Většina z vás ví, co je jazykový tabu, hádám. Takovýto jak se nějaký slovo přestane používat, nebo rovnou zakáže, většinou buď z náboženskejch, nebo společenskejch důvodů. Většinou to vychází z primitivní magie, podle který je věc a její jméno vlastně jedno a to samý, takže vyslovení jména může věc třeba přivolat a podobně. A častým (zdá se mi) příkladem bejvá slovo medvěd - ten, kdo jí med, v germánskejch jazycích bear, baer, bär, beer, bjorn - "hnědý" (a mimochodem od toho je taky Berlín, Bern a další toponyma), litevsky lokỹs - davič a podobně. A často se taky dodává, že nevíme, jaký bylo původní slovo pro medvěda. No tak to neni tak úplně, my to totiž dokážeme rekonstruovat díky magii komparativní lingvistiky. Jelikož čím menší byla pravděpodobonost potkat medvěda, tím menší byla pravděpodobnost nahrazení jeho jména nějakým eufemismem, dochovaly se nám na jihu Evropy a na blízkým východě formy původního jména. Konkrétně například latinský urssus, řecký arktos, perský chirs, arménský arǰ. To ale neni všechno, od původního slova pro medvěda jsou taky odvozený různý podoby jména Arthur.
A díky tomu víme, že v proto-indo-evropštině to mělo zhruba podobu *h₂r̥tḱós. Tadá. Samo o sobě to bylo deskriptivní a mohlo to mít význam zhruba ve smyslu "ničící", "ten, co ničí", "ničitel". A někde mezi tím najdeme taky třeba proto-balto-slovanský irśtwā́ˀ. Takže naši předci používali (možná) pro označení medvěda takový nějaký slovo. Mimochodem Litevština má dodneška slovo irštvà - medvědí doupě. A významovej základ slova *h₂r̥tḱós je dodneška k nalezení třeba v sanskrtu nebo páli, kde rákṣas/rakkha znamená poškození, škodu, zranění.
Podobný tabu se ale nedotklo vlka, nebo jenom úplně minimálně. Tam se jako původní podoba v PIE dá vystopovat wĺ̥kʷos. Asi že vlk je přece jenom plachý zvíře, ale medvěd si to s váma přijde klidně vyřídit, když jeho jméno vezmete nadarmo.