PSY_CHAOTIC: eště jsem teď rozjel Titan Fall 2 (single) a baví moc

Call of Duty®: Modern Warfare® 3 (2011)/7,5h/#dohrano
Chtěl jsem si zase zahrát nějakej epickej akčnák, tak jsem dal šanci sérii Call of Duty. Je ale fakt těžký odfiltrovat díly, kde neni SP jen taková parodie a spíš prodlouženej tutorial a ještě těžší je vyznat se v jednotlivých názvech. Nějaký číslování tady nehraje roli a klidně stejnej název zopakujeme deset let poté. Vzal jsem teda zhruba nejstarší, co jsem měl odvahu zkusit a hurá na to. Graficky už to docela skřípe, v některejch mapách je těžší se vyznat a vůbec tam vidět nepřátele. Ale jinak je to zase klasická přehnaná akce, to jsem tak nějak čekal a byl docela spokojenej. Jen co mě zase klasicky naštvalo je volba obtížnosti. Zkusil jsem to rozehrát na hard, že přinejhoršim snad obtížnost snížim, když bude zle. Většinou to bylo akorát, ale občas se našly místa, kde to bylo přehnaný a nemohl jsem přes to projít. V jednom takovym jsem to vzdal, protože byla jasná volba, bud to projdu a hru dokončim anebo na to kašlu. Takže snížena obtížnost na normal a najednou mi to přišlo až trapně jednoduchý, až teda na ty kritický úseky. A docela mě překvapilo, že už nešlo obtížnost zase zvednout. Finále bylo klasicky přepálený, ale to jsem tak nějak čekal :) Ve výsledku fajn akce, ale teda za 7 a půl hodiny konec??! Za plnou cenu mi to přijde docela výsměch. Proto se moc neženu ani do některejch novějších dílů, kde za 70 euro dostanu ještě menší porci SP??

Murder by Numbers/Steamdeck/30 hodin/ #dohrano
Vizuální novela s Picrossem! Po cestě z práce s hlavou jako balón ideální záležitost. Čtyři detektivní případy pěkně odsejpají, picross části mají dobře zpracovanej systém nápovědy i pro nováčky.

Odin Sphere Leifthrasir (2016) / PS5+Portal / 37 hodin / #dohrano

TL;DR Moje sedmá platina. Juch.

Vanillaware - to jsou epické fantasy příběhy, ručně malovaná grafika, nádherná hudba... a hlavně George Kamitani. Tenhle pán založil Vanillaware poté, co v roce 1997 jeho první obdobně koncipovaná hra Princess Crown na Saturnu eufemisticky řečeno neměla úspěch (vyšla jen v Japonsku a i tam to byl totální propadák). Odin Sphere je duchovní nástupce Princess Crown, původní verze se zjevila v roce 2007 na PS2, způsobila nemalé pozdvižení a získala hromadu cen za různé věci (design, příběh, hudba, nejlepší RPG atd.). Já ji tehdy ovšem nehrál, jako první věc od Vanillaware jsem před pár lety potkal až Muramasa: The Demon Blade, což je ale ovšem víceméně to samé. Kamitani totiž dělá pořád dokola jednu a tu samou hru - což mi nijak nevadí a naopak to oceňuju. Protože jedině opakování je cesta k dokonalosti :-)

Když jsem nedávno na PSN kupoval v akci Dragon's Crown Pro, tedy zatím poslední zářez do Vanillaware portfolia, všimnul jsem si přitom, že v PS Plus Extra je zrovna k dispozici Odin Sphere Leifthrasir. To je HD remake, který deset let po původní verzi vyšel na PS3, PS4 a Vitu. Nebylo co řešit - pustil jsem se do hraní a už předem jsem věděl, že nebudu litovat. Tohle totiž opravdu není jen remaster, ale opravdu remake. Co jsem se tak díval na srovnávací videa, tak by mě původní Odin Sphere asi moc nebavilo. Hodně strategie, hodně plánování kouzel a výroby lektvarů, hodně zvláštní soubojový systém... Leifthrasir je oproti tomu neuvěřitelně akční a dynamický, na obrazovce chvílemi není přes bojový chaos nic vidět, ale lektvary si můžete míchat klidně uprostřed něj - ovšem zároveň je tu víc klidnějších pasáží ke zkoumání a hledání zbraňových upgradů, což já moc rád. A pořád je to to krásně malované a ozvučené fantasy RPG s košatým příběhem, na jaké jsme od Vanillaware zvyklí.

Příběh je opravdu rozsáhlý a komplikovaný. Vlastně postupně čtete pět pohádkových knih (to je prvek z Princess Crown), přičemž v každé z nich hrajete za jinou hlavní postavu a vždycky se s ní prokoušete šesti lokacemi až "finálnímu" bossovi. Následně se vám odemkne další kniha, s ní další postava a s tou zase procházíte těch samých šest lokací. Každá postava má jinou zbraň, jiné schopnosti a jiný životní problém. Jde ale hlavně to, že se příběhy všech pěti knih navzájem prolínají (hra na to má dokonce samostatný graf), párkrát dokonce bojujete proti té hlavní postavě, za kterou jste v některé z předchozích knih sami hráli. Dohromady tyhle střípky tvoří něco, co se před vámi začne skládat až v poslední, šesté knize. Ta se ale objeví až po dohrání všech samostatných příběhů oněch pěti postav a rozprostře před vámi další pokračování příběhu, o kterém jste do té doby neměli ani tušení. A samozřejmě - ani to ještě není konec :-)

Mimchodem, ty konce: konců je pochopitelně několik. Úplně poslední bossfight je vlastně série pěti po sobě jdoucích obřích bossfightů, u kterých si můžete vybrat, se kterou z pěti odehraných postav každý z nich absolvujete. Pozornější a zkušenější už jistě tuší, že na základě vaší volby kombinace postavy a bosse se odemkne jeden ze dvou možných konců. Ale jen ti nejpozornější během hraní zjistí (studováním desítek nalezených kousků textů dávných proroctví), že existuje ještě konec třetí, takzvaný true ending. Za jeho získání je samozřejmě trofej a pokud ho chcete dosáhnout, budete muset finální pětifight hrát minimálně čtyřikrát s různými kombinacemi postav... Inu, Japonci! Btw všechny texty jsou v angličtině, ale dabing výrazně doporučuju původní, tedy japonský. Ta atmosféra za to stojí. A japonská výslovnost jmen hlavních postav jakbysmet. Gwendolyn, Cornelius, Velvet - to prostě musíte slyšet!

Další tofeje jsou za snědení všech jídel v putovnní restauraci, kterou si můžete přivolat na odpočinkových místech mezi souboji. Jenže těch jidel je šedesát, musíte k ním nejdřív najít recepty a pak ještě ingredience, přičemž některé se dají jen koupit a jsou ukrutně drahé... Takže musíte grindit. To ale musíte stejně, protože další trofej je za vylevelování jakékoli z postav na max. A další jsou za získání všech zbraňových upgradů, tentokrát ale pro každou z postav. No, nenudil jsem se :-) Třešničkou na dortu je pak nová lokace, která se na mapě odemkne po dohrání hry. V téhle lokaci musíte postupně porazit všech třicet (!) bossů, se kterými jste se během hraní hry setkali. To by nebylo nic tak hrozného, akorát že to musíte udělat v jednom zátahu. Protože když z lokace odejdete (třeba nakoupit suroviny pro lektvary), tak pak musíte celý tenhle multifight jet znovu od začátku! Jenom tahle trofej samotná mi zabrala tři hodiny...

Protože jsem už starý muž, hrál jsem to celé na easy, ale ani tak to místy nebylo nic jednoduchého. Nicméně jsem si to strašně užil a už se moc těším na Dragon's Crown Pro. U něj ale HLTB ukazuje na completionist 75 hodin a to upřímně řečeno nevím, jestli budu ochoten dát. Uvidíme, dám tomu šanci.

Star Wars Jedi: Survivor/PS5/34 hodin/ #dohrano
Tohle je jedna z mála soulsovek, kterou jsem ochoten kvůli settingu hrát. Naštěstí i druhý díl je k hráči spíš vstřícný, míst na meditaci je dost a tak se člověk moc nevrací. Prvních 80% jsem si moc užil - explorace Kobohu je výborná a neustále se otevírají nový oblasti, který se vyplatí zkoumat. Předposlední (příběhový) boss mi ale dal zabrat natolik, že jsem po dvou dnech snažení snížil obtížnost a s otráveným výrazem to dojel.

Tactical Breach Wizards / 14 hodin / PC #dohranoAleProjduSiToZnovasKomentaremVyvojaru
Tvorbu Toma Francise sleduju už od Gunpointu a nejnovější díl defenestrační trilogie nezklamal. Typický suchý humor, solidní puzzlo-taktická tahová strategie,ale nejvíc žeru tu takticko-kouzelnickou estetiku.

Immortality / 12h / iPad #dohrano

V době, kdy se videohry snaží předstírat, že jsou vlastně jen nextgen iterace Kinoautomatu, kdy známkou pokroku je vytíženost teraflopů vaší herní sestavy a kdy posledním mystériem vyprávěných příběhů jsou nevydropované ultimátky ze seasonpassů, přijde Sam Barlow, posadí vás před střihačský pult, hodí před vás 20 krabic s filmovým materiálem a řekne, tady to mi seřaď.

Nejlepší je před hraním vědět co nejmíň, tak jen dodám pár osobních dojmologií. Netušil jsem, že mě tahle hra vyděsí tak, že ji na pár týdnů odložím, netušil jsem, že jde videohrou vyznat lásku filmu jinak, než že budu předstírat, že jsem vlastně taky režisér (v kůži Johna Kojimy) a nevěřil jsem, že mě formule "herec hraje herce, co hraje, že hraje" dokáže dostat do větší imerze než 4k@60fps AAA blockbuster (kecám, v tohle jsem ještě doufal)

JUNGLER: Doporučuju k poslechu rozhovor s autorem:

#213: Český Miyamoto | Modrák & Friends
https://modrak.podbean.com/e/213-cesky-miyamoto/

BZZZT / 12 hodin / #dohrano
Českej skoro solodev klenot. Super midi muzika, když to chce člověk dát na perfekt, tak brutální obtížnost. Pro lidi co měli rádi Super meat boy nebo Celeste povinnost. Imho by si hra zasloužila nějakej lepší marketing, protože kvalitou je na tom podobně jako Celeste a ta prodala násobně víc kousků. Dojel jsem to na 100% a jenom smutně koukám na poslední chybějící achievement, kterej je pro mě nedosažitelnej. Musel bych celou hru dohrát jenom se sedmi životama a to je fakt magořina. Takhle jsem každej level opakoval tak padesátkrát. Jel jsem to způsobem "všechny šroubky v časovém limitu" takže každej level člověk musí totálně nadrtit a odehrát bez závažnější chybičky.... Chvilku trvá než přijdete na správnej postup a pak už ho jenom stačí provést. No a často se to nepovede jenom kvuli malinký chybičce, kterou přece v dalším pokusu vychytám, neasi, pak je tam jiná chybička, kterou zvládnu v příštím pokusu atd atd atd... až se to nakonec celý povede = brutální nájezd endorfinu "zasraně dobře já" a šup je tu další level... tak se na něj jenom chvilku mrknu a jdu spát ... jedna chybička, tak to zkusim ještě jendou ....... (few monents and levels later) KURVA jsou 3 hodiny ráno :D

Doom Eternal / PC / 20 hodin / #dohrano
Tak sem si znova dohral Doom Eternal, tentokrat na PC ve slusive grafice, oproti verzi pro Switch (kterou jsem dojel skoro ihned po vydani) jsem si nemusel kvuli snizene snimkovaci frekvenci snizovat obtiznost (Hurt me plenty). Ja uz jsem to mel na PC rozehrane asi pred pul rokem, no finalni hrich mi nejak nesel, tak jsem to odlozil... a co to tedka DEEFHA kritizoval, tak mne to nabudilo a dorazil jsem to.

Cela ta hra je vlastne dost narocna, trochu mi to vzdalene pripomina poprask, ktere zpusobily Dark Souls ve sve dobe - je to dost nekompromisni rezba se svymi pravidly a prave tim, jak se lisi od bezne produkce FPS her (ne snad, ze bych jich tolik v posledni dobe hral...), tak mne nuti uvazovat ve zbesilem tempu a je to proste silene.

Nejsem z tech, co by tu hru nechutne vychvaloval, dokonce ani nemam v planu vysbiravat vsechny tajne veci - natolik mne to zase nebere. Ale prijemna prochazecka to byla, bavil jsem se chvilemi fest a v srdci mam ten blazeny pocit, ze jsem zase rozrezal par demonu, jak za starejch casu - a za to festovne dik!

Steelrising / 13h / #dohrano
Soulsovka, která byla systemove celkem fajn. Level designem a opakovanim uz mene. Sice nemam nic proti francouzske historii, ale byl jsem v ni pomerne dlouho. Po cca 13h me uz ty parky, ulicky a saly zacinali nudit. Ztvarnené jsou pěkně. V tomhle mi Lies of P prisel mírně lepší, jakožto nejbliší konkurence. Hýbalo se to použitelně, místy fps dropy ale nic zlého. Nakonec jsem to dohral na silový build. Sílu jsem maxoval na 20 a pouzival jsem těžké zbraně. Nasel jsem jednu co pekne staggerovala nepratele, takze to bylo celkem lehke. Bossové byly spíš v rámci žánru z těch lehčích. Vysloveně problém jsem neměl s žádným, no možná s prvním, než jsem si zvykl na tempo hry a navíc jsem ho bacal nejakou halapartnou, ktera mela fakt debilni utok.
Takze to shrnu tak, ze to byla pekna prochazka po renezancni Parizi a jdeme dal. Za me tak 6.5/10
Jo a nutno podotknout, že jsem ji koupil na Steamu za 9.99eur, takže za plnou cenu by hodnocení bylo tak o stupeň níž.