Jinak příklad ze života jsou pro mě třeba silnice. Agresivní řidiči ohrožující ostatní, hystericky troubící, lepící se na zadek, netrpěliví...vždycky chlapi. Emocionální nestabilita spolu nulovou schopností respektovat ostatní účastníky provozu. Imo je to místo, kde si ventilujou svoje traumata a emoce.

YMLADRIS: ok, já Muska nijak nesleduju, takže to bylo možná mimo hodnocení.

Z čistě sobeckých cílů (chci být nejlepší a mít nejlepší samici) myslim zdravý jedinec přejde k cílům pro komunu nebo rodinu, protože v naší společnosti neni tak složité naplnit všechny základní potřeby, takže já tenhle koncept přeměřování pér taky nesdílim co se týče životního cíle. Jenom tu kompetetivní vrstvu nepovažuju nutně za toxickou, pokud se nějak kultivuje (a tedy nepotlačuje jako něco fuj).

Mnozí muži dál, než do téhle mentální fáze nedojdou a jsou zahořklí a svět je pro ně jenom boj. A jo, tady může být ta krize mužství, protože pak si dospělé ženy přirozeně nemůžou vybrat mezi mnohými nedospělými jedinci.

Mě vždycky přisly jako ultimátní příklady toxický maskulinity příběhy mých kamarádů z některých gymů, kde se dělají bojový sporty. Jako že přijdeš poprvé na trénink kickboxu nebo thajskýho, ještě ani nevíš jak pořádně stát, natož jak uhnout nebo vykrýt a trenér tě nechá hned první hodinu spárovat. Když budeš protestovat, jsi bačkora, případně nemusíš příště chodit. Jeden kamarád si takhle z prvního tréninku odnesl zlomený žebro. Real story. Naštěstí se už snad už nejedná o pravidlo, ale spíš o výjímku.

STENNY: kdybych měl synátora, tak bych zrovna nějaký BU viděl jako ideální sport. Dost se mi líbíé Krav maga, která aplikuje i psychologii.

Já hrál jako kluk hokej a jsou to ty nejlepší vzpomínky a má to dopad dodneška (například vim, že když chci něčeho dosáhnout, musim na tom zamakat). Problém ale byla hokejová třída - příliš mnoho testosteronu, málo kontaktu s "ženskym" světem a obecně to člověka navádí do bubliny profesionálního sportu.

YMLADRIS: Osobně vnímám jako největší problém vztah k emocím. Tlak na to, aby muž byl emočně nejen stabilní, ale taky aby emoce spíš neprojevoval, nemluvil o nich, neřešil je - a s tím související fakt, že je z hlediska image mnohdy přijatelnější chlastat nebo třeba běhat až do padnutí než s emocemi nějak rozumně pracovat. Připadá mi, že tenhle požadavek často produkuje lidi, kteří, když dojde na opravdu špatné situace, vlastně nevědí, co dělat s tím tlakem, který jim vevnitř bublá.
Taky s tím souvisí určité omezení "přijatelných" emocí pro muže, zdá se mi. Je asi přijatelnější se rozzuřit než být smutný, neřkuli brečet.
Oblast, u které nemám názor moc utříděný, je (z nedodstatku lepších slov) schopnost fyzické agrese. Ve školním prostředí vnímám, že žáci, kteří cvičí bojové sporty, jsou leckdy vnímáni jako potenciální sígři, i když s nimi žádný problém nikdy nebyl. Jako kdyby ta samotná schopnost říkala, že to nemají pod kontrolou, nebo že jsou v běžných situacích agresivnější než ostatní (což se nepotvrzuje). Je to bráno jako divná záliba. Ale to může souviset s tím, že školní personál bývá převážně ženský a za jejich mládí se tohle moc neprovozovalo, takže učitelky nerozlišují "cvičí karate" a "rve se po ulicích". Já přitom vnímám, že ta schopnost agree v nezbytných případech k mužské roli patří - ne ve smyslu, že kdo se neumí porvat, není chlap, ale že by to měla být přijímaná součást toho, co genetika mužům často nadělí a dokud je to ovládané, tak je to OK.