DARJEEL: Kazdy den o krok bliz, nebo tak nejak, myslim.

ANOUKE: já si zase dycky jako malej přál být žena... to si nevybereš. A v kontextu toho co píšeš, hm hm, žiješ ve století, kdy si ženy konečně mohou dělat v podstatě cokoliv se jim zlíbí, odpoutají-li se od "maskuliního diktátu" nebo jak tomu ty feministiky říkaj. Tak kurva ŽIJ, nebo co jako? Kdejakou díru asi nevymeteš, ale jinak tancovat do zemdlení smyslu klidně můžeš, ne? :)))

jo ještě takovejhle level to má... nu dobré, dobré pane Sigmund.

GHOST: samozřejmě že existuje a dokonce se to v posledních letech docela intenzivně zkoumá :) Nevím jak osobnost terapeuta, to je strašně efemérní pojem, ale nějaká schopnost terapeuta léčit se zkoumá. Zkus začít u slovenské dvojice Bieščad a hlavně Timulák: Současný výzkum v psychoterapii (nebo anglickou verzi téhle knihy). No ale je to takový furt postavený na vodě, jednak skrz Dodo bird efect a vůbec skrz to, že ty nástroje výzkumu jsou takový pofidérní a psychoterapie je děsně umění co se vymyká z vědeckých škatulek a tak vůbec :DDD
ZUZKAOU: tak tahle studie reagovala na tehdy velkou provokaci ze strany jinýho psychologa (co nevím teď, jak se jmenuje :), který účinnost psychoterapie popíral. Jinak největší psychoterapeutickou studií je asi Elkin et al. (1989): National Institute of Mental Health Treatment of Depression Collaborative Research Program: General effectiveness of treatments. General Archives of Psychiatry, 46, 971-982. (fulltext dyžtak nahodím), ustanovila současný standard RCT (o jehož diskutabilitě a problémovosti by se dalo mluvit a psát stovky hodin), který je považovaný za jediný validní ze strany pojišťoven a jiných proplácejících subjektů. EVP (ESP) apod., tedy empiricky podporovaná psychoterapie je v současnosti velkej pojem a imho i docela velkej strašák, protože je postavenej na rychlokvačeným "opravení" vadných kousků a jejich rychlému návratu do pracovního systému.

Ještě k vaší další debatě...zkoumá se tzv. dose-efect, což ale zase jede v tom diskurzu "kolik terapie je potřeba, aby byla účinná"... třeba Bieščad (typický zastánce tohohle přístupu) nebyl naprosto schopný pobrat starý Jungův argument, že terapie je melting-pot, kam se navalej dvě osobnosti a pak uže je to dost mimo kontrolu jak dlouho a jak moc je třeba jet terapii, než to bude dobré. Prostě má dojem, že je všechno pořád pod kontrolou a dá se to všechno měřit, kvantifikovat, rozkrájet... no nevím, pro mě další bludný holanďan co hledá axis mundi.

Ještě k osobnosti terapeuta vyšel takovej vtipnej článek od Leslieho Greenberga, no ale osobně mi teda příjde dost takový... no však si ho kdyžtak přečtěte...

NARVAH: zbytečně to trivializuješ a banalizuješ, na to co popisuješ existují docela funkční nástroje měření, ptají se většinou klienta, ale jsou docela promakaný...

k osobnosti terapeuta v terapii ještě napsal hezkou knížku Yalom, jak si s tou klientkou psali dopisy o tom, co vnímali jako důležité v terapii a teprve po nějaké době si je navzájem dali přečíst a zjistili, že je to dost jinak na obou stranách. Jak se to dílo jmenovalo? :)

8._Greenberg___Foerster__1996.pdf (848016 B)

ZUZKAOU: Me k tomu napada lehce trivialni otazka. Jak poznam, ze me vztahy "funguji"? Poznam nejak, ze nefunguji a myslim si, ze ano? (viz problem cerveneho pokoje)

NARVAH: prave naopak;)

NARVAH: Spíš že se to nejlépe měří :-)
NARVAH: Myslím, že lidský kontakt sám o sobě je opravdu dostatečně uspokojující na to, aby ospravedlnil terapii.
KATIA: Určitě, tam se stanoví stavy úzkost - bez úzkosti, ale "problémy v milostných vztazích" vs. "plnohodnotný a naplňující vztahy" se kvantifikuje o dost hůř.
ZUZKAOU: Tak klasický Freud je už lehce mimo (minimálně dobou), mě šlo spíš o to, že se to snad obecně nedá změřit ani kvantitativně ani kvalitativně, protože "teorie chaosu" - moc proměnných a často neznámé principy, což o terapii jako takové neříká nic. Spíš to, že cena důvěryhodného a empatického přítele/přítelkyně má nedozírnou hodnotu :-)

jo, nejlepší je si všechno vyjádřit procenty, aby to člověk pochopil a pěkně si zpřehlednil, že kejbítý je jako top.. a že rychlý intervence získávaj navrch, aby se ušetřilo..

GHOST: aha, takže nejde o výzkum, ale o názor a koukám že autorovi leží v žaludku především klasická freudiánská analýza. Tu stejně v ČR praktikuje jen pár lidí a navíc za nehorázné prachy. A teda nutno naznat, že zrovna já osobně neznám nikoho, kdo by jel v klasickém freudovy a já bych mu byla ochotná věřit. Ovšem nutno naznat, že znám jen asi tři.

GHOST: Ono to je snadné. Člověk má svobodnou volbu z terapie odejít. Pokud v ní setrvává, něco mu pravděpodobně přináší. Někteří klienti ani svůj problém řešit nechtějí, sytí je samotný vztah s terapeutem.

GHOST: problém velkých studií je v tom, že se prostě efekt terapie špatně kvantifikuje, protože její přínos je prostě subjektivní a těžko poměřitelný mezi jinými lidmmi... proto i podle mě z toho vychází lépe behaviorální terapie, kde se asi? lépe označí nějaká konkrétní změna v chování, kterou si dali za cíl...

NARVAH: Kdyby to bylo tak snadné, tak se neptám :-)
Viz Zilbergeld, B. (1983) The Shrinking of America: Myths of psychological change, strana 117:
Lidé často navštěvují terapii v krizi (časem odezní i z jiných důvodů, ale důvod se vztahuje na terapii)
Klienti potřebují věřit, že terapie stála za snahu (asi nikdo by si nerad přiznal, že strávil půl roku něčím, co nemá smysl; o terapeutech ani nemluvě)
Klienti obvykle mluví pozitivně o svých terapeutech, i když problém přetrává (cokoli, hlavně aby nešlo o selhání; malý zisk je lepší než jakákoli ztráta)

Navíc třeba u analýzy člověk nemá moc šanci zjistit, jaký terapeut vlastně je. Na tom to snad i stojí, ne?

"Mluvící terapie" je parafráze "talking therapies" :-)

Jinak jsem se díval do toho Kratochvíla a teda většina metaanalýz tam uvedených uvádí dost skeptický pohled na většinu škol až na KBT, trochu Gestalt, krátkodobá analýza a Rogerovská pro některé. Navíc ta "velká" metanalýza ukazuje, že jít na terapii jen zvyšuje pravděpodobnost zlepšení (ale zase o 80%), ale asi 50% lidí, kteří by na ni nešli, by na tom stejně byli stejně jako při terapii nebo lépe.

Navíc zřejmě nejdůležitější je jít do terapie s konkrétním cílem, což nejvíce zvyšuje možnost úspěchu.

Pozitivní mi na tom přijde zjištění, že člověk je schopen léčit se i sám životem a časem a vztahy s ostatními (ať už terapeutem či rodinou a přáteli).

ZUZKAOU: ok, díky za pohled na věc.

ZUZKAOU: Jasně, ale věci jako terapeutická škola ovlivnit nemůže, ne?

GHOST: tak právě proto, aby se to člověk naučil poznávat a netlačit do procesu sebe samotného je výcvik tak dlouhý a zahrnuje sebezkušenost... A přesně pro to, taky existuje supervize a přesně proto je psychoterapie tak ritualizovaná záležitost.

ZUZKAOU: A jak jako terapeut poznáš, že klient se přizpůsobuje "něčemu"?

ZUZKAOU: Jasně, vím, jak funguje KBT. Myslel jsem to tak, že třeba kvůli vzpomínkám je člověk mimo terapii v úzkosti / depresi / cítí se osaměle a zároveň musí řešit aktuální životní situace jako zaměstnání / studium / sociální život apod.

GHOST: analytické terapie vystavují člověka situacím? Jako vzpomínkám a představám? Pokud někdo tvoří odpovědi tak, aby vyhovovali terapeutovi, tak jaksi není v terapii, ale terapeut je značně neschopný a neléčí, ovšem manipuluje.

Expoziční techniky se používají v KBT a jen velmi vzácně (je to organizačně složitější, než jen setkávání se v kanceláři) a po předchozí dlouhé práci a především domluvě s klientem.