King Arthur: Knight’s Tale / 165 h / PC / #dohrano Napřed jsem byl docela zklamanej. Oproti hrdinům jiných her a světů si jsou artušovští rytíři navzájem dost podobní, vzhledem i povahou. Taky jsem měl pořád pocit, že mi něco uniká, protože hra předpokládá znalost artušovských legend na straně hráče. Neznám příběhy jednotlivých rytířů a jejich vzájemné vztahy, není mi jasné, jaký je v kontextu artušovských legend rozdíl mezi Avalonem a Britannií, jaké je pojetí rytířské cti a věrnosti (zřejmě částečně obecně sdílené a částečně individuální)... Asi by bylo dobré neznalému konzumentovi tyhle věci v rámci hry samotné víc vysvětlit. Ale znalec žánru si dost možná bude čvachtat, tvůrci hry vytěžili historickou literární předlohu fakt důkladně.
Atmosféra? Průměrná. Ne, dark fantasy neuděláte jenom tím, že všude budou kupy mrtvol a divný stromy, že dabéři záporáků budou přehrávat a že všichni jsou och tak strašně prokletí a nemrtví. Grimdark atmosféra se musí v první řadě napsat, do scénářů, dialogů a zadání pro grafiky. Ti sice v průběhu hry dokážou, že umí nakreslit a vymodelovat vážně moc hezké a originální věci, ale není to moc grimdark (což je nejvíc vidět v první třetině hry, která je de facto evil verze Britannie).
Zvuk? Dabing kombinuje přehrávání hlavních figur s laciným odbytím těch vedlejší a hudba je velmi generická kelťárna.
A co jádro hry, tedy mise, soubojový systém a rozvoj vašich rytířů a základny (Camelotu)?
Oh boy, oh boy, oh boy… Tohle se jim povedlo na jedničku.
Vedle osvědčených prvků tactics her je v Knight’s Tale systém dočasných a trvalých životů, vliv směru, kterým je postavička otočená (ne jenom coveru), rotování členů squadu, vylepšování hradu, přidělování titulů podle vlastností rytířů, odemykání nových společníků a globálních bonusů podle toho, kde se nacházíte na morálních osách pohan–křesťan a tyran–spravedlivý... Spousta nápadů, které v jiných tactics hrách nejsou nebo v nich nejsou pohromadě nebo nejsou tak dobře dotažené. A nepřátelské postavy ne vždy tupě naběhnou do vašeho overwatche a pastí! Zkrátka už dlouho jsem neměl tak dobrý pocit z tactics bitek jako při hraní Knight’s Tale.
Moc spokojenej jsem byl i s vývojem postav. Rytíři stejného typu se od sebe liší jen pár dovednostmi, ale i těch pár různých dovedností způsobí, že tenhle champion nebo arcanist se hraje dost jinak než tamhleten champion nebo arcanist.
Vedle základní kampaně jsou ve hře:
1) Skirmishe – čtyři série po deseti bitkách, každá je vlastně takový taktický puzzle. V každé sérii hrajete za jeden druh vašich dosavadních nepřátel – nemrtvé, Pikty, Sidhe nebo loupežníky. Moct si zahrát za opačnou stranu s jejími unikátními dovednostmi a taktikami mě bavilo.
2) Dvě různé end game nadstavby po dokončení hlavní kampaně, jedna fomoirská a jedna za Sidhe. Zkusil jsem tu druhou a po pár misích mě to přestalo bavit. Hodně velké mapy, hodně početné skupiny nepřátel a všichni mají pořádný kýbl hitpointů navrch. Ano, znamená to upravit taktiku a hrát hru trochu jinak, ale celé je to mnohem zdlouhavější než základní kampaň. (Ta má 17 hlavních a cca 40 vedlejších misí. Sidhe end game má 25 misí, což je samo o sobě přídavek téměř poloviny herního času, jenže všechny bitky trvají mnohem déle, takže toho času to sežere mnohem víc. A vlastně je to more of the same.)



