SABRIEL13:

dokořán – Wikislovník
https://cs.m.wiktionary.org/wiki/doko%C5%99%C3%A1n

CDR: Nedivil bych se, kdyby tyhle stripky oralni kultury byly stare tisice let. Australsti puvodni obyvatele si napriklad prokazatelne vypraveji souvisle pribehy stare deset tisic let (odkazuji na geologické udalosti, ktere umime vedecky datovat).

jinak s tím "maso k masu, žíla k žíle" (červené k červenému, bílé k bílému) se tak ohání Sapkowski ve své zaklínačské pentalogii, myslím, že v posledním dílu

A do třetice, konec té disertačky je taky kouzelnej:

Nemocnému bylo možné ulevit podáním léčivého nápoje, ale také zavěšením divotvorné substance, textového amuletu nebo provedením rituálu. Uvedené terapeutické možnosti byly často využívány souběžně, neboť v kontextu soudobých představ se jejich souběh nevylučoval, ba naopak garance výsledného efektu se tímto postupem posilovala.

Léčitel tedy během ošetřování krvácející rány recitoval zaříkávadla a s obvazy symbolicky pohyboval ve směru kříže, zatímco nemocný držel v ústech lidskou kost. Cestou k jinému případu zanesl do kostela amulet a položil jej na oltář. Pacientovi,
který se v křečích hroutil na zem, podal léčivý nápoj z přísad, které raději pečlivě tajil, příbuzným zopakoval jednotlivé kroky rituálního postupu a připomněl, do kterého stromu mají druhého dne před úsvitem zavrtat odstřižené vlasy. Než odešel, naškrábal na lístek několik svatých jmen a přivázal je nemocnému společně s pivoňkou kolem krku. Když přišel domu, zavěsil nad pecí bylinky proti božci, které ráno sesbíral, neboť byl svátek sv. Prokopa. Večer si otevřel svou lékařskou knihu a pod lék Mistra Galiena připsal zaručený postup, o němž mu vyprávěl projíždějící kupec. Před spaním se pomodlil, zkontroloval brotan připevněný k lůžku, pomazal si hruď sírou a přivázal k ní uříznutou kozí bradu. Zhasl svíci a v obavách před děsivou můrou po chvíli usnul.

SH_PANDA: Lékař přece léčí tím, že tě vyleká a ty k němu už pak raděj nevlezeš :-)

TMA: To ani dnes neni. Kolik procent populace dokaze vysvetlit mechanismus fungovani mRNA? A to jeste nedavno toho bylo vsude plno.

TMA: no ani u číňanů, jak vidíme častěji než by bylo zdrávo.

SH_PANDA: Ta souvislost tam bude. Lékař v ruštině je "vrač" zatímco "vrač" v srbochorvatštině je čaroděj. Zdá se, že původně ty dva koncepty (magie a medicína) nebyly odděleny, alespoň tedy u Slovanů.

SPIELMANN:

názorně tak učí sv. Petra lekovat, tj. zaříkávat.

Takže lékař = zaříkavač?

MEANKITTY11: krecak ?

SPIELMANN:
SPIELMANN: Na jednu stranu rozhodně zajímavý. Na druhou mi ale přijde, že je to zaříkání "X k X, Y ku Y, Z k Z" takový jako obecný, nebo jak to popsat. Protože když to hodně zjednodušíme, co je zranění? Že něco není tam, kde má bejt, třeba ten vymknutej kloub, nebo co má bejt spojitý, to není - řezná nebo tržná rána, zlomená kost atd. Rozkázat tak tkáním v nějakým léčebným zaříkání, aby zaujaly svoji původní a patřičnou polohu, nebo aby se zase spojily je pak něco, co se podle mě přímo nabízí.
Nechci přímo říct, že mezi Wotanem a knihou pana Berky není přímá kontinuita, ale že bych byl strašně vopatrnej s tvrzením, že tam ta kontinuita je.
Ale kdo ví, ta návaznost v předávání takovýho zaříkadla může bejt klidně daleko delší a sahat desítky tisíc let zpátky do doby, kdy sme všichni mluvili protoindoevropsky, co já vim.

No, nedalo mi to googlil jsem dál a narazil na tuhle (mimochodem zdá se že fakt zajímavou) disertačku
https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/16610/140020658.pdf
ve které autor cituje rukopis z 14. století:

Proti koňské nemoci (vajtka v noze aneb v plecí) je v rukopise zapsána historiola líčící rozhovor mezi Pannou Marií a sv. Petrem:

Svatý Petr šel na svém plesnivém koni, potkala jej milá matka boží, an kulhá.
Svatý Petře, co jest koni tvému plesnivému, že kulhá?
Milá Marie, matko božie, vajtku má v noze aneb v pleci.
Svatý Petře lekuj mu ať nekulhá.
Neumiem.
Lekuj mu kost k kosti, aud k audu, maso k masu, žíla k žíle, kuože k kúži.
A to ve jmie Boha žehnám vajtku ven, i ve jmie Syna i Ducha svatého, i všeho jednoho Hospodina, vystup ven s dnešním sluncem za horu.
Amen.

Panna Maria se v tomto narativu skrze zaklínání obrací na příčinu kulhání a vyhání ji ven,
názorně tak učí sv. Petra lekovat, tj. zaříkávat.

A u toho poznámka pod čarou:

KNM, sign. I F 10, s. 434-35. Heslo vajtka či možné varianty dostupné slovníky neobsahují,
pozn. autor.

MEANKITTY11: Takže je to jasný, natažená žíla je nejspíš vajtka! Co je vajtka se mě ale už neptej :-D

Tak vám náhodou narazím na článeček v časopise Český lid z r. 1930:

Jan Berka, osmdesátiletý výměnkář v Borovech, okresu Přeštického, má ve svých písemných památkách list, psaný as před 60 lety, na němž jest poznamenáno, jak se zaříkávají nemoci. Výměnkář Berka z Vřeskovic, ze statku »U Votíků', vypráví, že za jeho mládí měli doma velikou psanou knihu, ve které byla většinou samá zaříkadla nemocí lidí a zvířat, a že z ní ukázky, dále otištěné, opsal, když se měl do Borov přiženiti.

Na nataženou žílu: »Pán Bůh jede na koníčku, svatý Petr na oslíčku. Petře, stůj, zaříkej mu žílu. Pane, neumím! Žíla k žíle, maso k masu, krev ke krvi. Amen!«

Takže tu máme na jedné straně opis cca z roku 1870 ze sbírky zaříkadel z kdo ví kdy...

A na druhé straně porovnejte s druhým z tzv. Merseburských zaklínadel zapsaných někdy v 10 století:

Phol a Wodan jeli do lesa. Tu se stalo Baldrovu koni, že si vymknul nohu v kotníku. Tu ho zařekla Sinthgunt a Sunna, její sestra. Tu ho zařekla Frija a Volla, její sestra, tu ho zařekl Wodan, který uměl uzdravovat, jak vymknutí nohy, tak výron krve, tak vykloubení údu: kost ke kosti, krev ke krvi, úd k údu, jako by byly slepené!

Takže si troufám tvrdit, že tu máme starogermánské zaklínadlo převlečené do křesťanského kabátku používané v rustikálních čechách v 19. století. No není ta síla tradice úžasná? :-)

src:
Casopis cesky lid XXX.
https://www.nulk.cz/ek-obsah/ceskylid/html/knihy/ceskylid30/texty/0029-0058.htm
https://cs.wikipedia.org/wiki/Mersebursk%C3%A1_zakl%C3%ADnadla

ERRTU: https://www.lego.com/en-us/service/brickseparator/classic/

Není pro to lepší místo
hezká rabínská odpověď na otázku, proč Bůh stvořil ateisty. (Martin Buber, Tales of the Hasidim 2, strana 89)