti a najit vyhovujici moznosti. (Vyberova skola kde je detem naslouchano.) Protoze, dle Vieweghove, ma nachozeny, ze je to naprosto normalni. Kdyz mi neco vadi, tak to rict. Kdyz mam napad, tak to rict. Kdyz jsou rozporuplne potreby, tak zamyslet, co s tim. Kdyz nechapu, tak se ozvat. Neresit "stud". Atd.

K cemuz bych rada taky dospela (u syna). Muze to samozrejme byt osobnosti te dcery, ale ctu to znovu a znovu v americkych homeschool blozich - ze ty decka jak se pohybuji svobodne tak umi pak ve vztazich lepe plavat.

Filosoficka poznamka: moje rodina jsme typy takove, ze jsme tim spokojenejsi, cim vice jsme v souladu sami se sebou ("delame si co chceme, co citime"). Moc let a spoustu psychedelik a kde ceho mi trvalo nez jsem nasla tu slavnou bezpodminecnou lasku k sobe. Mne osobne skoly zasunuly do fungovani stylu "nejdriv prace pak zabava", "nejdriv spln zadani pak bude prestavka", coz je proste strasne vycerpavajici styl zivota. Chci zit co nejvic jinak, vnitrne motivovane (delat z lasky co ted citim pro sebe, rodinu a svet jako dobry). Cili ze skol mam strach. Byla jsem samozrejme jednickarka.

Nekdo zase muze mit hlavni zasek ze byl divnej. A vidi cestu v tom, zajistit detem aby v zadnem pripade nebyly divne. Napriklad jim neda neobvykle jmeno nebo je neochudi o normalitu skoly. To si kazdy musi urcit za sebe, jakou osobnost asi ma to jeho dite a skrz co (konformita, non konformita) pujde ke spokojenosti. Kazdy dite je jiny.

u me byl zasadni prechod na vysokou. Zjistila jsem, ze na informatice je tuna nejruznejsich typu lidi, kazdy si dela co chce, a nikdo neresi ostatni lidi, ve smyslu nejakeho vysmechu, pomerovani se, vytvareni nenavistnych particek atd. Nasledne v zamestnanich nebo zajmovych uskupenich atd jsem taky nikdy nezazila ze by se lidi navzajem posmivali atd. Protoze proc. Pouze na vojne (znaji muzi) a ve skole (znaji vsichni). Proste tam, odkud nelze odejit, a tak urcita cast ucastniku frustraci z toho, ze musi nekde byt a delat neco co nechce, resi demenci vuci ostatnim.

Jasny, kazdy ma jine zkusenosti. Pokud dite ma naslapnuto na to, ze cely zivot bude pracovat na miste, ktere si nevybralo, se spolupracovniky, kteri jsou frustrovani, tak asi cim driv se na to adaptuje, tim lip. To je myslim nehrozi... ... cili, co to je, ten kolektiv? Jako pracovni kolektiv? Hudebni sbor? Rybari? Parta co jezdi na technoparty? Lidi co chodi hrat deskovky? Nebo co je to v zivote ten kolektiv kde je treba obstat.

TAPINA: Jenže to jsme zase u té otázky, co to znamená "bezproblémově fungovat v kolektivu" a v jakém kolektivu. A můžeme začit celou dizkusi od začátku.