MONKEYFIGHTER: Až je budeš mít, měj na paměti, že i rodič je jen člověk a nebuď na sebe zlej, když se nebudeš cítit dostatečně "transformovanej".

EVA_: :o)) jj, asi chapu. svym zpusobem jsem mel stesti, ze jsme meli deti jeste kdyz jsme byli "mladi a blbi", mi bylo 22, kdyz se narodil synator. takze prvotni sok velky, ale hlavne v tom, ze zmizelo to, ze si muzes delat co chces, jinak to bylo jako jina prace, ktere v te dobe byla hromada - pohrabat seno nebo umyt decku posranou prdel, dyt je to jedno. jelikoz jsme nevedeli jak na ne, tak jsme improvizovali a delame to do dneska :o).

KUATO: Doufám, že se chápeme v jedné věci - každý vychováváme děti po svém. Moc ráda bych byla srozumitelná v tom, že vnímám pravidla jako něco, co je tu od toho, aby to existovalo. Pravidla se imho dodržují proto, že je to většinou dobré, porušují (furt) proto, že je to výhodné, zábavné, nové, experimentální a trošku nebezpečné, a lze je i zcela ignorovat. Ale když člověk neví, kudy kam, mám je ráda. Lze se k nim totiž vrátit a nabrat dech, chytit se, uzemnit se, opřít se o ně. A moc ráda bych byla srozumitelná v tom, že píšu bez požadavku všeobecné platnosti.:-)

Když byly klukovi dva, zjistila jsem, že to s příručkama nedám, a ani bez nich to nebylo nic moc. Mít prcka byla obrovská životní změna. Než jsem se vdala a měla rodinu, vůbec jsem se neflákala, ode dne nula jsem nabrala jinej směr, popsala svý stohy papíru a cítila se jakž takž připravená. Ale prdlajz. Nefungovalo to. Křeč. Zmatek. Obrovský zvraty. Přemýšlela jsem. Dívala se na svoji situaci. Najednou, po strašně dlouhým dívání, jsem to viděla - žádný připravená, žádný hotovo, žádný ticho a žádná integrita. Začala jsem si "šlapat na paty" ještě víc. A zjistila, že jsem přes svůj duchovní výlet a následnou horečnatou sebezpytnou řežbu zůstala stát na truhle, plný bolavých příběhů z dětství. Dupala jsem na ni, aby se neotevřela, chtěla od okolního světa, aby dupal se mnou a on, samozřejmě, dupal. A tak jsme svorně s okolím dupali po ... mě. Vím tedy, jaké je nebýt v kontaktu sama se sebou, se svými zdravými instinkty, které jsou, podle mě, nezbytné pro život a potažmo i pro tu výchovu. Vím i něco o té přirozené autoritě, ale zatím jsem od ní daleko. Proto tolik otázek. Proto příručky. Proto hledání.:-)

Přes výše uvedené jsem zjistila jednu věc, která možná platí obecně. V každém věku vnímá člověk čas jinak, čím větší cifra, tím utíká rychleji. A vůbec není snadný se v tom vnímání potkat s dítětem, pro které je blbá půlhodinka FAKT VĚČNOST. A že zatímco ono roste průběžně, my si toho nemáme čas všimnout, jeho vývoj vnímáme jako "skoky". Jako kdyby děti táhly za nějakou gumu, napínaly jí, a pak tu gumu povolily, ona nás práskla do nosu, my zvedli oči od počítače a zjistili "krucinál, je to školák!" Většina dětí v pohodě zvládne, když ta změna nastane. Ale někteří cvrčci potřebujou podporu. Úzkostnější matky typu Eva, co nejsou úplně v kontaktu samy se sebou, natož s nějakým vnímáním dítěte, ale dítě milují a fakt by rády aspoň nějak zvládly jim tu podporu dát, a to včas, hledají způsob poskytnutí takové podpory těžko. Takže já bych nějakou takovou mapu brala. Bylo by na ní například: mezi třetím a čtvrtým rokem si jako rodič držte klobouk! Většina dětí si začíná uvědomovat, co vás dostává/vytáčí a bude to na vás zkoušet! Potřebuje si vyzkoušet, že nejste bábovky! Klídek, přejde to, ale vybavte se dostatečnou zásobou hořké čokolády na nervy...konec hlášení!

No a to ukládání dětí ke spánku. Opět vnímání času. Osobně jako žena v domácnosti nemám od-do. Domácnost není uklizená nikdy. Zahrada není dostatečně obstaraná nikdy. Proto mám ráda, když jsou děti v bezpečí svého prostoru (děcák, postel) v osm a můžu zažít mír a "padla", a to i psychicky. A "padla" potřebuju, jinak nejsem schopná poskytovat to, co je třeba. Navíc vnímám ukládání dětí do pelechu jako záležitost JIN, JANG má na starosti vnější věci; měl by zasáhnout v případě, kdy vidí, že mámu péče o děti nějak extrémně vzdaluje od něj, tudíž vítám, když ten můj na takové to včasné zahnání drobotiny pod křídla domova a určitý řád domácnosti apeluje, dává mi tím prostor po "práci" zregenerovat a přepnout do modu "partnerka", asi mi to jde pomaleji, nebo co. Jen na vysvětlenou, nevnucuji, každý to máme po svém a je to tak fajn

nakopnutie
Meet the Superhumans
https://vimeo.com/46021828

SCHWEPZ: Souhlasím.

Podle mě pokud má rodič osobní integritu, jeho chování dává smysl a řídí se logickými principy, dítě ho jako autoritu v zásadě bude chápat. Myslím si, že dítě od určitého věku si uvědomuje své postavení, uvědomuje si, že všechno ještě samo nedokáže, a všemu nerozumí, a potřebuje dospělého jako ochránce a průvodce životem. Takže je přirozeně nastaveno na to, dospělého respektovat. Ale zároveň je velmi citlivé právě na tu integritu.

Procházím teď takové období, kdy se na dětství hodně rozpomínám. Pamatuju si od 3 let, souvislej detailní příběh, takže jsou tam mraky situací, kdy jsem si tvořila na dospělé svůj názor. A jsou právě o tom. Přesně jsem si všimla, kdy dospělý řekl něco a udělal něco jiného. Věděla jsem přesně komu a co můžu věřit. Všímala jsem si, jestli to, co dospělí dělají, je logické a smysluplné.
A když se na to dívám teď, připadá mi to až drsný, jak jsem nemilosrdně identifikovala slabosti a díry a vyvodila z nich závěry - že ten a ten dospělý pro mně není autoritou vůbec žádnou, maximálně bezpečnostním rizikem (je např. dobré nenasrat ho;), a jiný je autoritou na něco, v nějajké oblasti a za nějakých okolností, ale v jiných věcech je mimo, atd....
A samozřejmě, ten pocit, tohle si uvědomovat, když zároveň víte, že jste na těch lidech zcela závislí, je nic moc. A z toho pak vzniká všemožné vztekání, scény, překračování hranic, vzpurnost, boj.... Velká část těch situací mi přijde, že nemusí ani vzniknout, pokud ten dospělý vyzařuje tu jasnost a pravdivost ve všem, co dělá. Pak může to dítě být v klidu. Určitě, nějaké konfrontace pořád budou, každá malá osobnost si něco řeší ;)....ale člověk s integritou na ně bude taky normálně přirozeně a rozumně reagovat, a tím svou autoritu jen potvrdí.....