TUHO: jak je libo:
Chtěl jsem to vidět na vlastní oči aspoň jednou v životě. Několik tisíc Grét v jeden čas na jednom místě. Přihlásil jsem se proto do delegace EP na tzv. COP 27 v Šarm aš-Šajchu. Je to letovisko u Rudého moře na Sinaji. Pod záštitou OSN se tu konalo už 27. zasedání vlád, mezinárodních organizací a nevládek. Hledají shodu, co dělat s globálním oteplováním. Impozantní, barevný rej klimatických aktivistů všech národů, ras, vyznání a politických ideologií. Na první pohled to vypadá sympaticky – neformální summit, naplněný lidskou energií konat dobro. Detailnější pohled je horší. Mezi aktivisty brutálně převažují ti nalevo. Mnohým nejde jen o klima. Chtějí revoluci ve finančním systému, konec kapitalismu, masivní přerozdělování. Chtějí měnit náš život a zvyky radikální regulací poptávky i nabídky.
Problém číslo 1:
Gréta nepřijela. Organizuje to Egypt, kde vládnou vojáci, protože demokraticky zvolení Muslimští bratři přivedli zemi na práh kolapsu. Demonstrace nejsou povoleny – daň za stabilitu ve složitém regionu. Aby to nevypadalo blbě, tančí před vstupem do areálu několik mladíků s transparentem „Be Vegan, Make a Peace“. Areál je pojmenován po Tonino Lamborghinim, který se asi za výjimku z rychlé dekarbonizace spalovacích motorů, kterou dostaly firmy Lamborghini a Ferrari, zavázal, že tu výhodně nabídne pro karneval svůj hotelový komplex…
Asi se zeptáte, proč se to nekoná online. Taky jsem se ptal. Ušetřily by se peníze i uhlíkové emise. Jenže na to vám řeknou, že na dálku se vyjednávat nedá. Takže příští rok se COP 28 bude konat v ropném emirátu v Dubaji. Nebude to jiné…
Problém č. 2:
Ačkoli šéf OSN jednání dramaticky zahájil slovy, že se VŠICHNI řítíme do klimatického PEKLA, každý si od jednání slibuje jiné odpustky. Rozvojové státy chtějí pomoc. Země s velkými pralesy jako Kongo či Indonésie se těší na příjmy z pohlcování uhlíku. Jejich pavilóny jsou nejhonosnější. Brazilský je skromnější, protože příprava byla ještě v režii Bolsonara, ale na závěr přijel vítěz voleb komunista Lula a hned se o peníze hlásil taky. Ostrovní a suché státy chtějí přímé odškodnění za každou přírodní katastrofu.
Nejhlasitější byl Pákistán. Žádá miliardové reparace za povodně, ačkoli se vědci doteď neshodli, že by letošní deštivé monzuny měly přímou souvislost s klimatickou změnou. Ropné státy v čele se Saudskou Arábií a Ruskem odmítají slíbit konec těžby ropy a plynu. Přece nebudou přihřívat pod kotlem energetické krize. Pavilon krále Saudů připomíná honosný, nedobytný hrad. Čína a Indie se tváří jako rozvojové státy, které mají historické právo emitovat dál.
Všechny pak spojuje jediné – od Západu požadují prachy.
Problém č. 3:
EU naivně vlezla do pasti, kterou si sama vykopala. Dopředu šturmovala s vlastními závazky v naději, že se Čína, USA a Indie přidají. Reparační fond odmítala, pokud do něj nepřispějí aspoň Američané a Číňané. Čína a Indie ale neslíbily vůbec nic, americká administrativa jen nezávazně s tím, že republikánský Kongres tomu asi vystaví stopku.
Hlavní vyjednavač Frans Timmermans nakonec se zřízením „reparačního“ fondu přesto souhlasil – pro ty nejchudší státy. Není přitom vůbec jasné, kdo ten prázdný měšec naplní, kolik v něm bude a kdo z něj buce moct čerpat. A už vůbec není jasné, jak chce Brusel přesvědčit daňové poplatníky v Evropě, aby souhlasili s placením reparací v zahraničí, když teď musejí platit násobky za základní životní potřeby doma – topením a bydlením počínaje, dopravou a potravou konče.
Možná se zeptáte, proč jsem do Egypta jezdil. Naše konzervativní frakce hlasovala ve Štrasburku proti mandátu delegace EP. Byl pro nás příliš radikální a naivní. Má role byla monitorovací. Hlídat, jestli ostatní kolegové nevybočují za rámec přijatého mandátu, což je mezi „zelenými“ kolegy železným pravidlem. Bylo tomu tak i nyní. Proto tato delší zpráva.