Nerad střílím do řad zasloužilých překladatelů, ale díky obchodu Sue Ryder jsem se vybavil čtivem na dovolenou (za 30 Kč), povídkovou knihou Město zmařených snů (John Cheever, překlad Eva Kondrysová), a nebýt to překlad revidovaný už v dobách internetu, snad o něm ani nepíšu.
Vezmu to popořadě:
„Naše kuchařka fandí Obrům,“ poznamenal Chaddy. „Je ochotná vsadit se o peníze, že vyhrajou pohár.“(str. 11; snad mělo jít o slovní hříčku vztahující se k předchozí debatě o řecké mytologii, ale - padla.)
„A ty jseš protivnej pesimistickej hajzl,“ řekl jsem. „Děsně protivnej pesimistickej hajzl.“
„Zmizni mi z vlny, moulo,“ povídá. A šel dál. (str. 28)
Tohle jsem nedokázal pochopit ani po několikátém čtení:
Alice Malloyová měla černé vlasy jako hřebíky, a dokonce i jejímu manželovi, který ji miloval víc, než tušil, někdy při pohledu na její hubený obličej vytanula představa domovních dveří v činžáku za deštivého dne, neboť byl dlouhý, prázdný a spoře osvětlený, prostor pro mátožné přesuny a trampoty chudých lidí. (str. 43)
A nakonec jedna klasika: „(…) A teď se prosím pěkně vraťte do hotelu a užívejte hezky New York,“ halekal, když si pročistil hrdlo. (str. 56)
Dál jsem se nedostal, dovolená byla krátká. Překlad se jinak čte hezky, a tak je možné, že mi vytknete, že i nad mými poznámkami (internet je plný falešných kritiků překladu) se dají přimhouřit oči.