• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    SALVATORCentrála pro rovnoměrnou distribuci mírně zajímavých faktů
    SPIKE411
    SPIKE411 --- ---
    How John Glenn's $40 Camera Forced NASA to Rethink Space Missions | PetaPixel
    https://petapixel.com/2023/03/23/how-john-glenns-40-camera-forced-nasa-to-rethink-space-missions/
    TRISSIE
    TRISSIE --- ---
    MCD: naprosto šílený. když si vezmu, že mám šestiletou dceru.... brr.
    MCD
    MCD --- ---
    SITH
    SITH --- ---
    Před 40 lety začalo jedno z největších dramat v poválečné historii našeho státu. Povstalecká organizace Unita, bojující proti tehdejší angolské vládě, přepadla 12. března 1983 angolské městečko Alto Catumbelo, postřílela několik místních milicionářů a zajala 66 československých občanů, kteří tam pracovali na obnovení papírny. Následoval vyčerpávající, více než třináctisetkilometrový pochod Afrikou na základnu Unita. Všichni nedošli.



    K přepadení Alto Catumbela, kde žila komunita českých a slovenských specialistů, došlo 12. března 1983 časně ráno, ještě před svítáním. Střelba vypukla kolem čtvrt na šest. Čechoslováci, žijící v jedné části městečka, si všimli několika vládních milicionářů, kteří ho měli chránit, jak se ženou ulicemi a střílí na všechny strany. Dva z nich znali z každodenního kontaktu i jménem: mladší se jmenoval Domingos, starší Elias. K Čechům i Slovákům byl prý zvlášť Domingos podle jejich pozdějších vzpomínek přátelský, často jim vypomáhal a jejich děti si s ním rády hrály.

    O pár desítek minut později, když už celé městečko Alto Catumbelo obsadili po zuby ozbrojení povstalci Unity, si Čechoslováci všimli obou milicionářů znovu: Domingos ležel na zemi s prostřelenou hlavou, Elias visel prostřílený v křoví, v němž se chtěl zřejmě zachránit. Nikdo z československých občanů si v tu chvíli nebyl jist, co čeká právě jeho…



    Pozadí události

    Africká země Angola byla až do roku 1975 portugalskou provincií. Po vyhlášení nezávislosti 11. listopadu 1975 vypukla v zemi občanská válka. Portugalsko předalo moc do rukou marxistického Lidového hnutí za osvobození Angoly (MPLA), složeného převážně z příslušníků kmene Mbundu. S tím se ale nesmířily další dvě angolské frakce, Národní fronta pro osvobození Angoly (FNLA), jejíž členové pocházeli z kmene Bakongo, ani Národní svaz pro úplnou nezávislost Angoly (Unita), tvořený převážně příslušníky kmene Ovimbundo.

    Podle původní dohody měla všechna tři hnutí získat zastoupení v nové angolské vládě, ale když hnutí MPLA ovládlo hlavní město Angoly Luandu, rychle využilo situace a prohlásilo se za jedinou vládnoucí sílu v zemi s tím, že zbylé dvě organizace tvoří rebelové. To obě pobouřilo a situace rychle přerostla v násilné srážky.



    Spor se navíc rychle přenesl z hranic Angoly na mezinárodní pole, protože Sovětský svaz a s ním i celý socialistický blok se rozhodl podporovat MPLA jako legitimní vládnoucí sílu v zemi a Kuba dokonce provedla v její prospěch v Angole vojenskou intervenci, při níž se pokusila zničit Unitu.

    Unita, vyznávající ideologii „Afrika černým“, ale tento útok ustála a následně začala budovat po celé zemi síť skrytých partyzánských základen, z nichž vyvíjela záškodnickou činnost vůči MPLA. Podporu našla u Spojených států amerických, pravděpodobně v duchu zásady „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Z hnutí MPLA se stala pro změnu klasická prodloužená ruka Moskvy, závislá na její pomoci.

    Českoslovenští občané byli odborníci, kteří byli vysláni do Angoly i s rodinami, aby tam zprovoznili papírenský závod a celulózku. V městečku Alto Catumbela obývali přízemní domky s předzahrádkami a předpokládali, že jsou mimo operační zónu Unity. Jejich ochranu mělo zajišťovat několik milicionářů. Bohužel, Unita o Čechoslovácích věděla a proti milicionářům mohla nasadit několikanásobnou početní i palebnou přesilu. Onoho rána nemělo Alto Catumbelo prakticky žádnou možnost útok Unity ustát a odvrátit.

    Zajatí Čechoslováci

    Poté, co ozbrojenci Unity vtrhli přímo do ulic, se Čechoslováci ocitli v přímém ohrožení, přestože Unita neměla zájem na jejich likvidaci. Do zdí kolem nich se nicméně zarývaly projektily a v uličkách vybuchlo dokonce několik granátů. Novinář Josef Klíma později ve své publikaci Angolská anabáze, sumarizující vzpomínky jednotlivých účastníků pochodu, zmiňoval i ozbrojence, který probíhal domy a všude před sebou nejdříve střílel – pokud by právě v tu chvíli stál někdo z československých občanů za dveřmi, dostal by zásah.

    V okamžiku, kdy byl zlomen odpor místních milicionářů (tedy když byli postříleni), se začaly v ulicích ozvývat výkřiky ozbrojenců: „Čechoslováci, ven!“ Všichni pracovníci i jejich rodiny byli shromážděni, přičemž si každý s sebou bral jen to, co zrovna stačil popadnout: většinou náhradní oblečení, z nějž se později každý kousek nesmírně hodil.

    „Drž se těsně za mnou, kdyby to spustili, ať to neschytáš!“ varovali muži své manželky, zatímco je Unita vyháněla z domů. Zadržená skupina čítala celkem 28 expertů, lékařku, dvě zdravotnice, 14 manželek odborníků a 21 dětí (z toho tři ve věku do pěti let a osm mezi šestým a desátým rokem).



    Následná informace byla drsná: všechny zajaté Čechoslováky čeká pěší pochod na základnu Unita. Nikdo ale netušil, jak bude tento pochod dlouhý. Unita neprozradila, že muži, ženy i děti budou muset ujít zničujících 1 300 až 1 500 kilometrů africkou krajinou, ani to, že během pochodu je budou trápit dlouhé deště, hlad, mrazivé noci, nedostatek pitné vody a desítky dalších útrap. Že první zajatci budou propuštěni teprve po tomto pochodu a další bude čekat ještě rok v izolaci, která velmi tvrdě zapůsobí na jejich psychiku

    Útrapy na cestě

    Unita měla za cíl dopravit zajatce do svého tábora Jamba na jihu Angoly, zatajila ale přitom, jak daleko tento tábor je. Brzy se začalo projevovat nedostatečné vybavení zadržených občanů, kteří měli jen minimum času na to sbalit si věci a v některých případech šli jen v džínách a v košilích. Většinu cesty je přitom trápil neustálý déšť.

    Utrpení násobili i někteří příslušníci Unity. Ačkoli velitel celé jednotky se podle pamětnických vzpomínek snažil chovat v rámci možností korektně, jeden z jeho zástupců, Čechoslováky přezdívaný jako kapitán Alelujá, je soustavně šikanoval. V jednom případě vyústila jeho šikana bezmála v ozbrojenou konfrontaci, když schválně převrhl kopnutím rodině Smrčkových plechovku se vodou.



    K napjatým chvílím docházelo i tehdy, pokud pochod procházel kukuřičnými poli místních zemědělců. Vyhladovělí Čechoslováci začali lámat kukuřičné palice, na což ozbrojenci Unity začali vyhrožovat, že takové chování budou trestat, protože „všechno patří lidu“. Hladoví zajatci se začali bouřit, že jsou také lidé, a na námitku, že na tom nejsou hůř než místní vesničané, odpovídali, že je Unita neměla s sebou vláčet. Opět nechybělo moc, aby postalci řešili jejich rebelii střelbou.

    Většina dětí zařazených do pochodu v jeho průběhu předčasně dospěla a v některých případech na sebe děti samy začaly přebírat odpovědnost za celou rodinu, pro kterou se snažily získávat lepší příděly jídla nebo teplejší deky na spaní. Nejmenší děti byly většinou neseny po africkém způsobu uvázané v šátku na zádech, což se některým po návratu domů usadilo do podvědomí a projevilo později při dětských hrách: namísto ukládání panenek do postýlky si je vázaly k zádům.

    Kvůli utajení skupina často putovala i v noci, kdy se přesouvala v dlouhém „hadu“, jenž se někdy bezdůvodně zastavoval jen z toho důvodu, že některý z účastníků pochodu ve stoje prostě usnul.

    Tragická smrt

    Nejtragičtější okamžik přišel 19. dubna 1983, kdy na pochodu zemřel sedmatřicetiletý Slovák Jaroslav Navrátil. Paradoxně sportovně stavěný muž, který doma v Československu dokonce působil jako fotbalový rozhodčí. Unita ve snaze urychlit pochod vyčlenila krátce před jeho smrtí skupinu dobrovolníků s lepší fyzickou kondicí, kteří se měli vydat dopředu a během dubna dorazit k místu, odkud ji na základnu odvezou nákladní auta. Navrátil se do této skupiny přihlásil, jenže velitelé Unity zatajili, že auta se ve skutečnosti nacházejí mnohem dál a rozdělení unesených je jen psychologický trik, jak urychlit pochod.

    Když rychlejší skupina zjistila, že ani přes sliby ozbrojenců nedorazila k cíli a čeká ji další mnohakilometrový pochod, silně to na ni dolehlo a Jaroslav Navrátil to nesl zvlášť těžce. Někteří účastníci pochodu ho podle knihy Josefa Klímy zaslechli pronést větu: „Tak to já nedojdu.“



    Kvůli značnému vyčerpání byl dočasně přeložen na nosítka, která nesli domorodí nosiči, toto opatření bohužel jen přiblížilo katastrofu: nosiči totiž v členitém a těžko prostupném terénu nosítka převrátili a Navrátil z nich vypadl. Na zem bohužel dopadl velmi toporně hlavou napřed, přičemž mohl utrpět i vážné mozkové zranění.

    Brzy nato začal být apatický a 19. dubna zemřel. Byl pohřben na místě a nad jeho hrobem upravili ostatní účastníci pochodu provizorní mohylu. Unita uneseným občanům slíbila, že se postará o to, aby všichni věděli, že v tomto hrobě leží Čechoslovák.

    Podle vzpomínek pamětníků připadlo Navrátilovo úmrtí přesně na ten den, kdy měl podle původních slibů Unity dorazit k cíli pěšího pochodu. Ve skutečnosti však všechny čekalo ještě dalších neuvěřitelných 720 kilometrů strastiplné chůze…



    V izolaci
    K nákladním vozům, jež měly zajatce odvést přes území ovládané Unitou na její základnu, nakonec dorazili až po 84 dní trvajícím pochodu, při němž ušli podle různých odhadů skutečně nejméně 1 300, ale možná až 1 500 kilometrů.

    Na korbách náklaďáků pak byli všichni českoslovenští občané převezeni o dalších tisíc kilometrů dál na jih Angoly, kde se rozkládal tábor Unity Jamba. Ani tato cesta nebyla nijak pohodlná: nákladní vozy jely bez zapnutých světel převážně v noci po rozbitých a nezpevněných cestách, kde nejednou hrozilo převrácení. Nakonec ale všichni dorazili na základnu, která byla také hlavním sídlem vůdce Unity Jonase Savimbiho.

    Mezitím už probíhalo mezinárodní vyjednávání o jejich možném propuštění, které pomohl zprostředkovat Červený kříž a další mezinárodní organizace. Ani to nebylo nijak jednoduché: Československo bylo součástí komunistického bloku pod patronací Sovětského svazu, jehož vedení zvažovalo možnost intervenčního vojenského zásahu, který však mohl skončit katastrofou.

    „Sovětský svaz hodlal únos řešit ozbrojenou cestou za pomocí kubánských vojenských sil. Československé vedení se postavilo proti tomuto řešení a zvolilo diplomatické vyjednávání. Vůdce povstalců Unita Jonas Savimbi hodlal využít vyjednávání s československými úřady k tomu, aby dosáhl od Československa mezinárodního uznání existence své organizace. Dalším jeho cílem bylo vybojovat si post prezidenta Angoly,“ uvádí k této věci vláda České republiky na svých oficiálních stránkách.

    Nakonec se podařilo za pomoci Červeného kříže vyjednat propuštění žen a dětí, jež se spolu se sedmi nemocnými muži vrátili v červnu do vlasti. Zástupci Unity doprovodili jejich propuštění slovy, která zněla všem zajatcům nadmíru trpce: „Děti propouštíme, protože nevidíme důvod, proč by měly trpět za vinu svých rodičů.“ Čechoslováci, kteří přijeli do Angoly v dobré víře pomoci rozběhnout tamější hospodářství, nechápali, čím že se měli provinit.



    Dvacet mužů však zůstalo ještě více než rok uvězněno v táboře a později vzpomínalo, že by místo té roční ubíjející nečinnosti šlo raději celý pochod ještě jednou. Jejich podmínky se navíc ještě zhoršily, když Unita přizvala zahraniční novináře, jimž chtěla ukázat, že se o své zajatce vzorně stará. Čechoslováci si nenechali takovou potěmkiádu líbit a prozradili, že nemají tušení, co s nimi bude. Odplatou jim pak bylo rozdělení celé skupiny do chatek, kde zůstali v izolaci pouze po dvou mužích, což tvrdě doléhalo na jejich psychiku.

    Náročná jednání s Unitou o jejich propuštění zatím stále pokračovala. V dokumentu České televize Zajati v Angole na ně vzpomínal bývalý náměstek ministerstva zahraničních věcí Stanislav Svoboda: „Savimbi prohlásil, že bude požadovat tři sta tisíc dolarů za ubytování, stravování a péči o naše muže, kteří zůstali přes rok v jejich zajetí. Já jsem sdělil, že můžeme o této otázce jednat, ale že ho upozorňuji, že v tomto případě sdělíme, že jsme museli za naše zajaté zaplatit výkupné. A v tom okamžiku se před světovou veřejností UNITA z národně osvobozeneckého hnutí může změnit v tlupu banditů, kteří unesli naše občany proto, aby za ně mohli získat výkupné. Savimbi se zamyslel a řekl: Tak dobře, propustím je bez jakýchkoliv nároků na odměnu, jenom požaduji, aby žádný z nich se do konce konfliktu v Angole nevrátil na naše území.“

    Zbylých 20 mužů bylo nakonec propuštěno až 23. června 1984, do Angoly pro ně letěl právě Svoboda, který jejich propuštění vyjednal. Když se pak s nimi vracel vládním letounem domů a kapitán letadla jim oznámil, že právě přeletěli československé hranice, začali všichni na palubě tleskat.
    TILIO
    TILIO --- ---
    Karma (jako ta horici vec na teplou vodu) je zkratka z Karel Machacek. Aneb onehda me zajimalo, proc se to jako jmenuje jako ten buddhistickei koncept...

    Karma (ohřívač) – Wikipedie
    https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Karma_(oh%C5%99%C3%ADva%C4%8D)
    SULTHAN
    SULTHAN --- ---
    Zapomněli jste na Česko-moravská Kolben Daňek.
    PALEONTOLOG
    PALEONTOLOG --- ---
    TRISSIE: prvni fabrika z dob monarchie, no zlaty cesky rucicky.. pollaka a haase :D
    TRISSIE
    TRISSIE --- ---
    a, a pak už vážně končím, je tu ovšem ještě tato perlička!

    Dávkovače se po celém světě také těší velké oblibě mezi sběrateli, kteří za ty nejvzácnější kusy neváhají vysolit až tisíce dolarů. Mezi nejcennější patří sbírka Pamely Kerr Omidyar, manželky zakladatele eBay. Dokonce se traduje, že největší světový internetový aukční server vznikl původně právě kvůli tomu, aby si měla Omidyarova žena kde měnit dávkovače.
    TRISSIE
    TRISSIE --- ---
    a ještě obrázek, protože jeden obrázek vydá za tisíc slov, i když člověk zrovna nepíše diplomku :-)
    TRISSIE
    TRISSIE --- ---
    TRISSIE: a přidám teda i historii těch bonbonů PEZ, kdyby to někoho zajímalo, protože... to je taky zkratka! :-)

    V roce 1927 zákazníky překvapil [Haas] novým druhem lisovaných bonbonů, které byly doplněné olejem z máty peprné. Říkal PEZ podle německého výrazu pro mátu, tedy "pfefferminze".
    Pak přišla druhá světová válka, která pozastavila běh každodenního života v celé Evropě. Haasovi se nicméně dařilo dál. Rakouský podnikatel totiž kolaboroval s Němci, což byl jeden z důvodů, proč válku přežil, ale zároveň byl také proto jeho liberecký podnik po válce znárodněn. Haas si vzal originální recepturu na mátový PEZ s sebou a vyrazil do světa.
    Když Haas musel po válce odejít z domovské hroudy, vydal se za velkou louži. Založil novou firmu a usídlil se i s ní v New Yorku. S velkou pompou uvedl na tamní trh spolu se svými bonbony také novinku - kapesní dávkovače určené přímo pro jeho cukrovinku. Vypadaly jako zapalovače a jejich reklamní slogan zněl: "Nekouřit - PEZing povolen!". Haas investoval obrovské peníze do reklamy, aby se jeho byznys v obrovské konkurenci v USA uchytil. V 50. letech vešly ve známost tzv. PEZ ladies, což byly krásné modelky, vlastně ambasadorky výrobků společnosti PEZ, které je prezentovaly v reklamách, na veletrzích a prodávaly je i na veřejných místech, třeba v obchodních domech či v kinech. Vyplatilo se to - v roce 1953 už PEZ platil za zavedenou značku.
    A to dokonce natolik, že se vedení firmy PEZ v 60. letech podařilo domluvit spolupráci s Waltem Disneyem. Začaly se vyrábět zásobníky ve tvaru Disneyho slavných kreslených postaviček, například Kačera Donalda či Mickey Mouse. V 70. letech PEZ dobylo i japonský trh, a tak se Haasovy bonbony staly známými opravdu po celém světě. Když v roce 1982 přišel do kin filmový trhák E.T. - Mimozemšťan, zásobník PEZ se v něm objevil v nezapomenutelné scéně, kdy jej hlavní hrdina návštěvníkovi z vesmíru ukazuje jako něco, co musí mít každé dítě neustále u sebe. Samozřejmě pak vznikla i edice zásobníků s E.T.ho hlavou, která dnes platí za sběratelskou.
    TRISSIE
    TRISSIE --- ---
    a jakkoli LIPO jsem znala (mám manžela z Liberecka), tak teda to, že PEZ je původní český výrobek, to bylo pro mě překvapení.
    TRISSIE
    TRISSIE --- ---
    Nemůžu uvěřit, že dosud nikdo nezmínil LIPO, alias Liberecké poživatiny :-)

    což je tedy taky firma, která měla zamést stopy po původních majitelích:

    Původní fabriku založil v roce 1902 Julius Pollak, který si pronajal v Janově Dole nedaleko Liberce větší místnost a tam začal vyrábět kypřicí prášky do pečiva a aromatické přísady.
    O deset let později se spojil s obchodníkem Eduardem Haasem z Lince a sortiment rozšířili o šuměnky a lisované cukry.
    Poté, co Pollak z firmy odstoupil, zůstal Haas na výrobu sám a zákazníkům nabízel i takzvané komprimáty, tedy cukrovinku, která se vyrábí lisováním ochucených práškových směsí.
    Od roku 1927 vyráběl Haas bonbony pod značkou PEZ, známou dnes po celém světě, o rok později koupil továrnu v Liberci v Ruprechtické ulici, která od té doby sladce voní.
    Než se fabrika přejmenovala na Moccu, prošla mnoha peripetiemi. Ze soukromých rukou se dostala už po druhé světové válce, kdy ji kvůli Haasově spolupráci s Němci tehdejší režim znárodnil. Od roku 1964 dostal závod název Lipo (Liberecké poživatiny) a časem se stal součástí Čokoládoven. V roce 1991 koupila podnik společnost Nestlé Danone, o šest let později si Nestlé nechala výrobu čokoládových a nečokoládových cukrovinek včetně Lipa a Danone zbytek.
    Majitel firmy Mocca, která byla založena v roce 1993 na pražení a balení kávy, se rozhodl výrobu bonbonů koupit v roce 2005, ale bez strojů i bez lidí. Nezískal však značku Lipo, která nyní patří jeho konkurenci.
    STARE_CASY
    STARE_CASY --- ---
    MAWERICK: já jsem to u nich pochopil tak, že ten název KOVAP je nový, až porevoluční vzniklý s obnovením výroby, protože na začátku to byly čistě kovové hračky (plus nějaký kaučuk na pneumatiky). Ale je možné, že jsem to u nich blbě pochopil.

    Je to už nějaká doba, co jsem takhle objevil Ameriku ohledně akronymů (z dětství jsem si pamatoval jenom ten Čedok, protože se tím průvodkyně chlubila na nějakém zájezdu, jakou mají historii a i za bolševika se hlásili k prvorepublikové historii, protože byla úplně česká, div že nemluvila o obrozencích), a celkem fascinovaně jsem hledal další a další příklady docela dlouho. Teď jsem to skládal z paměti a sem tam dohledal podrobnosti tam, kde jsem si nebyl jistý. KOVAP jsem v tomhle považoval za obnovenou výrobu a novou značku schválně postavenou "po staru" akronymem. Ale fakt to může být název původní.
    MAWERICK
    MAWERICK --- ---
    STARE_CASY: neni KOVAP "stara" firma? bavil jsem s jejich zastupcem na stanku co meli ve Varech a rikal myslim ze jsou tesne povalecni (pokud si to pamatuju dobre)
    MEJLA77
    MEJLA77 --- ---
    STARE_CASY: ok, mažu se... ale i tak mi tenhle způsob tvoření zkratek nepřirostl k srdci...

    STARE_CASY: OTAVA: podobnou cestu volí i v KLDR :)

    V KLDR je takový hlad, že Kim poslal vojáky na pole - Aktuálně.cz
    https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/v-kldr-je-takovy-hlad-ze-kim-poslal-vojaky-na-pole/r~7766606ac71e11ed8980ac1f6b220ee8/

    #kecy
    STARE_CASY
    STARE_CASY --- ---
    OTAVA: Ono to u nich mělo tradici :) Zbrojovka Brno v meziválečném období vyráběla kromě zbraní také auta pod názvem Z.

    Koukám, že na wiki něco málo je a dá se tam proklikat na jednotlivé modely aut.

    Z4


    závodní Z6 s přezdívkou Pekelník (první české auto s kompresorem)



    Takže spustit po válce výrobu traktorů bylo asi o něco snažší, to prostě jenom předěláš protiletecký kulomet, no... :)

    Zbrojovka Brno – Wikipedie
    https://cs.wikipedia.org/wiki/Zbrojovka_Brno
    OTAVA
    OTAVA --- ---
    STARE_CASY: to ve vtipné, obvykle si továrna na traktory přibrala výrobu tanku a ne naopak!
    NJAL
    NJAL --- ---
    STARE_CASY: Mezivalecna kapesni pistolka ala FN Browning 1906 se vyrabela pod znackou DUO - DUsek Opocno.
    STARE_CASY
    STARE_CASY --- ---
    jo, a ještě jsem si vybavil ZETOR - Z (písmeno ZET) traktOR, původně to vzniklo jako odštěpný závod Zbrojovky Brno (to je to písmeno Z), když začali vyrábět traktory.
    STARE_CASY
    STARE_CASY --- ---
    MEJLA77: jen ten Čedok není zkratka komunistická :) Akronym byl použit poprvé v roce 1926, společnost samotná byla založena 1920.

    Akronymy byly v módě už v té době.

    ESKA - iniciály es-ká konstruktérů Swetlik a Kastrup, založeno 1899, nejdříve jako Elite, později Eska (ale nevím rok, určitě před 1932)
    JAWA - Janeček-Wanderer (Janeček koupil licenci motocyklů Wanderer), 1929
    ETA - ElektroTechnické Aparáty - původně značku vlastnila (vymyslela) společnost v Praze někdy ve 20. letech 20. století, která vyráběla rozhlasové přístroje a další elektrická zařízení
    NAREX - 1943, nářadí exportní nebo pro experty, nedaří se mi dohledat přesný původ

    Ale je fakt, že spousta akronymů vznikla po znárodnění, aby zmizelo jméno původního majitele.

    TON - Továrna Ohýbaného Nábytku, znárodněný podnik Michaela Thoneta
    SPOKAR - původně "První Pelhřimovská akciová továrna na kartáčnické zboží a štětky, dříve J. Hrdina" (tohle byl fakt celý název :)), znárodněno, spojeno s podnikem Zadrev a vznikly Spojené Kartáčovny
    BOTAS - Melezinkovy obuvnické továrny, znárodněno, podnik dostal jméno Botana, začal vyrábět obuv pod značkou Botas (bota-Skuteč nebo bota-sportovní), po privatizaci už je to podnik Botas.
    JITONA - původně Spojené uměleckoprůmyslové závody Brno z roku 1920, znárodněno, spojeno s dalšími podniky a vznikly JIhočeské TOvárny NÁbytku
    TESLA - technika slaboproudá (nebo taky technicky slabé, jak se tomu přezdívalo později), 1946 znárodnění a spojení několika podniků (na wiki je solidní seznam)
    MIKOV - MIKulášovický KOVoprůmysl, 1955, sloučení místních podniků opět po znárodnění.

    A je dost akronymů i nových - třeba hračky KOVAP (kov a plasty) nebo LASVIT (láska a svit).
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam