Pěchota K. u. K. armády se v roce 1914 dělila na infanterieregiment (pěší pluk, těch bylo 102), Tiroler Kaiser-jägerregiment (tyrolští císařství myslivci, kterých byly 4 pluky), Bosnien-herzegovinisches Infanterieregiment (pěší pluky z Bosny a Herzegoviny, tzv. "Bosňáci, ty byly také 4), a dále pak specializované samostatné prapory jako polní myslivci, hraničářští myslivci a nebudu vás zatěžovat zeměbranou a domobranou. Při plném stavu čítal pluk 4600 mužů všech hodností a specializací. Což je ve srovnání k období o 50 let dříve skoro 3,5 násobek.
Horské pluky byly verbovány především z Tyrol a Korutan a to jak tyrolští císařstí myslivci, tak i jejich sesterské těleso - zeměbrana. Pro rakouskou armádu se jedná po ženistech a zdravotní službě o další specializovanou jednotku, jejíž hlavní úkolem byl boj v horách. Krom symbolu alpské protěže na jejich egalizaci se tyto pluky také odlišovali tetřevími pírky na polních čepicích. V poli se lišili vybavením/výstrojí (přesněji dle reglemánu Alpinasrüstung), které tvořila těžká horská obuv, lana, cepíny, ochranné brýle a další horské vybavení jako mačky, skoby, rukavice i hole a lyže (jak je vidno z fotky od Trissie). Kabáty měly oproti pěchoě zednodušený střih. V roce 1915/1916 však rakouská armáda byla tak v prdeli, že horské zeměbranecké jednotky měly na sobě civil, často i civilní doplňky a jejich příslušnost k armádě tvořila rukávová páska. Tyrolané měli plošné svolení nosit bujný plnovous i navzdory riziku propustnosti plynu maskou (což mi taky přijde dostatečně zajímavé).
Co se týče oné specializace, tak horské jednotky byly v horském terénu cvičeni na podkopávání skalních štítů za účelem jejich odpalu na nepřátelské pozice, stejně tak řízená střelba (nejčastěji dynamit) s co nejničivějším efektem laviny, a to ať sněhové, tak i kamenné (což se dělo na obou stranách, zmiňme italský odstřel vrcholku Col di Lana kde v kamenné lavině umřelo na 200 císařských vojáků). Pneumatická kladiva na vzduch dostali třeba až na jaře 1915, ale ta se používala především k hloubení zákopů, kavern a spojovacích chodeb které jsou třeba v Dolomitech k vidění dodnes. Pokud pomineme klasické vojenské potřeby u horských jednotek (jako střelecké, kulometné či spojovací družstvo), je třeba vypíchnout Bergführerkompanien, tedy průvodcovské roty, které byly rotami jen na papíře. V praxi to znamenalo, že nové či řadové pluky dostali několik průvodců, kteří je naučili pobytu a především pohybu ve skalních masivech. Další vypíchnutí patří Seilbahnformationen, tedy lanovkové čety, které zabezpečovaly provoz lanovek (zásoby, munice) a také úzkokolejných tratí (těžší zásoby včetně děl a mužstva) to celé tam, a raněné zpátky. Obvyklý provoz takové lanovky byl 2,5km.
K horským jednotkám byli také přidělování psovodi, ať už k vyhledávání raněných, zavalených tak i k tažení vozíků a saní se zásobami. Psovodi se pak lišili podle statutu, právě v horských oblastech byli nejčastěji s pistolí a přes to označeni červeným křížem, jelikož hledání raněných spadalo pod zdravotní službu. Pistole je sice proti ženevské konvenci, avšak v horách má své opodstatnění.
Boj na 2000m. n. m. má svá specifika a za rakouskou stranu jsou hezky popsána v knize, kde jsou na přebalu vojáci v kavernách vyhloubených ve sněhu, bohužel jsem název i autora zapomněl, ale v předmluvě autor zmiňuje Václava Klause, který v nějakém projevu nevelebil pouze legionáře, ale ty, kteří zůstali věrni Císaři. Dále pak kniha Bojovali za Císaře pána nebo o italských legiích v publikaci Doss Alto.