Doom: The Dark Ages (2025) / XSX / 28 hodin / #dohranoOhledně Doomu mám dohráno všechno, co šlo a co jsem někdy ani nechtěl (
jedničku,
dvojku,
Doom 64,
trojku,
2016 a
Eternal), z toho první dva mnohokrát a na různých platformách. Rebootovanému Doomu 2016 jsem nakonec taky přišel na chuť, ovšem Eternal mě neuvěřitelně nasral a zklamal. A tak nebudu lhát - Dark Ages jsem se hrozně bál. Trailery mě moc nepřesvědčily a gameplay videa sice trochu nahlodaly, ale skeptikem jsem zůstal. Nicméně jakmile to teď patnáctýho vyšlo v Game Passu, tak jsem to prostě vyzkoušel. O čtrnáct dnů později (hraju teď trochu míň) mám dohráno a zodpovědně můžu říct:
Tohle je nejlepší Doom za posledních deset let! Resp. za dvacet, pokud trojku neberete tak úplně jako čistokrevný Doom :-)
Kromě jedničky a dvojky byl každý další Doom úplně jiný. Atmosférou, hratelností, mechanikama, zasazením do času a prostoru... Vždycky zůstal jen Doomguy. No a Dark Ages v tomhle trendu pokračuje. Není to jako Eternal - naštěstí, protože Eternal jsem nenáviděl. Není to jako 2016 - aspoň ne úplně, protože pár styčných ploch by se našlo. Není to ani jako nic předtím, resp. pokud ano, tak v něčem trochu jako Doom 64. Proč? Protože stejně jako Doom 64 byl takový dost zvláštní pocitový hybrid mezi původním Doomem a tehdy čerstvým Quake... Tak i Dark Ages má extrémně silné Quake vibes. A to je zatraceně dobře!
Dark Ages je prequel úplně k celé Doom sérii (minimálně k té rebootované). Odehrává se v jakémsi alternativním "sředověku", kde jsou ale k dispozici moderní zbraně a technologie. Takže vy i všichni ostatní sice chodíte v brnění, se štítem a palcátem, ale kromě toho máte k dispozici arzenál rychlopalných nebo třeba plazmových či elektrických zbraní. Místo BFG je tu kuše jménem BFC (ballistic force crossbow), vystřelující totálně devastující energetické šípy. Je tu i nailgun, i když funguje trochu jinak a nemá logo NIN :-) Jsou tu jedovaté bažiny a rozpadlé hrady plné pastí. No a z toho všeho prostě Quake čiší na sto honů.
Kdyby místo tentokrát opravdu nezajímavě generického "metalu" složil soundtrack zase Reznor, byl bych v sedmém nebi, totiž pekle :-) I některé zvuky mi přišly nějak povědomé, takže jsem zapátral a opravdu, na netu se to dost řeší. Něco vypadá, že je buďto inspirováno, nebo přímo vysamplováno z prvního Quake, něco ze dvojky (u něj mi přišlo, že se inspirovaly i animace některých postav, a teď to myslím v dobrém slova smyslu), měly by tam být i reference na původní Doom a tak dále. Tohle je prostě naprosto fantastická pocta celé Doom/Quake historii a čím víc toho máte nahráno, tím víc to oceníte.
Kulturní vložka: Nějaké screenshoty jsem napastoval
sem a
sem. Vizuálně a atmosféricky je to lahůdka!
Doomguy resp. Doomslayer (pořád si na to nějak nemůžu zvyknout...) je tentokrát prakticky nezničitelný, asi jako rozjetý ledoborec. Je těžký, pomalý, ale rozdrtí úplně všechno a neublíží mu ani pád ze sebevětší výšky, naopak - tlaková vlna vzniklá jeho dopadem promění okolní potvory na krvavou kaši. Prostě naprostý opak poskakujícího trotla v Eternalu, houpajícího se jako opičák na zlatých tyčích. A ten štít! Ten mi sice v trailerech nějak moc nesedl, ale nakonec je to asi nejlepší věc na celé hře. Naprosto universální obranná i útočná herní mechanika, na kterou si zvyknete během první minuty a pak už štít až do konce doslova nepustíte z ruky.
Ve spojení s melee zbraní (základní okovaná rukavice, naprosto boží řemdih nebo sice anihilační, ale pomalý palcát) tak máte k dispozici duo, se kterým při troše cviku a dostatku času zlikvidujete každou bestii. Zdůrazňuji, že opravdu každou! To, co šlo v jedničce a dvojce (tzn. upiglovat kohokoli pistolkou nebo pěstí), částečně v 2016 rebootu (pomocí glory kills) a co pak v Eternalu bylo naprosto nemožné, tak je tady konečně zase zpátky v celé své kráse. Hrál jsem na mou oblíbenou "Hurt me plenty" obtížnost a párkrát mi při delších fightech došly náboje úplně do všeho. Takže co jsem udělal? Vymlátil jsem zbytek motorovým štítem a ostnatou koulí na řetězu. Naprostý orgasmus!
Další obrovskou pochvalu si zaslouží mapy, tedy levely. Je jich dvaadvacet a až na naprosté výjimky (nebudu spoilovat) jsou prostě vynikající. Zajímavým prvkem, který aspoň pro mě dost ovlivnil způsob hry, je fakt, že na mapě už od začátku vidíte, kde jsou všechny sběratelské předměty, tajné místnosti a upgrady. Zní to jako nuda? Naopak! Sice vidíte kde co na mapě je, ale ve většině případů naprosto netušíte, jak se k tomu sakra dostat :-) Budete se muset dostávat přes zavřené dveře, hledat různé triggery, způsoby jak se dostat na vyvýšená místa (Doomguy tentokrát neskáče moc ochotně ani vysoko a na dvojskok můžete rovnou zapomenout - konečně!) a samozřejmě i nacházet a používat barevné klíče i obligátní lebky.
Trivia: Většina levelů je na Doom nezvykle
rozsáhlá, překvapivě
členitá a některé jsou v podstatě
otevřené. Je to naprosto super!
A protože já mám tyhle věci rád, tak jsem v rámci série úplně poprvé hrál Doom exploračním stylem a občas si připadal jako v některém z poslechích Tomb Raiderů. Což berte z mé strany jako výrazné plus! Nicméně pokud nechcete, tak tohle vůbec dělat nemusíte. Můžete klidně jen vymlátit všechno na mapě a vypadnout do dalšího levelu, jak je libo. Nicméně každý level se dá dohrát na 100 %, což přináší sebeuspokojení a sem-tam nějakou tu trofej... Ale hlavně nalezené předměty občas znamenají jisté nezanedbatelné vylepšení vašich schopností. Ne že by to bylo úplně extra potřeba - na prostřední obtížnost jsem celou hrou prošel jen s oblíbenou brokovnicí a
plazmovým cyclerem, ale zase: každý si najde to svoje a je zajímavé zjišťovat, co všechno vám vylepšování různých zbraní přinese. To ostatně platí i o štítu a melee zbrani, které jsem si vymaxoval jak jen to bylo možné.
Abych nezapomněl - má to nějaký příběh a spoustu cutscén. Příběh není důležitý a cutscény klidně přeskakujte. To máte jako s tím pornem, žejo... Taky se budete muset prokousat několika výrazně arkádovými mezihrami s drakem nebo kráčejícím ocelovým mechem, ale naštěstí nejsou moc dlouhé a celkem vás zabaví. Jen prostě působí jako z úplně jiné hry. Nicméně všechno to nakonec nějakým záhadným způsobem drží pohromadě, což je úctyhodné.
Stejně to nikdo nedočetl až sem, takže už to radši ukončím :-) Doom: The Dark Ages je pro mě obrovským pozitivním překvapením a poprvé za strašně dlouhou dobu je to zase
Doom, který mám chuť hrát pořád dokola. A taky to teď chvíli budu dělat, protože se mi zdaleka ne všechny levely podařily na 100 % a to mému OCD prostě nedá spát.
