GENTIANA - ten jistič byl asi takhle velikej (od jinýho výrobce) a dole z něj trčely obnažený konce tý měděný pásoviny s profilem 4x7,5 mm:

Jsem si vzpomnel na historku ne a priori moji (a i po tech letech si stojim za tim, ze ja nebyl tim blbcem), lec s moji ucasti a s potencialem rodinneho hattricku.

Cele to zaclo zcela nevinne - od babicky jsme jako deti jezdili ze stanice Kolin-zastavka. Dnes uz je tam par let nadjezd, mozna deset, ale za nas tam byl normalni prejezd se zavorama. A pri kazde ceste nas maminka na zavory upozornovala, ze muzem jit jen kdyz jsou nahore a necinkaj. Takze kdyz jsme zatocili kolem zidky cestou od domova duchodcu (babicka bydlela kousek od nej, ne v nem), bud jsme videli, ze jsou zavory nahore a sli jsme, nebo jsme slyseli, ze cinkaji a cekali az projede vlak.

Onoho dne - bylo mi asi tak sedm, brachovi ctyri - jsme sli jako normalne. Jenze zavory byly dole uz ve chvili, kdy jsme zahybali kolem rohu. A bracha byl sice uz dost velky, aby se nevodil neustale za ruku, ale zas dost maly, aby pod tou zavorou prosel i pod sklopenou, aniz by si ji vsiml.

Coz udelal. A ted - zavory uz byly dole aspon minutu, prijez vlaku byl evidentne velmi blizko. Bracha presel koleje, pak se ohlidnul po nas - a kdyz videl, ze my dva stojime za zavorou, rozcupital se zpatky.
Prvni zatroubeni, vlak je u skladu a masinfira rychliku z dalky vidi dite na kolejich. Mama rve "Stuj!" . Bracha si to nevylozi jako "vrat se a zustan na druhe strane" ale fakt stoji. V tu chvili vybiham ja, nadzvedavam zavoru, pet kroku, chytam brachu, a bezim s nim az k zabradli druhyho konce nastupiste. Druhy zatroubeni, otacime se - vlak vjizdi na prejezd, pres kterej prave bezi nase maminka. Ten vlak nejel "moc rychle" , ale takovych padesat urcite a nemohl by zastavit ani nahodou. Stihla to tak tak, vlak ji minul asi o pul metru, rozplacla se na betonu nastupiste a rozbila si koleno.

V soku pak byla jeste pul hodiny potom, co jsme vystoupili v Praze. A nechtela si nechat vysvetlit, ze ja to prece uz vyresil, a bylo zbytecny, aby se pod vlak vrhala i ona...

Já jsem jako malé zvědavé dítko rozebral hračku - sanitku a majáček měl takové krásné 2 drátky. Z baterií to už sotva něco dělalo, tak jsem se jal otestovat napájení ze zásuvky. Majáček se sice nerozzářil, ale drátky ano a následně se odpařili, já naštěstí nikoliv :D

ja jsem takhle coby malej harant strcil do zasuvky dlouhou pinzetu - pekne kazdou nozku do jedny dirky - slupku jsem taky dostal peknou a pinzeta se pritavila do zasuvky:p

Eště jsem si vzpomněl na jednu elektrickou - byla to moje první šlupka, mi mohlo bejt kolem tří let...

Zejména my starší možná pamatujeme takovou plechovou skákací žábu na klíček... No a já jsem jednou vrazil ten klíček do zásuvky. Nejspíš mě zachránilo asi to, že jsem tim štrejchnul o zemnící kolík. Rána to byla taková, že jsem přeletěl přes celou místnost a koupil to zezadu o zeď... No a měl jsem popálenou ruku. Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Od tý doby jsem si hrábnul na 220 mockrát. Možná asi proto jsem se stal elektrotechnikem, i když jsem původně chtél dělat něco jinýho, nicméně i tam se elektrika nemálo vyskytuje, dokonce VN.

Jo zapomněl bych... Ten metr už pak nešel rozmotat ani srolovat.

A co elektrický zkraty ? - Jedna storka už trochu letitá:

Šéf mi nařídil, abych vzal metr a změřil toroid, kterej obepínal pásovinu 4×250 mm2... Pásovina sice byla izolována, ake o několik málo cm vejš se nacházel hlavní jistič.

Měrim... hlásím... pustím metr... ten se srolovává... A štrejchne akorát mezi dvě fáze. BUUUM !!!

10 minut slepej a 5 minut hluchej.

NA_PYCZU: ja jsem profukoval zanesenej horak zhasnuty karmy stlacenym vzduchem, kterej je asi spis kyslik, nez cokoliv jinyho...na obalu se pise "mimoradne horlavy aerosol" ))) parkrat jsem to pak normalne profouknul pusou a po par minutach jsem si blahove myslel, ze uz to vsechno asi bude pryc a ze to zkusim zahnout. no, nebylo.

K plynové troubě.
Není to moje historka, leč matky a jejích tří bratrů. Je hodně letitá.
Strýcové jsou ročníky předválečné a těsně poválečné, matka tak nějak mezi nimi.
Takže strýčkové ve věku patrně nějak pubertálním někde našli patrony a vymejšleli blbiny. Takže co třeba udělá patrona v zapnuté plynové troubě. Tak je tam hodili a matka se zrovna vyskytla u následků.
Odmítala v plynové troubě cokoli péct. Když jsme bydleli s babi, tak ji musela zapínat babka, nebo jeden z pachatelů výbuchu, který s náma nějakou dobu bydlel. Když jsme se odstěhovali na sídliště, tak se peklo v remoskách, včetně štrůdlu a vánočního cukroví, to se teda ještě peklo u sousedů, se kterýma jsme kamarádili, kteří měli troubu elektrickou, jestli ze známosti dostali kombinovaný sporák nebo si ho rovnou zvládli koupit, to netuším.

VOIKUKKA: S tím plynem :D.
Měli jsme v paneláku plynovej kotel. V kotelně, co byla vlastně místnost přístupná z chodby na patře.
Jednou takhle myla máma nádobí a nějak jí netekla teplá voda. Tak mě poslala se podívat na kotel.
Vlezu do kotelny, kotel celej hoří a je do ruda rozpálenej.
V klidu se otáčím, jdu domů a do kuchyně za mámou že "kotel je nějakej divnej".
Máma vypla vodu, šla se podívat do kotelny. Výkřik, bušení na dveře sousedovi. Ten obratem vypíná plyn.
Tohle by asi klidně vzalo celou bytovku :)

Myslím že největší blbost byla, když jsem chtěla dobrovolně zažít bouřku v Alpách. Nevím co bylo horší zda být na vrcholu, nebo pak běžet lesem, kde každou chvíli spadnul strom přes cestu. Říkala jsem si, že tohle už nechci zažít, ale v Tatrách jsem ji chytila nedobrovolně podruhé.

NA_PYCZU: tak já teda vyráběla ohňostroje, kde nejhorší incident byl zásah rachejtlí do sousedova dřevníku (bez požáru a dalších efektów specijalnych)... ale plyn je plyn. Moje máti to nejméně jednou od té trouby schytala dost hrozně, puchýře až po loket a tak - a opravit, no, jistě, na OPBH visela žádost a nedělo se nic, protože sporák patřil k paneláku.
Pak jsme se stěhovali, to už v devadesátejch, a máti trvala na plně elektrifikované kuchyni. Já sice měla poradní hlas, jestli vůbec, ale plynových trub se bojím dodnes. Teda, s jedinou výjimkou, když jsem bydlela v Itálii, tak tam byla naprosto epesní plynová trouba, do které nebylo potřeba strkat ruku se sirkou a ještě výborně pekla, ale ausgerechnet v Itálii bych se plynu bála taky, protože zemětřesení.

GENTIANA: Já sem posera a od malička se bojim ohně (nikdy sem nebyla dítě, co si hrálo se sirkama nebo práskalo petardy) a ostrých věcí (nebezpečí jsem viděla i ve skládací rybičce, co jsem fasovala na houby), nevim, kde se ve mě tyhle strachy vzaly, ale moje mamka, která má snad ruce z azbestu se taky bála zapalovat naši starou plynovou troubu🙌

NA_PYCZU: my meli nejakou suboptimalne fungujici plynovou troubu, ktera si obcas uvnitr skladovala plyn. A pak chtel clovek pect a vylitla na nej ohniva koule. To je jeden ze dvou duvodu, proc se bojim spalebin a jediny duvod, proc se bojim plynu; detske zazitky jsou silne.