Dnes je to 110 let od tragického závodu, který zapsal nejen do historie Krkonoš.
24.3.1913 Velikonoční pondělí
Na Labské boudě v Krkonoších se vše chystá ke startu závodu na 50 km.
5:00 Labská bouda se probouzí. Na závodníky čeká snídaně a zdravotní prohlídka.
Hanč, který již chtěl s lyžováním skončit, se nechá k účasti přemluvit. Na start se chystá i jeho velký soupeř, německý závodník Bartel 📷⬇️
„Bartel nesmí vyhrát.“ Je Hančovo heslo.
Trasa závodu 50 km byla na poslední chvíli změněna. Nakonec byly vyznačeny dva okruhy, jeden delší, který se měl dvakrát a třetí kratší. Start na Labské boudě a cíl na Mísečkách.
Jel závod rychlostní (6 závodníků) a doprovodný závod turistický (9 závodníků jelo ve skupině).
7:10 je start závodu. Je krásné počasí, je osm stupňů, polojasno, sníh taje, voda teče ze střechy. Jede se jen v košilích.
Do rychlostního závodu odstartovalo šest závodníků
•Bohumil Hanč
•Oswald Bartel
•Josef Feistauer
•Josef Scheiner
•Karel Jarolímek
•Emerich Rath
Začátek je velmi svižný.
8:00 Okolo osmé, když závodníci sjížděli od Sněžných jam k Violíku se začalo zhoršovat počasí.
Havelka, závodník z turistické skupiny vzpomíná: „Kolem osmé se počasí začalo zvolna kazit, teplota klesla, pršelo, později chumelilo. Sílil vítr… .“
V prvním kole se střídalo pořadí. Jako první ho dokončil právě Bohumil Hanč, u Labské boudy byl 9:41, druhý je Feistauer, Bartel byl hned dvě minuty za nimi. Hanč se ani neobčerstvil a hned se hnal do druhého kola. Na Labské boudě vzdávají Jarolímek a Rath pro odřeniny na nohou.
2. kolo, počasí se dále zhoršuje. Začíná sněhová bouře. Vzdává Bartel, sjíždí zpět na Labskou. Na Sněžných jámách vzdávají Feistauer a Scheiner, po krátkém zotavení sjíždějí na Labskou. I turistická skupina závod ukončila. Hanč je trati sám.
Na Labské to vypadalo jako v nemocnici
Hanč projíždí okolo Sněžných jam v 10:37, žene se bouří dál po trase.
10:47 projíždí kolem Violíku
Vítr fouká Hančovi do zad, čtyři kilometry od Violíku k Novoslezské boudě jede jen 16 minut.
11:03 Novoslezská bouda, Hanč dostává od kontrolora Mutticha citron a rukavice.
11:23 Hanč jede okolo Vosecké boudy
11:52 Hanč je zase zpět u Violíku
Na Violíku je kontrolor dr. Vajna. Protože zde již hodinu nikdo neprojel, krom Hanče, je jasné, že ostatní vzdali. Dr. Vajna to volá na Hanče, ale Hanč ho ve vichřici neslyší a uhání dál dolů k Pramenům Labe.
Václav Vrbata, o kterém nikdo na Labské boudě neví a naposledy ho viděli dopoledne v myslivně na Rezku, když odcházel směrem na Dvoračky, jde povzbudit svého přítele.
Jelikož jde Vrbata od Dvoraček, potkává Hanče, odhadem někdy okolo 12:40, někde na cestě u Harrachových kamenů.
Hanč je na pokraji svých sil. Ale přítomnost svého obětavého přítele ho povzbudí. Vrbata mu vnutí svůj kabát a čepici. Hanč se potácí dál. Mine odbočku na trati a cestou z kopce na Zlaté návrší vysílením padá. Nemůže se zvednou, zůstává ležet.
13:15 na Labské boudě je rozhodnuto vyslat skupinu hledat Hanče. Jarolímek jede k Harrachovým kamenům, Rath k Zlatému návrší, Fischer míjí Ratha a jede dál, dostává se až dolů do Míseček, snad kdyby se Hanč raději vydal ve vichřici z kopce dolů.
14:00 Jarolímek se vrací s nepořízenou. „Chvílemi jsem lezl proti větru po čtyřech. Bývám v horách často, ale nikdy v životě jsem něco takového nezažil.“ Vzpomíná Jarolímek. Do Labské přijíždí zpět okolo druhé.
14:30 V půl třetí vrazí do dveří Labské boudy Rath: „Lidi, kde jste kdo, pro kristapána, rychle. Hanč leží, tam kousek od Zlatého návrší, je to s ním zlé!“
Svalil se na zem vyčerpáním.
Rath na nalezení Hanče vzpomíná:
„Vidím na zemi člověka, lyže má zkřížené, nemůže vstát.“ Volám na něho: Lehněte si na záda a srovnejte lyže.“
„Co?“ ptá se. A dál nesouvisle něco mumlá.
Má sobě číslo a … „Vždyť je to Hanč!“ Vůbec mne nevnímá.
Sundá Hančovi lyže a vleče ho k Labské.
Viděl jsem, že se takto do boudy nedostaneme. Posadil jsem Hanče k tyči, běžel jsem zpět pro své lyže. Jsem znovu u Hanče. „Vydrž, prosím tě, pomoc tu bude hned.“ Opouštím Hanče a jako o závod, z posledních sil, běžím do Labské boudy. Uzavírá vyprávění Emerich Rath.
Přehodil jsem si ho proto přes záda a nesl ho asi pět set metrů směrem k Labské boudě. Doufal jsem v pomoc z Labské boudy, vždy jsem ho naložil a plazil se dál. Vánice vála proti nám.
Záchranná četa nachází Hanče zhrouceného, leží skroucený na sněhu. Jarolímek se ho hned pokouší oživovat. Tře mu hruď a zkouší dát Hančovi trochu koňaku do úst, vše ale bylo marné. Rychle nakládají Hanče na rohačky a vracejí se do Labské boudy.
„Po půl hodině bylo zřejmé, že je všechno marné. Srdce ani na okamžik netlouklo, plíce nezabraly, ani oční pupilky nereagovali na dotek. Nemohli jsme tomu uvěřit, byl konec!“ napsal ve svém deníku Scheiner
Hanč zemřel.
Mezitím Vrbata nachází opuštěné Hančovi lyže. Poznává je a pouští do hledání.
Chodí okolo, hledá Hanče, ale ten už je nesen na Labskou boudu. Ve sněhové bouři nic není vidět. Vrbata je jen v košili, postupně i jemu dochází síly a začne mrznout.
Po chvilce dalšího bloudění usedá k Hančovým lyžím a choulí se, aby co nejlépe odolával větru a sněhu.
Po čtvrté hodině ho nachází další skupina, schouleného u Hančových lyžích. Bohužel, ani Václav Vrbata již nejeví známky života. Je snesen na Mísečky, kde jen konstatují smrt.
Sněhová bouře ukončila v ten Velikonoční den dva lidské životy. Životy dvou velkých přátel, milovníků hor, Sokolů a horalů.
To byl ve stručnosti příběh Hanče a Vrbaty, příběh o velkém přátelství, horách a o tom, že hory dokáží být krásné, ale také velmi nevyzpytatelné a kruté.
Na počest Hanče a Vrbaty jsou později zhotoveny kamenné mohyly, Hančův pomník (1922) a Velká mohyla Hanče a Vrbaty (1925)
Na počest činu Václava Vrbaty, kdy poskytl Hančovi svůj kabát, i když věděl, že ohrožuje zároveň svůj život, je 24. březen slaven jako Den Horské služby v ČR
komplet příběh:
První lyžníci u nás a příběh Hanče a Vrbaty - SportiGo.czhttps://www.sportigo.cz/prvni-lyznici-u-nas-a-pribeh-hance-a-vrbaty/twitter vlákno
https://twitter.com/michal_kudrna/status/1639155807781548033