Proboha. Čeho se ještě budu muset dožít? Označování "nepohodlných" lidí? A co je rovnou zavřít, to už tady v minulosti taky bylo? Půl života jsem prožila za socialismu, a druhou půlku po samotové revoluci. Za socialismu jsem musela pořád ustupovat právům společnosti, a moje práva celkem nikoho moc nezajímala. Nemohla jsem studovat, cestovat, nemohla jsem si ani pořídit bydlení, musela jsem žít v určených mantinelech, ale to moc nemá cenu vysvětlovat. Je to pryč a doufala jsem, že se to nevrátí. Za posledních 30 let jsem už mohla to všechno dělat skoro svobodně. Skoro, protože pořád samozřejmě platí nějaké zákony, nějaké mantinely. Každá společnost má nějaká svoje pravidla, a pokud to dává smysl, je to v pořádku. Ovšem od minulého března tahle pravidla přestala platit. Nesmím dělat svoji práci, nesmím cestovat, přišla jsem o firmu, kterou jsem roky budovala a doufala, že mě zajistí ve stáří. Lidi, co pracovali se mnou, dopadli stejně. Je jim zakázáno se uživit tím, co umějí a co dělali půl života. Po letech práce stojíme s prázdnýma rukama, máme dluhy, strach z budoucnosti, a když se to odvážíme říct nahlas, a ptát se, co máme dělat, abychom přežili, jsme ukřičeni jako popírači, antirouškaři, antivaxeři a co já vím, co ještě. Moje vnučka nesmí chodit do školy, nesmí si hrát s jinými dětmi, nesmí jet s rodiči na výlet, nesmí mít normální bezstarostné dětství. Kde to sakra žijeme? Jsem fanoušek sci-fi, a četla jsem fůru knih, kde se popisovalo něco podobného, ale nemyslela jsem si, že někdy budu v postkatastrofické sci-fi žít. A teď ještě "label na ucho". Krása. Očkování není dostupné pro všechny, ale hodně lidí už má jasno, že potřebuje ty neočkované mít jasně označené, aby viděli "nepřítele". Tak nevím, jestli se nemám jít rovnou sama oběsit, ovšem samozřejmě s rouškou či respirátorem, bezpečně.