NOFNAK: Prakticky dost blbě, no... zvlášť když má dcerka diagnózu autismu. To ji někam "upíchnout" na hlídání není zase tak snadné. Ráno ji vytáhnu z postele, naložím do auta, cestou do práce vyložím ve školce, cestou z práce zase vyzvednu a jedeme domů. Abych udělala nějaký nákup, musím odejít z práce o 15min dřív, abych stihla bleskově nakoupit, než ji vyzvednu. Každý nákup je s ní docela stres, tak se tomu snažím vyhnout. Občas zvládnu skočit pro pár drobnostído večerky u baráku, když usne. Nebo když někdo přijde na návštěvu, často to vypadá asi takhle: "Čau! Dáš si kafe? A mohla bych tě tu chvilku nechat s malou a s kafem? Že bych si jen bleskově skočila dolů koupit mléko..." Péče o domácnost není zase až takový problém, to zvládnu s malou kolem sebe. Ale vždy si pečlivě rozvažuji jestli s ní půjdu na procházku do města... podle toho v jaké je náladě, kolik mám zrovna energie, správně vybrat trasu kudy jít a čemu se vyhnout... Nejlepší je naložit ji a jet s ní někam mimo město, to se dá. Ale například pokusy o kafe s kamarádkami, byť v kavárnách s dětským koutkem, to už jsem dávno vzdala. Vyloženě problém jsou úřady, byť hloupá pošta... není vůbec legrace vysvětlit jí, že se musí na něco čekat, natož aby stála nějakou frontu nebo se mnou vydržela stát u okénka. No a chvilka pro sebe? :D To moc ne. Teď si ji jednou za 14 dní bere tatínek na dva dny... takže jeden volný večer za 14 dní, na který si vždycky plánuji strašně moc věcí... na pivo s kamarády, na návštěvu za někým, nějakou menší párty, prostě mezi lidi. No a většinou to dopadne tak, že skončím sama doma.. uvědomím si, že jsem hrozně vyčerpaná a mám sílu tak akorát zalézt do postele nebo si pustit nějaký oddechový film. A když už někam vyrazím, většinou vydržím do desíti, než začnu zívat :)
No a to mám teď vidinu, že bude ještě hůř... :/

NOFNAK: tohle na mě vyskočilo včera na facebooku, jako vzpomínka:
9. srpen 2014 v 14:27 ·
Posledni 2 roky, 10 mesicu a 5 dni jsem byla bez syna max 18 hodin. Az dodnes. Sama jsem na sebe zvedava, jak budu - krome prace - travit cas

Takže jde to, i když člověk přijde z práce, večeře, nějakej úklid a jde se spát, moc už se toho nestihne, a nákup ještě a tak. ALe čím je dítě starší a samostatnější, tím volnější je rodič a taky se dítě líp někam "upíchne" na hlídání..

NOFNAK: ne, ty hlemýžďe jsem neměla číst!

blink :)

EUCHENIE: Jo přesně. To potvrzení, že to období (cucání palce, hlemýžďů.., záchvatů vzteku, pláče atd.) skončí je velmi úlevné.

Taky míváte občas vyčerpávající rána? Já si skoro říkám, že ty naše raní storky začnu sepisovat.
Dcerka dneska výjimečně vstávala sama a před budíkem, jindy ji tahám z postele fakt těžko. Dneska po mě už hodinu před budíkem, tedy od půl páté (!!!) hopsala. Ale dobrý, namažeme chleba s medem, připravíme kakao. Kakao si skoro celé vylila a tak jsem ji šla zachraňovat, u čehož mi do mých dlouhých vlasů zamotala celý chleba s medem. Což se jí vůbec nelíbilo, protože ona ho chtěla a já jí ho sebrala! Takže honem jiný chleba s medem, vymotat ten z vlasů, bleskově vlasy umýt a s mokrou hlavou do práce - pozdě ale přece. Na druhou stranu jsou ty příchody do práce občas fakt úleva :D.

NYA: Je to vysilující, že? No jo no, my to měli taky ze začátku jako na horské dráze, jednou dole jednu nahoře. Rozum přeci říká, že jsme lidé, rozumní, tak proč bychom se nemohli domluvit a fungovat v nějakých mantinelech slušného chování.. ale realita je prostě jiná.
Za sebe doporučuji se na tatínky prostě vůbec nespoléhat, s ničím raději moc nepočítat. Ušetříš si zklamání a můžeš být ve finále max. mile překvapena. Ale rozhodně se vždycky aspoň v nějaké podobě vrátí ta snaha a slušné chování z tvé strany. I kdyby jen od lidí kolem kteří dokáží vyjádřit podporu a pochopení.

PIDALA: toho jsem se bála, když jsi to tady popisovala, hodně sil a třeba se to věkem ještě srovná.

ORIKA: v šesti je strašně pozdě. pokud je autismus jednoznačnej, dá se bez pochybností určit kolem tří let, a to je taky věk, kdy když se začne s dítětem rozumně pracovat, dá se leccos upravit nebo podchytit.