GLADILAF: No, tam je to trochu složitější. Následující platí pro angličtinu.
Latina měla původně jeden grafém pro dva fonémy - V pro U a W. Foném V jako takovej v klasický latině nebyl. Pozdějc se zvuk V objevil, zastoupil foném W, ale grafém zůstal pro U a nový V stejnej - V. Ve středověku se objevil grafém U, ale šlo jen o variantu V a oba grafémy pořád mohly označovat oba fonémy - U a V (bordel). S příchodem knihtisku se z U a V staly poziční varianty. V se používalo na začátku slova a U uprostřed, pořád ale eště zastupovaly oba grafémy oba fonémy. V 17. století se začalgrafém U používat pro foném U, ale jenom uprostřed slova. Na začátku slova mohly oba grafémy pořád eště představovat libovolnej z obou fonémů. Slova začínající na foném U a slova začínající na foném V dokonce měly ve slovnících jednu sekci. To pak časem vymizelo.
Foném W měl původně vlastní znak - runu wynn: Ƿ, ale podobně jako grafémy pro znělý a neznělý th (thorn: Þ a eth: Ð) začaly bejt nahrazovaný digrafem th, tak i pro Ƿ se vlivem latiny a latinky začal nejdřív používat digraf VV, kterej pak splynul v grafém W