"Narazil jsem na slovo vyčerpání. Vyčerpání básníkovo nelze označit duševním vybitím nebo únavou z přemýšlení, ale naopak. Během psaní člověk schytá, naloká, nasákne tolika ději, obrazy, převraty, že prostě mozek nestačí, že srdce je mělké a to, co se vejde či dá vtěsnat do slov, je tak nepatrná část proti tomu, co přišlo, co se zjevilo, co se narodilo, co vyrostlo, že tíhu nemůže unést. Vyčerpává pouze nadbytek tíhy, přemíra bolesti, lásky, kterou nelze utišit olejem ticha, vodou práce nebo kamením paměti. Zde je třeba pouze přestat, vypustit srdce, vypustit vzduch duše. Toto je, myslím, jeden z největších důvodů předčasného konce sil některých umělců. Totiž ti, kdož žijí umění, nedovedou z tohoto stavu uniknout, nedovedou anebo nechtějí, ale nejčastěji nemohou. Jejich zdraví aby bylo božské, ne smrtelné." (Jiří Kolář, Roky v dnech)