SALVATOR: jasan:) me se totiz moc libi teorie T. McKenny o vzniku jazyka, ze tu ideu o tomhle zpusobu komunikace reci, dostal clovek diky uzivani psychedelik, konkretne snad houbicek.

Protoze nejen T. McK. se behem nakyho tripu dostal do kontaktu s bytostma (ktery mu nejspis nejak zjevovaly, ze podstatou hmotnych veci je vibrace), ktery mu predvadely neco jako zpev, vyluzovaly nejaky strukturovany zvuky, pri kterych se jim z pusy zhmotnovaly konkretni veci z naseho sveta z zivy i nezivy prirody.

A ty pralidi to prej napadlo napodobovat, predstavuju si, ze treba misto %ukazat na neco% + vystrazny zachrochtani, zkouseli pouzivat %mrucivy jmeno pro kategorii daneho nebezpeci% + vystrazny zachrochtani.
Pac ty emocni relace zmaknuty uz mel, diky tomu ze umel vystrazny/konejsivy/hravy zachrochtani:) ale takhle zjistil, ze jde predavat i presny konkretni pojmy, ktery nevychazej z jeho vnitrniho prozivani, ale jsou 'zvenci', ale uz na ne nemusi jenom ukazovat:)

Ale ze ty zvuky (treba zbytecne) otrocky napodobovaly slozitost a ruznorodost zpevu tech Tvurcu, a lidi od nich upustili diky tomu, ze si vyvinuli vlastni jednodussi zpusob kodovani, kterej byl pro nas/jejich ucel dostacujici.

A/nebo ze se ty jazyky znacne zjednodusovaly diky tomu, ze ty lidi obecne zapominali, kdo je k recneni inspiroval, protoze uz lidstvo plosne dost dlouho houbicky neuzivalo, dost dlouho na to, aby se ztratilo vubec povedomi i o tech houbickach(uz byly jenom tabu protoze 'jedovaty') a s kym pres ne muzeme komunikovat..

Tak jo, tak ta protoindoevropská fonologie, jak sem kdysi dávno, drahně let tomu, slíbil.

Začneme samohláskama. To je jednoduchý, ty jsou primárně dvě: e a o, můžou bejt krátký, nebo dlouhý a podle toho, s kým z lingvistů mluvíte tam může bejt třeba a, nebo u, ale primárně tyhle dvě. Ono se to přece jenom mění i v čase. Schleicher, když psal na konci 19. století bajku o ovci a koních, tak bral v úvahu zase primárně a s občasným výskytem u nebo i.

Souhlásky už jsou trochu komplikovanější, protože u nich může docházet ke kombinaci různejch příznaků, co se týče znělosti, místa a způsobu tvoření a na některý z těch příznaků my nejsme zvyklí. Pro přehled nám dobře poslouží tahle tabulka, těch hvězdiček si vůbec nevšímejte, tím se v lingvistice značej rekonstruovaný věci jako slova, hlásky atd.:



A vezmeme to po sloupcích zleva, ať si nejtěžší necháme na konec. Jako první máme obouretný, labiální souhlásky, který jsou až na jednu výjimku stejný, jako naše: m, p, b a k tomu b s přídechem. Přídech je, jako byste spolu s tím chtěli vyslovit h, ale jenom trošičku a proto se to h píše maličký. Je to jako bh ve slově Mahabharata, i tam je kýžený vyslovování bh s takovým jako zašudlaným, odbytým h. Přesnej opak toho, co uděláte, když si chcete dejchnout na brejle, abyste si je očistili. Jenom si tak jako odfouknete hubou.

Další máme skupinu hlásek, kde při tvoření hraje roli hlavně jazyk, ať už se dotýká zubů, zubů a dásně, jenom dásně, dásně a tvrdýho patra, jenom tvrdýho patra, jestli je u toho jazyk ohnutej (tzv. retroflexe) atd. atd. Fonologie je fakt důkladná ve zjišťování, co lidi dělají ve svý hubě při výslovnosti všeho možnýho, tohle rozhodně není ani zdaleka vyčerpávající seznam toho, co můžete dělat jenom se svým jazykem (občas si říkám, jestli trénink výslovnosti pro člověka nezvyklejch zvuků může kolaterálně vést k lepšímu výkonu při vykonávání orálního sexu). Tak a ty hlásky jsou zase stejný jako naše kromě d s přídechem, o kterým už řeč sme si řekli.

Pak jsou veláry. Ty se tvořej mezi zadní částí jazyka a měkkým patrem. Jak můžete vidět, máme tři podskupiny a začneme tou prostřední, protože to jsou pro nás obvyklý k a g plus g s přídechem, to je jednoduchý.
Další jsou palatalizovaný veláry. Palatalizace je, že obvyklý místo tvoření trošičku posunete dopředu, k tvrdýmu patru, jako byste zároveň s tím chtěli vyslovit j, ale zase to trochu vodbyli. Proto se to taky někdy značí s maličkým j, takhle: kʲ, ɡʲ a ɡʲʱ, který je zase s přídechem. kʲ v zásadě známe třeba z angličtiny, je to zvuk na začátku slov cute, queue, cuneiform no a ɡʲ je to samý, jen u toho použijete i hlasivky, protože je znělý, takže zhruba to zní třeba jako to, co je ve slově argue.
Pak máme labializovaný veláry. Labia jsou pysky, což značí, že je u toho použijete. Ty pysky, co máte v obličeji, myslím. Je to jako vyslovit zároveň trošku u, nebo anglický w, ale hádejte co? Zase to schválně vodfláknete. Proto je tam to w zase maličký. kʷ je trochu jako v anglickým quote, ɡʷ jako ve španělským agua no a gʷʰ je zase s přídechem. Ty s přídechem moc nevim, k čemu přirovnat, ale představu, hádám máte.

Schválně bokem zmiňuju to, co je uvedený jako polosouhlásky ve sloupci pro veláry. To je taková specialitka, kterou ale možná nemá smysl se trápit. To y je vlastně taková silnější palatalizace, jakoby míň odbytý j a w je zase míň odbytá labializace. Prostě výraznější j a u. Ale pořád platí, že se pojej s předchozí souhláskou, PIE nemá j a ani u jako samostatnou samohlásku.

A nakonec souhlásky hrdelní. Ty jsou trochu problém. Předně u nich nemáme v současnejch jazycích dost podkladů pro nezvratnou rekonstrukci komparativní metodou. Ve zkratce: ze současnejch jazyků žádnej nepodědil protoindoevropský hrdelní souhlásky v nezměněný podobě, ve všech případech je jejich současná podoba výsledkem spojování PIE laryngeál s krátkejma samohláskama, nebo jejich vzájemnýho ovlivňování, přičemž výsledek takovýho spojení/vlivu pak ztrácel tu hrdelní kvalitu. Z toho, co ale máme v současnejch indoevropskejch jazycích, vychází nejšířeji přijímaná teorie, že byly tři, proto značení h₁, h₂ a h₃. Tři proto, protože to vychází z rozporů v samohláskách v současnejch IE jazycích, který vznikly výše popsaný způsobem - sloučení laryngeál se samohláskou, ovlivnění samohlásky laryngeálou a následně ztráta laryngeální kvality. Jejich podoby se týká celá samostatná tzv. laryngeální teorie. No a z toho, jak probíhalo to slučování a ovlivňování se odhaduje následující výslovnost:
h₁ bylo nejspíš neutrální, takže asi podobný našemu h, protože jeho výsledkem v IE jazycích jsou střední samohlásky, jako třeba e
h₂ mělo pravděpodobně trochu ostřejší kvalitu vznikající nějakou okluzí, mohlo znít jako naše ch, nebo takovýto ostřejší, co mají třeba semitský jazyky, nebo co holandština zapisuje jako g ve slovech jako gracht a co zní jako když si před odplivnutím řádně pročistíte hrdlo. To proto, že mělo určitou otevřenou kvalitu a vedlo k otevřenejm samohláskám, jako a
h₃ bylo dost možná labializovaný h₂, takže trochu h₂ʷ. Chw, chuo. Protože jeho výsldkem jsou samohlásky uzavřený, typu o

No a to je v zásadě všechno. Eště můžete narazit na souhlásky v závorce, ale to je prostě proto, že nepanuje shoda, jestli v tom slově byly, nebo ne. Například (s)krtós. Tohle slovo se vyvinulo třeba latinský scurtus, nebo protogermánský skurtaz, ale taky latinský curtus, nebo protogermánský hurtaz. A teď babo raď, jestli tam to s původně teda bylo a ztratilo se, nebo nebylo a vobjevilo se.

No a teď už si můžete přečíst všeobecnou deklaraci lidských práv:

h₂ólyoes ǵʰmónes h₁léwdʰeroes somHóeskʷe gʷr̥Htóteh₂ti h₃r̥ǵtúsukʷe ǵn̥h₁yóntor. éybʰos dh₃tóy ménos ḱḗrkʷe h₁stés h₂énteroeykʷe sm̥h₂éleyes bʰréh₂tr̥bʰos swé h₂éǵoyh₁n̥t.

včera jsem koukal na film Departed od Scorseseho. V několika záběrech jsem si všiml, že se tam mihne symbol písmena X, který je i na obalu filmu. Tak sem se na to zaměřil a došlo mi, že to nemůže být náhoda, bylo tam X až příliš mockrát. Tak sem pogooglil a neni to jen moje konspirační teorie. Filmem a symbolem X chtěl prý režisér vzdát poctu původnímu černobílému filmu Scarface, kde hrálo X také svou symbolickou roli.

HOWKING: hlavně je to červený hadr pro progresivního býka, ale spojitost má asi jako Nietzsche s nacistickým Německem.
Petersonovou filozofií se ohání různé bandy alt-right incelů, které si cokoliv Peterson řekne interpretují po svém. Na základě toho pak Petersona "cancelují" lidé z levé strany, kteří obvykle žádnou z jeho přednášek neviděli/neslyšeli.
Je sice konzervativní, ale není to fašoun a troufnu si říct, že většina myšlenek, které dříve prezentoval vychází z děl jiných filozofů, nejvíc Junga, ale protínají se tam i prvky z Darwinovi evoluční teorie a navazující morální a behaviorální psychologie, takže úplné nesmysly to nejsou, ale nakonec to celé přikoření trochou náboženství.
Moc mu nepomohlo, že vydal knihu o tom, jak si má každý uklidit před svým prahem (12 rules for life), načež po práškách na úzkost zkolaboval a asi 2 roky byl mimo z veřejného života. To skončilo léčením v Rusku od kterého, jak už naznačil kolega MATHEZ, poněkud zapáchá "chcímírstvím".

Ty faktoriály mi připomněly jednu matematickou náhodu, co mi přijde docela zajímavá, tak se o ní takhle při pátku podělím. Jde o tzv. problém dělových koulí (cannonball problem) a s tím související záležitosti v teorii grup:

Slavný mořeplavec Walter Raleigh bral přípravy na své námořní výpravy zřejmě dost vážně, protože angažoval např. matematiky a astronomy, aby vzdělávali jeho kapitány a navigátory. Jedním z nich byl Thomas Harriot, kterého se zvídavý Raleigh při jedné z cest do Ameriky údajně zeptal, jak nejlépe poskládat dělové koule na palubě lodi. (Představuju si, že seděli na palubě, nudili se, bafali z dýmek - Harriot údajně naučil Raleigha kouřit tabák - a tu se podívali na ty naskládané dělové koule.) Bavili se o problému, zda koule naskládané do čtyřboké pyramidy (tak jak je dělostřelci obvykle skládají) lze naskládat také do čtverce. Matematicky formulováno: zda existuje takové přirozené číslo, že součet druhých mocnin od jedničky až do tohoto čísla (včetně) je rovněž druhá mocnina nějakého přirozeného čísla. Harriot došel k tomu, že řešení existuje, a kromě zřejmých řešení 0 a 1, je jím číslo 24, tj. pyramida o výšce 24 pater (čtverec pak je 70x70 = 4900 dělových koulí). O několik staletí později pak bylo dokázáno, že to je jediné netriviální řešení.

No a to by bylo, aby to s něčím dalším v matematice nesouviselo :) Souvisí to s tzv. kissing problémem (jak se dotýkají koule v n-dimenzionálním prostoru). Když se John Leech v 60. letech 20. století snažil vylepšit tehdy existující nejlepší směstnání koulí, objevil jedno speciální, které má optimální uspořádání koulí ve 24-dimenzionálním prostoru. Tohle uspořádání (Leechova mřížka) má nejvyšší možnou hustotu a každá koule se dotýká celkem 196 560 sousedních koulí (dotýkají se, odtud názvy kissing number a kissing problem), přičemž lze dokázat, že lepšího výsledku nelze dosáhnout. To zní jako naprostá pakárna, samozřejmě. Akorát že to je součástí jednoho z největších výdobytků teorie grup (a to je veledůležitá součást matematiky) ve 20. století, kdy se přišlo na to, že tzv. konečné jednoduché grupy^*) lze klasifikovat na 4 typy, z nichž 3 mají nekonečně členů (cyklické, alternující, Lieovy) a ta čtvrtá jich má konečný počet. Konkrétně 26. Ta skupina s konečným počtem jsou tzv. sporadické grupy, a na spoustu z nich se přišlo právě díky Leechově mřížce. Jsou zajímavé vtipnými názvy (např. vlastní podgrupy té největší sporadické grupy se nazývají "šťastná rodinka") a také tím, jak jsou obrovské. Nejmenší je M¹¹, objevil ji Mathieu už v 19. století, a má 2⁴·3²·5·11 = 7920 prvků. Největší sporadická grupa, tzv. monster group, má 2⁴⁶·3²⁰·5⁹·7⁶·11²·13³·17·19·23·29·31·41·47·59·71 = 808 017 424 794 512 875 886 459 904 961 710 757 005 754 368 000 000 000 prvků.
Zde si prosím povšimněte, že toto číslo je dělitelné počtem dělových koulí v cannonball problému. Náhoda? Nemyslím si! :))


^*) Grupa je společné označení pro množinu a binární operaci, která mezi prvky množiny působí, přičemž výsledkem té operace na libovolné dva prvky množiny je opět prvek té množiny. Asi nejsnáze představitelná grupa je množina celých čísel + operace sčítání. Sečtením jakýchkoliv dvou celých čísel zase dostanu celé číslo. Ale může to být i trochu abstraktnější a prvky mohou být třeba operace symetrie, takže např. cyklická grupa symetrií C₆ obsahuje všechny operace symetrie, které např. převedou vrcholy pravidelného šestiúhelníka zase na sebe (takže tam budou patřit prvky jako otočení o násobky 60°, různá zrcadlení, středová inverze, atd.).
Grupy mohou mít tzv. podgrupy. Např. v té grupě celých čísel se sčítáním mohu najít podgrupu sudá celá čísla + sčítání. No a jednoduchá grupa je taková grupa, která nemá žádné podgrupy kromě těch triviálních (identity a sebe sama). V podstatě je tedy jednoduchá grupa taková analogie k prvočíslu, to je taky dělitelné jen jedničkou a sebou samým.

KURE: na tom neco je, ptaci se prej vyvinuli pote, co prizemni breberky vyvinuly letani, aby uprchly prizemnim predatorum. Hmyz byl tedy evolucne prvni letajici krasa a vsichni ti ladni supi a orli prisli az potom. Ale na druhou stranu - no a? Kiwi taky ztratil schopnost letat, preorientoval se na nocni zivot a potravu vyhledava prevazne cichem (je to snad jedinej ptak, co ma nozdry/senzory vuni a pachu na konci zobaku a ne hned u lebky) a zrak mu pry slabne a slabne (=>teorie, ze se zraku "zbavuje" respektive mu jako smysl zakrnuje, protoze ho k preziti(=co nejvic neceho sezrat a co nejvic neceho vojet)

COMMANDER: To je imho docela dobrá představa takto velkého čísla. Ostatně čísla do cca 10¹⁰⁰ jsou zhruba tak limit, co si "lze představit", ve smyslu že to lze vztáhnout k počtu něčeho fyzicky relevantního (např. ten počet zrnek písku, počet částic ve vesmíru apod).

Někdy je však potřeba jít dál, dovolte mi tedy odložit si zde pár mírně zajímavých faktů :)

Např. kdyby to obrovské množství 10⁴¹ zrnek písku mohlo mezi sebou vzájemně interagovat každé s každým. Obvykle (ve fyzice) je ta interakce omezená vzdáleností, nicméně i bez toho omezení by pro 10⁴¹ zrnek bylo těch interakcí "jen" řádově 10⁸², sice o hodně víc, ale vlastně ne dramaticky, např. stále to lze zapsat stejnou notací s mocninou desítky.

Na některé matematické problémy už tento popis velmi rychle přestane stačit - teorie grafů a související oblasti občas potřebují opravdu velká čísla. Lze se k nim dobrat, pokud v předchozí úvaze se zrnky písku začneme ty "interakce" mezi zrnky třeba obarvovat, prostě jim dáme nějaké další parametry a budeme na ně klást nějaké další podmínky. Pak ty počty porostou podstatně rychleji a začnou být potřeba opravdu velká čísla, tak velká, že si to už prostě lidsky představit nelze.

K největším a zároveň nejznámějším asi patří tzv. Grahamovo číslo, které ve své době vyjadřovalo určitý horní limit (označme ho g₆₄) pro počet dimenzí nadkrychle v jistém matematickém problému(nadkrychle ve 2D je čtverec, ve 3D krychle, ve 4D a víc prostě n-dimenzionální nadkrychle; má 2ⁿ vrcholů, kde n je počet dimenzí). Jde o to, že hrany nadkrychle obarvujete dvěma barvami a ptáte se, zda v té spleti barevných čar bude vždy (!! tj. pro každé obarvení dané nadkrychle) existovat alespoň jedna skupinka 4 vrcholů, která leží v jedné rovině a zároveň všechny spojnice těch 4 vrcholů mají stejnou barvu. Graham s kolegou přišli na to, že řešení existuje, ta dimenze n musí být větší než 6 (dnes zpřesněno na větší než 12) a zároveň menší než velmi velmi velké číslo g₆₄ (dnes zpřesněno na podstatně menší číslo, nicméně také stále nepředstavitelně obrovské). Ještě než se dobereme k tomu, jak nechutně velké g₆₄ vlastně je, tak malá poznámka. Celé to zní na první pohled jako jasná a naprostá píčovina. To určitě zní. K čemu ale takové a podobné věci můžou být dobré? No tahle třída problémů, kdy něco řešení má a pak ho mít přestane, nebo naopak, nebo má, nemá, pak zase má atd atd, je vlastně velmi zajímavá. Třeba souvisí s NP úplnými problémy současné computer science a matematiky (a to se úzce týká hlubokých neuronových sítí, tedy AI a spol). Je-li nějaký problém tzv. NP úplný, znamená to, že ho neumíme obecně vyřešit v polynomiálním čase. Důležité je tam ale to slovo obecně. Protože některé speciální případy toho problému jsou naopak velmi snadné. Čili se ukazuje, že řešitelnost toho problému má tři hlavní oblasti: jednoduše řešitelná (triviální na první pohled), řešitelná složitěji (nějakým komplikovaným algoritmem), a neřešitelná (=řešitelná v exponenciálním čase). A ty hranice jsou dost ostré a lze matematicky dokázat, že tam jsou, na čem závisí atd ... a to i trochu připomíná tu Grahamovu šílenost.

Kolik je tedy g₆₄? Je na to potřeba speciální notace, např. Knuthova (ano, ten Donald Knuth co vymyslel TeX a napsal bibli TAOCP). Typicky se v Knuthově a podobných notacích vezmou běžné matematické operace sčítání, násobení a mocnění a zobecní se na hyperoperace. Jako je násobení opakované sčítání stejného čísla, tak je mocnění opakované násobení stejného čísla, takže další v posloupnosti bude opakované mocnění stejného čísla (tj. 2+2+2+2, 2.2.2.2, 2^2^2^2 ... mocnění toho exponentu a exponentu jeho exponentu atd.). Tomu opakovanému (iterovanému) mocnění se říká tetrace. Iterováním tetrace vznikne pentace ... a tak dále. V Knuthově zápisu se normální mocnění zapíše pomocí šipky, např. 2↑4 je 2^4, tetrace je 2↑↑4 = 2↑(2↑(2↑2) = 2^2^2^2 = 2^16 = 65536, pentace je 2↑↑↑4 = 2↑↑(2↑↑(2↑↑2), což už je 2^2^2^65536. To opravdu rychle roste, že?
A nyní ta Grahamova čísla:
g₁=3↑↑↑↑3, zkráceně zapsáno jako 3↑⁴3, jde tedy o šestou hyperoperaci, sextaci. Tedy rovnou první číslo je nepředstavitelně velké a ani ho nelze napsat v rozumném tvaru 10^něco.
g₂=3↑^g₁3 ... tedy ne sextace ale g₁-ace. Hyperoperace řádu toho obřího čísla g₁
potom g₃=3↑^g₂3
... a tak dále až do g₆₄. ... vzít vesmír, do každého bodu Planckovy délky dát další vesmír a u všech těch vesmírů dát do každého bodu zase další vesmíry a takhle to opakovat v krocích, jejichž počet je roven počtu těch Planckových bodů ve vesmíru .. a stejně všech těch vesmírů bude méně než g₆₄ :)

Je asi jasné, že všechna čísla g_n jsou mocniny, malou zajímavostí budiž, že g₆₄ končí na sedmičku :)

HOWKING: No, není to aplikace fyziky pevných látek, to je samotná fyzika pevných látek :) To máš imho trochu posunutou definici toho, co je aplikovaná fyzika. Resp. pokud považuješ nějaký jev "jen" za aplikací fundamentálních zákonů (to jsou jaké btw.), tak touto optikou by byla "aplikovaná" úplně celá fyzika, a takový pojem ztrácí smysl. Aplikovaná fyzika řeší reálné uplatnění nějakých fyzikálních jevů či principů, tedy vychází z té "čisté" fyziky (tady čeština nemá moc vhodný termín odpovídající "pure" physics) a aplikuje ji na nějaký konkrétní pod-problém. Např. když lidi jako Masato Sagawa vymýšleli, jak najít lepší permanentní magnety, tak využili pure physics (experimentální i teoretické výsledky týkající se výměnných interakcí a dalších relevantních jevů v magnetických systémech) a aplikovali to - řešili, jak atomy železa od sebe více vzdálit (proto např. do NdFeB nacpali ten bór). No ale předcházela tomu ta ne-aplikovaná (čistá) fyzika, kde bylo samozřejmě jak hodně experimentů (magnetická, strukturní a další měření), tak i hodně teorie (někdo ty poměrně složité zákonitosti z kvantové teorie a dalších fundamentů musel odvodit, aby dal těm experimentům význam, nebo aby ty experimenty na základě těch teoretických předpovědí někdo mohl provést).

HOWKING: Pro mě jsou teoretická fyzika taky fundamentální zákony mikro a makrosvěta. Akorát to pro mě nejsou jen 4 základní interakce, teorie relativity a kvantovka, takže se fakt asi neshodneme :) Imho to je jako tvrdit, že pokud něco přímo nevychází ze ZF(C) axiomů, tak to je aplikovaná matematika. Prostě ve fyzice jsou některé systémy tak složité, že nelze vyjít ze Schrödingerovy rovnice nebo podobných fundamentů a věc vyřešit. Někdy je tam půl tuctu mezikroků, kde se věc různě aproximuje, aby to šlo vůbec nějak uchopit, ale pořád je to čistá teorie.

K současné debatě o stagnaci fyziky bych doporučila skvělou knihu Fyzika v potížích od Leeho Smolina (zmíněného v tom videu níže), kterou napsal v roce 2006.

V té době měl pocit, že za posledních 20 let se neudál na poli teoretické fyziky žádný převratný objev a že obor jako takový stagnuje. Udělala se spousta práce, ale nestalo se nic, co by vešlo do učebnic. V době, kdy to psal, byly strunové teorie naprostým hegemonem v teoretickém výzkumu:
- "Dvacet z dvaadvaceti profesorů částicové fyziky, kteří získali doktorát po roce 1981 a mají trvalé místo na některé prestižní fyzikální katedře v USA (Berkeley, Caltech, Harvard, MIT, Princeton, Stanford), se věnovalo teorii strun"
- "Osm z devíti stipendií poskytnutých McArthurovou nadací pro teroretické fyziky připadlo strunovým teoretikům"

On se několik let strunovému výzkumu věnoval, pak zakotvil v teorii smyček a jsem ráda, že jsem v tom video slyšela, že stále trvá na tom, že teorie by měla být falzifikovatelná experimentem :-).

V té knize mimo jiné popisuje pět základních teoretických problémů, k jejichž řešení celý obor tak nějak směřuje. Teorie strun měla ambice vyřešit je všechny najednou, proto byla tak lákavá. O čtyřicet let později je těch pět problémů stále s námi (rok 2024) a nijak jsme se k jejich řešení nepřiblížili. Takže chápu tu frustraci. Jsem ráda, že se tyto debaty v akademických kruzích vedou, protože nějaká změna je nejspíš potřeba a bez debaty k ní nedojde.

Jako laik klouzající po povrchu mám akorát neurčitou obavu, že místo sjednocení kvantové teorie a obecné relativity přijde nějaký fyzikální Kurt Gödel a vysvětlí, že to nejde :-)

HOWKING: Nechci to celé opakovat, ale já právě psal, že teoretická fyzika je i něco jiného než jen temná hmota, černé díry, teorie strun apod. V těch heslech, které píšu pod bodem 4 je právě té teoretické (ale samozřejmě i experimentální) fyziky hodně.

HOWKING: U těch vysokoteplotních supravodičů to trvá dlouho no, ale neřekl bych se, že se na to sere. Možná na kupráty, tam je to asi ve slepé uličce (resp. vývoj je dost zamrzlý), nicméně právě už minimálně 20 let se jedou velmi silně ty různé nekonvenční supravodiče (Fe-based, U-based, ...). Což mi přijde celkem přirozené, když se nedaří přijít na teorii pro kupráty, tak to třeba snáze půjde u jiných druhů.

HOWKING: Dovolím si malou reakci na to video: tahle dosebezahleděnost většiny "teoretických fyziků", astrofyziků, kosmologů, a vědců příbuzných oborů, mě nepřestává fascinovat. "Dvacet let jsme se nepohli ze strunové teorie", ergo, "fyzika umírá". Přesně tak! Akorát že vůbec. Tak pojďme trochu uvést věci na pravou míru, nebo alespoň kousíček tím směrem.
1) Už samotná představa, že tahle oblast fyziky nějak zásadně tvoří fyziku, je dosti zkreslená. Jde o zhruba 5 % fyziky jako oboru. (Např. podívám-li se na vyšlé články v Phys. Rev. Letters za delší dobu cca 50 let, škatulka "Cosmology, Astrophysics, and Gravitation" má 4143 z celkových 87919 článků, tedy asi 4.7 %). Jistě, je to důležitá a krásná část fyziky, nicméně její veřejný odraz^*) je zcela naddimenzovaný skutečnému rozsahu a významu.
2) Logicky pak ani nemůže být pravda, že fyzika umírá. Naopak, rapidně se rozvíjí, podobně jako jiné obory. Možná, že v této oblasti teoretické fyziky nedošlo k zásadnímu průlomu (i když co je potom objev gravitačních vln a spousta dalších věcí?), v jiných oblastech ale ano, viz dále bod 4.
3) V první větě jsem použil uvozovky, protože (i vzhledem k výše uvedenému) to vypadá, jako kdyby teoretický fyzik nedělal nic jiného než "Cosmology, Astrophysics, and Gravitation". No v jiných oblastech fyziky jsou také fyzici zabývající se teorií. Nebo jinak: nic jako teoretická fyzika (jako obor) neexistuje.
4) Těch nových převratných věcí za poslední dvě dekády je opravdu mnoho, uvedu pár (z malé pod-oblasti solid stater physics, ke které mám nejblíže):
- topologické izolátory - masivní rozvoj po jejich exp. potvrzení r. 2007
- graphene a další 2D struktury - tam je boom úplně nových jevů na rozhraních (interface physics)
- exotický magnetismus (skyrmiony, hopfiony, ...)
- nová třída vysokoteplotních supravodičů (Fe-based)
- velký rozvoj multiferoik po r. 2000 - k magnetoelektřině přibyla magnetic shape memory a tucet dalších
- spintronika - když už to vypadalo, že to pomalu usíná, tak loni přišel objev altermagnetismu
atd atd, a ještě obecněji:
- neuvěřitelný rozvoj výpočetních metod katalyzovaný nárůstem výpočetního výkonu a strojovým učením
- velký rozvoj měřících metod, např. lasery: femto -> atto, GHz -> THz spektroskopie, dostupnost mikrovlných zdrojů (DNP u NMR), velký pokrok u el. mikroskopie, atd...



^*)Malý soukromý rant: tohle se bohužel odráží i na tom, jak vnímají různé podobory fyziky nastupující studenti fyzikálních fakult. Vlastně kromě astrofyziky, teoretické fyziky, a možná ještě jaderné fyziky nic dalšího (tj. těch zbylých asi 85 %) neznají. Někteří pak často studují některý z těchto oborů, kde se tolik lidí neuplatní a skončí někde v bance nebo jako programátoři. Trochu škoda.

Proč nosili piráti pásku přes oko, i když ho měli?

Samozřejmě existují mnohé teorie. Nejčastější tvrzení, proč piráti nosili pásky přes oči, je právě ta, že v krvavé bitvě přišli o jedno oko. Jeví se to i jako poměrně logické a určitě existovalo mnoho pirátů, kteří nosili pásky přes zmrzačené oči. Poměrně novější, a dokonce i logičtější, hypotéza ale říká něco jiného.

Piráti byli na lodích nuceni často a velmi rychle měnit tmu a světlo, a to je zejména při boji mohlo stát život. Často se stávalo, že když přepadli loď, začali boj na palubě, ale pak se museli přemístit do podpalubí, kde boj pokračoval. Při přechodu do podpalubí by byl boj obtížnější, protože by chvíli trvalo, než by se jejich oči přizpůsobily tmě, aby piráti mohli vidět útočníky. A právě páska tento problém řešila. Pokud si během pobytu na palubě nasadili pásku přes oko přizpůsobené tmě, mohli k boji používat oko přizpůsobené dennímu světlu. A naopak. Právě páska jim tak tedy poskytla strašlivou výhodu nad protivníky, protože díky vidění v obou prostředích je mohli snadno překvapit.

GUMBA: Teorie éteru ve fyzice nevymřela proto, že by se nějak změnily vědecké metody, ale prostě proto, že byla vyvrácena novým poznáním na začátku 20. století.

Z dnešního pohledu se éter může zdát jako divná teorie, ale na základě tehdejšího poznání to byla naprosto rozumná teorie vycházející z toho, že světlo se chová jako vlny a vlny se přece musí šířit přes nějaké fyzické médium (např. Newton).
Celá ta debata vlny vs částice, resp. aether vs vakuum nebyla vůbec hloupá.

Předpokládám, že za 200 let se takhle budou lidé posmívat třeba teorii strun.

E2E4: To je snad jasný proč. Protože cenu měl pouze život šlechtice, nějaký námořnický podpalubni plebs admiralitu nezajímal.


STENNY: Ve fyzice např. teorie éteru nebo flogistony :) Naštěstí lidé nežijí věčně, takže prostě staré teorie vždy nakonec vymřely spolu s lidmi, kteří na nich lpěli, a přicházející generace už si správnější teorie zažily v mladém, nezatíženém věku ... avšak aby pak titíž ke stáru opět do krve bojovali proti teoriím zas ještě správnějším.

MARASAN: Stejně tak mohl říct, že to způsobuje uřknutí, vědecké by to bylo úplně stejně. Kurděje se velmi dlouho léčily podle teorie humorů, samozřejmě naprosto neúspěšně, a ta teorie o žlázách byla z humorove odvozená.
Poukazuju na to, že přístup "přiznám si, že nic nevím, a budu problém zkoumat" nebyl většinu dějin používán nijak masově, spíš to byla výjimka. V medicíně i některých jiných oborech se prostě vymyslela nějaká teorie, často podlozena jen sebevědomím autora, a ta se prosadila, protože... Proto. A pak se stávalo, že teorie měla větší cenu, než data. Viz třeba teorie miazmatu a cholera.