datum: 23. 05. 2005 - 19:21:56
předmět: Jak částice "vznikají"
Poznámka na začátku : Bohužel zde nefunguje barevné písmo a tak má čtenář ztížené čtení ( co píši já a co Kulhánek ) - je mi to líto, mohu originál zaslat na požádání
.-.-.-.-.
Pozorně si přečtěte následující definici soudobé vědy jak ji např. interpretoval doc. P.Kulhánek :
Teorie strun :
Teorie, která chápe elementární částice jako vibrační mody chvějící se struny. Vlastní čísla operátorů kalibračních symetrií dávají náboje částic vzhledem k dané interakci. Operátor energie dává jako vlastní čísla možné energie či hmotnosti částic (náboj gravitační interakce). Počátky teorie (1974): John Schwarz a Joël Scherk ukázali, že struny mohou řešit spojení gravitace se silnou interakcí. Teorie má jediný vstupní parametr - napětí struny, tím je Planckovo napětí. 1. strunová revoluce (1984): Michael Green (Queen Mary College) a John Schwarz (Caltech) ukázali, že struny mohou řešit spojení gravitace s kvantovou teorií a díky svému nenulovému rozměru problém kvantové pěny, která pro ně přestává být viditelná. 2. strunová revoluce (1995): Edward Witten ukázal, že struny nemusí být 1D útvary, mohou být i 2D, 3D atd. útvary v mnohadimenzionálním časoprostoru.
Nyní si pozorně přečtěte ""mou definici"" jak ji interpretuji já, čili stejně, ovšem s přídavnými červenými vsuvkami v závorkách :
Kvantová pěna :
Ve velkých měřítcích je svět bez hmoty ( Svět bez hmoty je prostoročas samotný, vakuum v inertním stavu a tudíž je to "svět" před Třeskem ... což deklarují fyzikové sami svými tvrzeními, že : hmota vznikla ""ve Třesku"" ) plochý. Na malých měřítcích ( veličin délka a čas jsou přítomné nenulové fluktuace polí dané relacemi neurčitosti pro pole. ( kde neurčitost je výsledkem absence činitele : gravitační rudý posuv v rovnicích. ). Střední hodnoty polí jsou sice nulové, ale střední kvadratické fluktuace nenulové. Čím menší měřítko, tím divočejší fluktuace polí, které můžeme také chápat jako přítomnost virtuálních párů ve vakuu. ( ve vakuu, které už není v inertním stavu,vře, ale je ještě bez hmoty, se virtuální páry rodí z divokého fraktálního zakřivení samotného časoprostoru ve chvíli "nastavení" nefraktálního pravidla, ve chvíli takové křivosti dimenzí v "uzlíku-kvanta", které si daná částice "vyžaduje" ). Polím odpovídá energie a té hmotnost, která zakřivuje časoprostor. ( Tato jakási interakce : hmotnost zakřivuje časoprostor coby akce a reakce, spíš kausálně platí naopak, tj.nikoliv že hmotnost zakřivuje časoprostor, ale předchozí zakřivený časoprostor se pojednou počne chovat jako hmotnost - rodí se v něm a z něj hmotové elementy ). Divokým fluktuacím polí tak odpovídá divoké zakřivení časoprostoru ( Ano, na malých měřítcích divoké zakřivení časoprostoru je samo stavitelem-generátorem hmoty, to zakřivování artefaktů. Hmota je sestrojována projevem toho divokého zakřivení časoprostoru. Některé velikosti amplitud zabíhají až do nekonečna...,to pak souvisí s principem neurčitosti ...a s tím, že dvěma štěrbinami projde jeden foton ). Teorie strun chápe elementární částice jako vibrační mody chvějící se struny ( kde samotnou strunou jsou vlastní tří dimenze veličiny "čas" a tři dimenze veličiny "délka" a jejich vazbové kombinace ; struna tedy není artefakt "dodaný do časoprostoru"... ). na ultramalých vzdálenostech srovnatelných s Planckovou délkou (10^-35 m). Hovoříme o tzv. kvantové pěně. ( Tato kvantová pěna je samo zvlnění časo-prostoru jako přechod časo-prostoru od stavu inertního nezvlněného před Třeskem ke stavu po Třesku. "Víření-vření", zahájení víření samotného časoprostoru /dvakrát třídimenzionálního/ lze chápat jako "Třesk", jako přechod jednotkových symetrických poměrů dvou veličin na asymetrický stav těchto veličin a další postup v posloupnosti střídání symetrií s asymetriemi. Důsledek je ona kvantová pěna, zvlnění samotných veličin délka a čas - zvlnění je jejich /lokální/ nejednotkový vzájemný poměr. Pěna /prostorová/ se pak do průmětny /plošné/ jeví jako shluky bodů + neshluky bodů, "uzlíky-kvanta" a ty pokud dospějí do stavu "jisté nefraktální harmonie" se chovají jako elementární částice. Struna chvěje-li dle určitého matematického / harmonického nefraktálního / předpisu, se stane, projeví se do stavů odlišitelných - elementy hmoty. ). Kvantová pěna je důvodem neslučitelnosti kvantové teorie a obecné relativity.
( Neslučitelnost je v tom, že v kvantové pěně se tvoří symetrie /něco jako 1 + 10^4500 = 2 + 10^4500 / "vlnobalíčků" dimenzí veličin, které do makrosvěta přechází v jednu asymetrii /něco jako
1 + 100 nerovná se 2 + 100 / přesněji parabolickou rovnováhu stavů jako první zákon ve vývoji stavů /makrosvěta/ po Třesku. Kvantový svět je symetrický - lineární, ve smyslu 1 + 10^4500 = 2 + 10^4500 . [ Vesmír náš po Třesku, v krocích střídání symetrií s asymetriemi na posloupnosti i ten před Třeskem v krocích na posloupnosti a možná ještě dál v krocích střídání symetrií veličin s asymetriemi ....svou vizi popíši jinde, jindy. ]. Takže : Změna stavu veličin, inertního symetrického před Třeskem, přechází do dlouhé posloupnosti změn střídání symetrií s asymetriemi a to ve Třesku /až k člověku, DNA/ "pomocí" prvního počátečního pravidla /dále označím PPP/ . To pravidlo je nějak tak univerzální, že pro makrovesmír se chová /matematicky/ jako pravidlo paraboly A2 = 2B a pro mikrovesmír jako linearita, kterou já - nematematik - si ""musím"" představovat jako A2 /2B = A2/ 2B ...parabola rovná se parabole....potažmo v rovnici, kterou vidíte na úvodní straně vpravo v záhlaví. ... ono střídání symetrií je filozofií "přehazování horkého bramboru"
1 + 10^4500 = 2 + 10^4500 vůči 1 + 100 nerovná se 2 + 100. ). Ve skutečnosti je kvantová pěna důsledkem našich představ o bodovosti elementárních částic. ( Bodovost je důsledkem promítání : Máme např. sínusovku na papíře. Na ní máme volené malé úsečky. Pak dáme-li papír se sínusovkou před oči vodorovně, budou se úsečky lokálně "zřeďovat" a jinde lokálně "zhušťovat". Bude-li sínusovka mít vysokou amplitudu, bude průmět nepatrných úseček se jevit na průmětně v přímce jako střídání "bodů" a "mezer" tj. kvantování. Čili ona Kulhánkova bodovost je průmět nebodových úseček do pootočené soustavy dimenzí. Kvantová pěna je tedy opravdu "shlukování vlnobalíčků" dimenzí délkových i časových a tyto ""shluky"" jsou ( svým chováním, vlastnostmi, projevem ) hmotové elementy. Domnívám se navíc, že ve shluku - průmětu vlnobalíčku je zabudován směr i opačný tok času ( jedné i více dimenzí ) na nepatrný interval času, např. 10-28 sec. ). Zvyšováním energie bodové částice zkracujeme její vlnovou délku a můžeme sledovat stále menší a menší časoprostorové oblasti. Problém kvantové pěny zaniká v teorii strun, struna jako útvar o rozměrech Planckovy délky nemůže zkoumat rozměry menší než má sama.
( Planckova délka číselně pro nejednotkový poměr dimenzí veličin je závislá nejen na lidské volbě jednotek, ale i na parametrech ve kterých se právě nachází Země ve vesmíru v určitý odvinutý historický čas a v určité etapě evolučního zesložitění hmoty. Proto by mohly být Planckovy konstanty v jiných dobách po Třesku a u jiných soustav pozorovatelů ( v makro- či mikro- měřítcích ) s relativistickými situacemi jiné, jiná číselná hodnota Planckovy konstanty ... a nemusel by platit předchozí výrok pana Kulhánka. ). Je-li struna skutečně základním stavebním kamenem světa, ( ona struna-útvar-vlnobalíček z veličin délka a čas jak to řekl Edward Witten ukázal, že struny nemusí být 1D útvary, mohou být i 2D, 3D atd. útvary v mnohadimenzionálním časoprostoru s mnohodimenzionálním časem ). neexistují nástroje pro průzkum menších rozměrů než je Planckova délka a nemá smysl kvantovou pěnu zavádět.
( /? jak jsem řekl já/. A přesto má smysl hledat ""jak příroda vlnobalíčkuje veličiny, ony dvě základní k výtvorům, co se už projevují jako elementy hmotové"" ). Její zavedení bylo spojeno s bodovým pohledem na svět. Proto je také teorie strun slučitelná s obecnou relativitou. ( Totiž jedna dimenze mezi makrovesmírem asymetrickým parabolickým a mikrovesmírem symetrickým hraje onu roli neslučitelnosti obou teorií... a bude do té doby neslučitelnost panovat dokud fyzikové nepochopí "můj dvouveličinový vesmír", v němž se rozdíly smaží střídáním symetrií s asymetriemi tj. stav
A2 / 2B = 1 přejde ve stav A2 / 2B = A2 / 2B ....., čemuž já říkám ""kulhavé schody"" na posloupnosti geneze stavů střídání symetrií s asymetriemi ... atd. v jiných ( odborníky nečtených ) vizích
( pro které potřebuji matematika na vystavení diskutovatelné hypotézy ).
.... což bych zhodnotil ( zhodnotil červené vsuvky do předchozího Kulhánkova textu ) použitím slov Armstronga na Měsíci : "Jak malý je to ode mě přídavný krůček do celé dosavadní fyziky a jak obrovský z toho bude myšlenkový skok, který budou muset fyzikové v myšlení zdolat" ... zní to ode mě nafoukaně ? Omlouvám se, ... promiňte mi, že své vizi skálopevně věřím.
----------------------------------------------------------------------------------
Tento článek běží na internetu bez odpovědí a bez kritiky už 7 let , viz
http://olilalo.blog.cz/0809