PIDALA: jsi pospala můj život, akorát já ji mám takovou kapánek hyperaktiv. takže právě že nákup v klidu není už jenom kůli tomu, že na mě pořád mluví, na něco se ptá, takže i když mám seznam věcí co koupit, většinou je toho polovina. na scény typu chci tohle jsem kdysi dávno zavedla výprask(páč co nákup to scéna, ač jsme se před tím dohodli, je paličák) a hle po pár pleskancích už to nezkouší vůbec. prostě řeknu ne, dnes ne(důvod proč ne) a je to. jen jí teda ještě doučit, že když vybírám u mléčných výrobků, nemůže zmizet někam jinám.. pák místo nakupování hledám dítě v obchodě, proto taktéž praktikuji večerku u baráku.
Naštěstí se to vstupem do školy dost zlepšilo, respektive, posílám jí dokupovat věci co jsem zapomněla sama. Poprvé šla pro sýr ve čtyřech letech(ale to bylo ještě když jsme bydleli na vesnici), ted si sepisuje seznamy sama a baví jí to. protože může různě počítat, odčítat a tak, a to jí fakt baví. plus může za odměnu něco sladkého do tří kaček(když jde 5x, tak jen jednou)

Jinak já poslední hlídání měla tu díky id LITROP který Emku pohlídal a já mohla hezky v klidu pracovat. -)

NOFNAK: když chodila do školky, tak to ještě šlo.
S nástupem do školy, bez babiček, bez možnosti někomu zaplatit(není navíc), jsem začala tak padat na hubu v režimu, ráno v 5 vstát, udělat takovej ten drobnej úklid(vyprat at se může večer pověsit, popřípadě setřít, umýt nádobí atd., pak vypakovat dítě na 7 do školy, odjet do práce, v půl šestý vyzvednout dítě ze školy, cestou z práce se stavit ve večerce nakoupit, uvařit večeři(chce mít každý večer teplé jídlo), napsat úkoly, když to dobře šlo, tak byla v 8 v posteli, když protahovala tak kolikrát i v půl desátý, než dala pokoj.
Pak jelikož jsem měla ještě vedlejšák, tak tak do půlnoci pracovat. V dubnu jsem dala výpověd z práce, páč prostě už to fakt dál nešlo, začala jsem šedivět, po ránu blila a takhle neštastná jsem ještě nebyla. Dělám ted na sebe, je to začátek tak zatím žádná sláva, ale za to že trávím celé prázdniny s dítětem a jsem bez stresu - k nezaplacení!

PIDALA: proč jsou hrozný ty nákupy? Chce všechno koupit (jako můj syn) nebo ještě něco jinačího?
Jak to jde, chodím bez něj, ale to taky moc často nejde :) Když ho popátý vracím s něčím, co mu opravdu nekoupím, lidi na mě koukaj.. já na ně už ne :) on je ještě schopnej nafingovat spadnutí jak fotbalista, no paráda

NOFNAK: Prakticky dost blbě, no... zvlášť když má dcerka diagnózu autismu. To ji někam "upíchnout" na hlídání není zase tak snadné. Ráno ji vytáhnu z postele, naložím do auta, cestou do práce vyložím ve školce, cestou z práce zase vyzvednu a jedeme domů. Abych udělala nějaký nákup, musím odejít z práce o 15min dřív, abych stihla bleskově nakoupit, než ji vyzvednu. Každý nákup je s ní docela stres, tak se tomu snažím vyhnout. Občas zvládnu skočit pro pár drobnostído večerky u baráku, když usne. Nebo když někdo přijde na návštěvu, často to vypadá asi takhle: "Čau! Dáš si kafe? A mohla bych tě tu chvilku nechat s malou a s kafem? Že bych si jen bleskově skočila dolů koupit mléko..." Péče o domácnost není zase až takový problém, to zvládnu s malou kolem sebe. Ale vždy si pečlivě rozvažuji jestli s ní půjdu na procházku do města... podle toho v jaké je náladě, kolik mám zrovna energie, správně vybrat trasu kudy jít a čemu se vyhnout... Nejlepší je naložit ji a jet s ní někam mimo město, to se dá. Ale například pokusy o kafe s kamarádkami, byť v kavárnách s dětským koutkem, to už jsem dávno vzdala. Vyloženě problém jsou úřady, byť hloupá pošta... není vůbec legrace vysvětlit jí, že se musí na něco čekat, natož aby stála nějakou frontu nebo se mnou vydržela stát u okénka. No a chvilka pro sebe? :D To moc ne. Teď si ji jednou za 14 dní bere tatínek na dva dny... takže jeden volný večer za 14 dní, na který si vždycky plánuji strašně moc věcí... na pivo s kamarády, na návštěvu za někým, nějakou menší párty, prostě mezi lidi. No a většinou to dopadne tak, že skončím sama doma.. uvědomím si, že jsem hrozně vyčerpaná a mám sílu tak akorát zalézt do postele nebo si pustit nějaký oddechový film. A když už někam vyrazím, většinou vydržím do desíti, než začnu zívat :)
No a to mám teď vidinu, že bude ještě hůř... :/

NOFNAK: tohle na mě vyskočilo včera na facebooku, jako vzpomínka:
9. srpen 2014 v 14:27 ·
Posledni 2 roky, 10 mesicu a 5 dni jsem byla bez syna max 18 hodin. Az dodnes. Sama jsem na sebe zvedava, jak budu - krome prace - travit cas

Takže jde to, i když člověk přijde z práce, večeře, nějakej úklid a jde se spát, moc už se toho nestihne, a nákup ještě a tak. ALe čím je dítě starší a samostatnější, tím volnější je rodič a taky se dítě líp někam "upíchne" na hlídání..

NOFNAK: ne, ty hlemýžďe jsem neměla číst!

blink :)

EUCHENIE: Jo přesně. To potvrzení, že to období (cucání palce, hlemýžďů.., záchvatů vzteku, pláče atd.) skončí je velmi úlevné.

Taky míváte občas vyčerpávající rána? Já si skoro říkám, že ty naše raní storky začnu sepisovat.
Dcerka dneska výjimečně vstávala sama a před budíkem, jindy ji tahám z postele fakt těžko. Dneska po mě už hodinu před budíkem, tedy od půl páté (!!!) hopsala. Ale dobrý, namažeme chleba s medem, připravíme kakao. Kakao si skoro celé vylila a tak jsem ji šla zachraňovat, u čehož mi do mých dlouhých vlasů zamotala celý chleba s medem. Což se jí vůbec nelíbilo, protože ona ho chtěla a já jí ho sebrala! Takže honem jiný chleba s medem, vymotat ten z vlasů, bleskově vlasy umýt a s mokrou hlavou do práce - pozdě ale přece. Na druhou stranu jsou ty příchody do práce občas fakt úleva :D.

NYA: Je to vysilující, že? No jo no, my to měli taky ze začátku jako na horské dráze, jednou dole jednu nahoře. Rozum přeci říká, že jsme lidé, rozumní, tak proč bychom se nemohli domluvit a fungovat v nějakých mantinelech slušného chování.. ale realita je prostě jiná.
Za sebe doporučuji se na tatínky prostě vůbec nespoléhat, s ničím raději moc nepočítat. Ušetříš si zklamání a můžeš být ve finále max. mile překvapena. Ale rozhodně se vždycky aspoň v nějaké podobě vrátí ta snaha a slušné chování z tvé strany. I kdyby jen od lidí kolem kteří dokáží vyjádřit podporu a pochopení.

PIDALA: toho jsem se bála, když jsi to tady popisovala, hodně sil a třeba se to věkem ještě srovná.

ORIKA: v šesti je strašně pozdě. pokud je autismus jednoznačnej, dá se bez pochybností určit kolem tří let, a to je taky věk, kdy když se začne s dítětem rozumně pracovat, dá se leccos upravit nebo podchytit.