Mixtape (2026) / XSX / 4 hodiny / #dohranoUž to tady dohrál kdekdo, tak jsem si to dal taky. Kdybych měl nějak shrnout mé pocity: jsem si stoprocentně jistý, že ve mě hra
NEzarezonovala tak, jak bylo zamýšleno. I když moje dospívání probíhalo zhruba ve stejné době (tedy pravděpodobně - hra obsahuje spoustu anachronismů, ale tipnul bych to na konec devadesátek), bylo naprosto jiné, a to nejen co se doprovodného soundtracku týče. Troufám si tvrdit, že tomu tak tehdy bylo u většiny puberťáků z bývalého východního bloku. A vůbec celkově se
coming of age v Evropě a Severní Americe nedá moc srovnávat, na tom se asi shodneme.
Nicméně to by nevadilo, v určitém věku všichni řešíme ty samé problémy a vcítit se člověk nakonec dokáže do různých osob. V téhle hře jsem s tím ale měl velký problém, protože hlavní hrdinka mi byla extrémně nesympatická a zbytek postav už moc prostoru nedostal. Vychvalovaný soundtrack mi navíc přišel docela zcestný a až na výjimky se nehodící k danému okamžiku. Není to tím, že bych dané interprety neznal - jsem myslím celkem hodně hudebně erudovaný a mám dost široký záběr. Jen mi prostě přišlo nereálné, že by někdo ve věku & stylu hlavní hrdinky dobrovolně zvolil právě tyhle skladby.
Herně vlastně není moc co hodnotit. Je to spíš takový interaktivní příběh - hodně mluvení prokládaného jednorázovými hříčkami a několika point & click sekcemi. Všechno je naprosto lineární, nelze udělat něco jinak, než jak hra chce. U některých hříček jsem se celkem bavil, jiné byly otravné a celkově mi přišlo, že různé části dělali různí lidé (myšleno tak, že jejich kvalita i provedení bylo výrazně odlišné). Málokdy ve mě něco vyvolalo nostalgickou vzpomínku, tedy až na "překážkový běh". U něj se mi okamžitě vybavil
Pepsiman a začal jsem přemýšlet, ve které z krabic mám po stěhování schovanou PS1 :-)
Že v téhle hře jde opravdu hlavně o hudbu, to se mi potvrdilo při závěrečných titulcích, kdy mě naprosto bez varování srazil na kolena
Plainsong od The Cure. Všichni totiž dobře víme, že
Disintegration is the best album ever a já mám s jeho poslechem spojené tak intenzivní pocity, že si ho paradoxně nemůžu pouštět moc často. Je mi naprosto jasné, že pokud v někom podobně silnou reakci vyvolá víc skladeb, se kterými se v téhle hře setká, automaticky bude Mixtape hodnotit mnohem pozitivněji než já. Ale tak už to prostě je, nelze se zavděčit všem. A v hudbě to platí dvojnásob.

