IKARI: Pointa (nebo spíš jedna z tezí) knihy byla, že v určitejch situacích je násilí nevyhnutelný, protože lidi ho v zásadě tak nějak chtěj, a je dost jedno, co si o tom myslí momentální vůdce. Vzhledem k možnostem sci-fi žánru je to zdůrazněný tím, že protagonista doslova vidí budoucnost a opakovaně tenhle fakt explicitně vyslovuje, takže nepochopit to je z mýho pohledu dost obtížný. Interpretovat v těhle intencích aktuální film asi taky lze, ale dost složitě, když se to celý točí kolem toho, jestli teda Paul ten džihád má udělat nebo ne.
Duna je kniha, která mnohem víc než na postavách staví na worldbuildingu a na poměrně abstraktních konceptech, pro jejichž ilustraci autor ten svět zkonstruoval. Obojí do filmu dost obtížně přenositelný. To, co naopak Duně chybí, jsou plastický a psychologicky propracovaný postavy, který jsou zase pro plátno naprosto nepostradatelný.
Takže prostě z Paula ve filmu udělali klasickýho rozervanýho (anti)hrdinu, i když v knize se bralo jako automatický, že jedná čestně a morálně, a nikdy to nikdo nijak neproblematizoval. Sám Paul řeší jenom to, jak to udělat, aby ze situace, ve jejímž středu se ocitnul, vzešlo co nejmíň zla. Nějakou osobní morálkou se Herbert ostatně zabejval jenom do tý míry, aby poskytovala strukturu pro základní příběh a motivaci postav - tj. ve zkratce Harkonneni jsou zlý, Atreidi hodný.
Nicméně, pokud film ignoruje zcela zásadní premisu a motivaci hlavního hrdiny, tedy že VŠECHNY cesty možná kromě anihilace celý planety vedou k džihádu, a zápletku staví na dilematu, jestli hrdina džihád svoji osobní iniciativou spustí, nebo se na to vykašle, tak nějak úplně nechápu, jak to může někdo považovat za takovej drobnej ústupek ve prospěch srozumitelnosti.