Sláča jede, je tam víc dobrejch postřehů, ale tady jen namátkou:
Nový Prostor - Články - Rozhovor - Setkání s černým partyzánem (Ondřej Slačálek)
http://novyprostor.cz/clanky/422/setkani-s-cernym-partyzanem.html
Když jsem se na podzim 1970 poprvé vrátil z kriminálu, tenkrát po třinácti měsících, přišel za mnou jistý pan Salivar, který předtím seděl deset let. Přišel mi říci dvě věci: jednak abych se necítil jako geroj a jednak že by se mnou chtěl spolupracovat. To byla velice vzácná výjimka. Vězni padesátých let, a to říkám s porozuměním pro ubohý, mučený lidi, kteří měli mnohem horší podmínky než my, se už ničeho neúčastnili. Byli zdrcení, rozmačkaní a často také násilím získaní jako informátoři. Řekl mi: – Podívejte se, kdo seděl rok, ten neseděl. To jsem byl jako já. Kdo seděl rok, ten tam vůbec nebyl. Tři roky, to taky není nic. Pět roků, to se dá vydržet. Ale deset roků, to je moc. – To mi utkvělo v paměti. Člověk není stavěný na to, aby žil v nesvobodě. A není možné, aby bez takového či onakého traumatu dlouholetý kriminál přečkal.
Jenomže, víte, to je jenom jedna, řekněme lidská stránka věci. Registrujeme ji. Jako historikové ovšem nesmíme ignorovat stránku druhou, která může být případně nazvána nelidskou. A tou je konstatování faktu, že například v sousedním Polsku naprosto nebylo výjimkou, že bojovník z odboje proti nacistům bojoval dál po boku svých synů a nakonec i vnuků, a to v nesrovnatelně těžších podmínkách. Je pozoruhodné, jak je naše veřejnost alergická na tuto samozřejmost, která je pro každého objektivního pozorovatele na úrovni banality. Tato banalita vysvětluje to nejpodstatnější, co se týká Čechů.
...
Víte, ptávali se mě na Mašíny. Nemohu schválit vraždu nevinného člověka. Jestli je moje svoboda uskutečnitelná jen za cenu vraždy nevinného, tak svobodu za tuhle cenu nechci a nedokážu si představit, že může být veleben někdo, kdo učiní opačný závěr. Nicméně si také myslím, že extrémní reakce, jako např. reakce bratří Mašínů, jsou pochopitelné a vyrůstají z takovéhle totální zbabělosti celé společnosti. Kdo se z toho chce osvobodit, činí výstřelky. Chorobná společnost produkuje chorobnou negaci. Ať už je to reakce mašínovská, nebo reakce panického, bláznivého strachu, který není ani zištný, spíš je to strach ze svobody, z nekonvenčnosti.
...
Co považujete za nejdůležitější dnes?
Důležitá je praxe, konkrétní konflikty práce a kapitálu, třídní boj. Jenže už samo to sousloví je v našem prostředí strašák, i mnozí komunisté třídní boj najednou „odmítají“. Přijde mi to komické – je to jako odmítat slunce nebo vzduch. Je to přece realita, daná konfliktností zájmů. Jiná věc jsou formy toho boje, které je potřeba kultivovat, nemá jít o válku. Ale odmítat třídní boj jako takový znamená ve skutečnosti odmítat právo těch slabších, aby se bránili. Popírání třídního boje je popření demokracie ve společnosti – veškerá politická demokracie předpokládá, že se protiklady projeví.
A dál – je potřeba bojovat o základní hodnotu lidské solidarity. Je zajímavé, že když řeknete nějaké takové slovo, každý si to vyloží tak, že mluvíte falešně, jako falešný patos. Bratrství, to u nás zní jako fráze. A přitom jsou solidarita a vzájemná pomoc základní hodnoty, které patří k samotné podstatě člověka. Pro člověka, který nemá ani střechu nad hlavou, je základní prostředek, kterým si může pomoct, právě spolupráce. Nesmí konkurovat stejně postiženým, musí se spolu s nimi dát do boje za svá práva.
Mnohá média nám sugerují pohrdání chudými. Pokud ale někdo zasluhuje pohrdání, je to ten, koho nepohoršuje situace, kdy se jeho lidskému bratru upírá střecha nad hlavou. Kdo se na to jen dívá a nevzrušuje ho to. Právo na bydlení nepatří do souboru klasických měšťanských práv, ale je to nezadatelné právo lidské bytosti. A pokud to společnost není schopna zajistit, tak je to režim, který je hoden opovržení a toho, aby se proti němu revoltovalo. A pokud to někdo neuznává, zpronevěřuje se své lidskosti.