• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    SALVATORCentrála pro rovnoměrnou distribuci mírně zajímavých faktů
    MEJLA77
    MEJLA77 --- ---
    ATUARFIK: jen ty suchozemské želvy by se do vody házet neměly /občas to neznalí jedinci dělají://
    SITH
    SITH --- ---
    Dnes je to 110 let od tragického závodu, který zapsal nejen do historie Krkonoš.

    24.3.1913 Velikonoční pondělí
    Na Labské boudě v Krkonoších se vše chystá ke startu závodu na 50 km.

    5:00 Labská bouda se probouzí. Na závodníky čeká snídaně a zdravotní prohlídka.
    Hanč, který již chtěl s lyžováním skončit, se nechá k účasti přemluvit. Na start se chystá i jeho velký soupeř, německý závodník Bartel 📷⬇️
    „Bartel nesmí vyhrát.“ Je Hančovo heslo.

    Trasa závodu 50 km byla na poslední chvíli změněna. Nakonec byly vyznačeny dva okruhy, jeden delší, který se měl dvakrát a třetí kratší. Start na Labské boudě a cíl na Mísečkách.
    Jel závod rychlostní (6 závodníků) a doprovodný závod turistický (9 závodníků jelo ve skupině).

    7:10 je start závodu. Je krásné počasí, je osm stupňů, polojasno, sníh taje, voda teče ze střechy. Jede se jen v košilích.
    Do rychlostního závodu odstartovalo šest závodníků
    •Bohumil Hanč
    •Oswald Bartel
    •Josef Feistauer
    •Josef Scheiner
    •Karel Jarolímek
    •Emerich Rath

    Začátek je velmi svižný.
    8:00 Okolo osmé, když závodníci sjížděli od Sněžných jam k Violíku se začalo zhoršovat počasí.
    Havelka, závodník z turistické skupiny vzpomíná: „Kolem osmé se počasí začalo zvolna kazit, teplota klesla, pršelo, později chumelilo. Sílil vítr… .“

    V prvním kole se střídalo pořadí. Jako první ho dokončil právě Bohumil Hanč, u Labské boudy byl 9:41, druhý je Feistauer, Bartel byl hned dvě minuty za nimi. Hanč se ani neobčerstvil a hned se hnal do druhého kola. Na Labské boudě vzdávají Jarolímek a Rath pro odřeniny na nohou.

    2. kolo, počasí se dále zhoršuje. Začíná sněhová bouře. Vzdává Bartel, sjíždí zpět na Labskou. Na Sněžných jámách vzdávají Feistauer a Scheiner, po krátkém zotavení sjíždějí na Labskou. I turistická skupina závod ukončila. Hanč je trati sám.
    Na Labské to vypadalo jako v nemocnici

    Hanč projíždí okolo Sněžných jam v 10:37, žene se bouří dál po trase.
    10:47 projíždí kolem Violíku
    Vítr fouká Hančovi do zad, čtyři kilometry od Violíku k Novoslezské boudě jede jen 16 minut.

    11:03 Novoslezská bouda, Hanč dostává od kontrolora Mutticha citron a rukavice.

    11:23 Hanč jede okolo Vosecké boudy

    11:52 Hanč je zase zpět u Violíku
    Na Violíku je kontrolor dr. Vajna. Protože zde již hodinu nikdo neprojel, krom Hanče, je jasné, že ostatní vzdali. Dr. Vajna to volá na Hanče, ale Hanč ho ve vichřici neslyší a uhání dál dolů k Pramenům Labe.

    Václav Vrbata, o kterém nikdo na Labské boudě neví a naposledy ho viděli dopoledne v myslivně na Rezku, když odcházel směrem na Dvoračky, jde povzbudit svého přítele.
    Jelikož jde Vrbata od Dvoraček, potkává Hanče, odhadem někdy okolo 12:40, někde na cestě u Harrachových kamenů.

    Hanč je na pokraji svých sil. Ale přítomnost svého obětavého přítele ho povzbudí. Vrbata mu vnutí svůj kabát a čepici. Hanč se potácí dál. Mine odbočku na trati a cestou z kopce na Zlaté návrší vysílením padá. Nemůže se zvednou, zůstává ležet.

    13:15 na Labské boudě je rozhodnuto vyslat skupinu hledat Hanče. Jarolímek jede k Harrachovým kamenům, Rath k Zlatému návrší, Fischer míjí Ratha a jede dál, dostává se až dolů do Míseček, snad kdyby se Hanč raději vydal ve vichřici z kopce dolů.

    14:00 Jarolímek se vrací s nepořízenou. „Chvílemi jsem lezl proti větru po čtyřech. Bývám v horách často, ale nikdy v životě jsem něco takového nezažil.“ Vzpomíná Jarolímek. Do Labské přijíždí zpět okolo druhé.

    14:30 V půl třetí vrazí do dveří Labské boudy Rath: „Lidi, kde jste kdo, pro kristapána, rychle. Hanč leží, tam kousek od Zlatého návrší, je to s ním zlé!“
    Svalil se na zem vyčerpáním.


    Rath na nalezení Hanče vzpomíná:
    „Vidím na zemi člověka, lyže má zkřížené, nemůže vstát.“ Volám na něho: Lehněte si na záda a srovnejte lyže.“
    „Co?“ ptá se. A dál nesouvisle něco mumlá.
    Má sobě číslo a … „Vždyť je to Hanč!“ Vůbec mne nevnímá.


    Sundá Hančovi lyže a vleče ho k Labské.
    Viděl jsem, že se takto do boudy nedostaneme. Posadil jsem Hanče k tyči, běžel jsem zpět pro své lyže. Jsem znovu u Hanče. „Vydrž, prosím tě, pomoc tu bude hned.“ Opouštím Hanče a jako o závod, z posledních sil, běžím do Labské boudy. Uzavírá vyprávění Emerich Rath.
    Přehodil jsem si ho proto přes záda a nesl ho asi pět set metrů směrem k Labské boudě. Doufal jsem v pomoc z Labské boudy, vždy jsem ho naložil a plazil se dál. Vánice vála proti nám.


    Záchranná četa nachází Hanče zhrouceného, leží skroucený na sněhu. Jarolímek se ho hned pokouší oživovat. Tře mu hruď a zkouší dát Hančovi trochu koňaku do úst, vše ale bylo marné. Rychle nakládají Hanče na rohačky a vracejí se do Labské boudy.


    „Po půl hodině bylo zřejmé, že je všechno marné. Srdce ani na okamžik netlouklo, plíce nezabraly, ani oční pupilky nereagovali na dotek. Nemohli jsme tomu uvěřit, byl konec!“ napsal ve svém deníku Scheiner
    Hanč zemřel.


    Mezitím Vrbata nachází opuštěné Hančovi lyže. Poznává je a pouští do hledání.
    Chodí okolo, hledá Hanče, ale ten už je nesen na Labskou boudu. Ve sněhové bouři nic není vidět. Vrbata je jen v košili, postupně i jemu dochází síly a začne mrznout.


    Po chvilce dalšího bloudění usedá k Hančovým lyžím a choulí se, aby co nejlépe odolával větru a sněhu.
    Po čtvrté hodině ho nachází další skupina, schouleného u Hančových lyžích. Bohužel, ani Václav Vrbata již nejeví známky života. Je snesen na Mísečky, kde jen konstatují smrt.


    Sněhová bouře ukončila v ten Velikonoční den dva lidské životy. Životy dvou velkých přátel, milovníků hor, Sokolů a horalů.
    To byl ve stručnosti příběh Hanče a Vrbaty, příběh o velkém přátelství, horách a o tom, že hory dokáží být krásné, ale také velmi nevyzpytatelné a kruté.


    Na počest Hanče a Vrbaty jsou později zhotoveny kamenné mohyly, Hančův pomník (1922) a Velká mohyla Hanče a Vrbaty (1925)
    Na počest činu Václava Vrbaty, kdy poskytl Hančovi svůj kabát, i když věděl, že ohrožuje zároveň svůj život, je 24. březen slaven jako Den Horské služby v ČR


    komplet příběh:
    První lyžníci u nás a příběh Hanče a Vrbaty - SportiGo.cz
    https://www.sportigo.cz/prvni-lyznici-u-nas-a-pribeh-hance-a-vrbaty/

    twitter vlákno
    https://twitter.com/michal_kudrna/status/1639155807781548033


    PRAASHEK
    PRAASHEK --- ---
    NAVARA: na druhou stranu - mají tam polární noc a polární den - ideální příležitost pro dlouhý spánek bez hytnotik a naoapak dlouhé bdění bez varny a dodávek modafenu z Polska
    NAVARA
    NAVARA --- ---
    PRAASHEK: Taky proč by to dělal - jdeš spát, protože je kurevská zima, probudíš se, furt je kurevská zima! :)
    ATUARFIK
    ATUARFIK --- ---
    O víkendu pojmenovali toho luskouna, co se narodil v pražské zoo (více zde).

    Tak jsem se spustila do králiční nory, a dozvěděla se následující:

    Anglické pangolin je původem z malajského "peng-goling" ("zavinovač"), kvůli svému zvyku zavinovat se do koule.
    pangolin | Etymology, origin and meaning of pangolin by etymonline
    https://www.etymonline.com/word/pangolin

    Zatímco anglické armadillo je samozřejmě ze španělského "mrňavý obrněnec". V jazyce nahuatl se mu říká "āyōtōchtli", neboli "želvokrálík".
    armadillo | Search Online Etymology Dictionary
    https://www.etymonline.com/search?q=armadillo
    https://en.wikipedia.org/wiki/Armadillo

    A teď tu sedím a představuju si, jak cestovatelé objevili a pojmenovali luskouna. A pár týdnů na to natrefili na pásovce a jeden kouknul vyčítavě na toho druhého a povídá, "vidíš, Arnošte, ty furt, že ta moje 'šiška' je blbost, a já ti přitom říkal, toho 'zavinovače' budeme ještě potřebovat."

    A jinak samozřejmě nezapomeňme na klasiku: "Nestáčí se, ale plove — takový tvor želva zove. Stáčí se, však neplove — pak to jistě ježek je!"
    PRAASHEK
    PRAASHEK --- ---
    NELLAS: lední medvědi hibernují jenom když sežerou plato rohypnolu co někdo vyhodil do odpadků spolu se žrádlem (ne, lední medvěd neprovozuje zimní spánek).
    WRIGLEY
    WRIGLEY --- ---
    ERRTU: ze bysme jim rozdali plechacky? ;-D
    ERRTU
    ERRTU --- ---
    WRIGLEY: takze technicky Crematoria z Riddicka.
    WRIGLEY
    WRIGLEY --- ---
    ERRTU: ja bych to spojil dohromady - vezni, medvedi a zadny jidlo... to by vyresilo nekolik problemu najednou. :-D
    (bylo by tam dost schovek, kam se medvedi nedostanou)
    E2E4
    E2E4 --- ---
    https://twitter.com/sk4cz/status/1639800536470900737?s=19
    NELLAS
    NELLAS --- ---
    ERRTU: I v tom hotelu by se asi tvářili nerudně, kdyby je někdo přišel vyrušit... chudák pokojová služba.
    We thought this black bear was hibernating. We were mistaken.
    https://www.nationalgeographic.com/animals/article/corey-arnold-photographs-surprise-black-bear-encounter
    ERRTU
    ERRTU --- ---
    NELLAS: ano, protoze nemaji hotel :)
    NELLAS
    NELLAS --- ---
    ERRTU: Nehibernují medvědi přes zimu? :)
    ERRTU
    ERRTU --- ---
    KURE: a obracenou logikou, kdyby tam medvedy vykrmovali, tak po "propusteni" pujde medved imho okamzite pachat recidivu aby se do te hezke jeskyne, kde nefouka, neprsi ani nemrzne a kde z ty kouzelny diry ve zdi vzdycky vypadne hamu papu, vratil :) docela bych rad videl experiment jestli by se taky po vzoru nasich bezdomovcu naucili nechat se pres treba pres zimu zabasnout :)
    KURE
    KURE --- ---
    NELLAS: jenže lidem v lochu dávají jídlo a umožní propasovat drogy. Bejt tam jen o vodě, třeba by to taky zabralo.
    NELLAS
    NELLAS --- ---
    TRISSIE: Tím pádem jsou medvědi chytřejší než značná část lidské populace... aneb jak byl ten vtip o odpadkových koších v národním parku? :))
    TRISSIE
    TRISSIE --- ---
    v Kanadě mají vězení pro lední medvědy!
    medvěda, který se přibližuje příliš blízko lidským sídlům a nenechá se zastrašit, odvezou do speciální budovy v Churchillu v Manitobě, kde ho zavřou do jedné z 28 cel (mají i rodinné cely), a nechají 2-30 dní (podle toho, jestli je v lochu poprvé nebo je to starý recidivista) bez jídla, jen o vodě. Pak ho zase uspí a převezou někam daleko od města.
    Medvědí tělo je na hladovění uzpůsobené, nebezpečné to pro ně není, ale příjemné a pohodlné taky ne. A medvědí nejsou blbí, je dobrá šance, že si spojí "vykrádám popelnice před barákama" s "skončím v kleci akorát s vodou" a budou se držet stranou od lidí.
    NVT
    NVT --- ---
    MEJLA77: Milí kolonisté na Marsu. Nemohu vám slíbit nic než krev, dřinu, pot a slzy. Máte před sebou utrpení toho nejhoršího druhu.
    MEJLA77
    MEJLA77 --- ---
    ABAP: chápu, že asi uvažují nad tím, co by na Marsu bylo dostupné, kdyby tam byli lidi (tedy nejsem si jistý tou produkcí brambor), ale stejně krev a slzy jako stavební materiál nevypadá na moc šťastný život...
    NELLAS
    NELLAS --- ---
    Roku 1825 zoolog Georges-Frédéric Cuvier popsal nový druh šelmy. Pojmenoval ji Ailurus fulgens, v překladu z latiny „zářící kočka“. Ve francouzštině pro ni pak zvolil jméno panda, čímž se postaral o nekonečné dohady, kde to slovo vzal. Snad z nepálského výrazu, který znamená „jedlík bambusu“. Současně však projevil značnou erudici, když svou „zářící kočku“ zařadil mezi mývaly.
    Za Kanálem vzbudil Francouz Cuvier svým popisem značnou nevoli, protože pandu červenou již dříve odborné veřejnosti prezentoval Thomas Hardwicke. Svůj popis však nepublikoval, a tak měl smůlu. Na druhou stranu to byli Britové, kdo pandu červenou roku 1869 jako první získali do zoo, samozřejmě do té londýnské. Bohužel její pracovníci, si nepřečetli, co napsal jejich krajan Hodgson (totiž že pandy přijímaly v zajetí pouze rýži, mléko a vejce), a pokoušeli se svou pandu krmit masem. Když neprospívala, vzal ji prý vrchní dozorce Bartlett na procházku. Tam se nebohá panda vrhla na poupata růží a plody okrasných hrušní.
    V témže roce však opět vstoupil do hry Francouz. Tentokrát to byl misionář Armand David, který v Číně získal kožešinu velké černobílé šelmy. Vzápětí pro ni navrhl vědecké jméno Ursus melanoleucus, tedy černobílý medvěd. Ano, šlo o pandu velkou, byť toto jméno dostala až později.
    Mezi oběma asijskými šelmami, které se živí bambusem, sice byly zřejmé rozdíly, ale úsudek mnoha badatelů zcela zastřely jejich podobnosti. Z nich nejdůležitější je, že obě mají druhý „palec“ umístěný na opačné straně přední tlapy než palec skutečný. V obou případech je „pandin palec“ tvořen zápěstní kostí a usnadňuje pojídání bambusu. Mj. tato shoda nicméně vedla k přesvědčení, že obě pandy jsou si blízce příbuzné a Davidův černobílý medvěd byl pojmenován panda. Panda velká.
    Omyl spojující obě pandy do blízké příbuznosti měl silné kořeny a nezvratně se začal drolit relativně nedávno. Sice nebylo pochyb, že panda velká je příbuzná medvědům, ale potíž byla s pandou červenou. Až genetické analýzy ukázaly, jak blízko pravdě byl Cuvier, když ji zařadil po bok mývalům. Panda červená, která má svou vlastní čeleď, dnes spadá do kladu Musteloidea, tudíž do společnosti lasicovitých, medvídkovitých (zahrnujících mývaly) a skunkovitých šelem.

    (Opět bezostyšně vykradu Bobka.)
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam