LASHANA:
Zahrada byla posledních čtyřicet let mimo provoz. Případná bujná vegetace... byla taky mimo provoz; zbyly tu po ní jen prázdné čtverce záhonů, vyschlých na prach a zakrytých levným zeleným kobercem, imitujícím trávník. V instituci tak utilitární, jako je gleewarinská škola, se nevyplatí udržovat nic, co je míněno jenom na ozdobu. Na druhém konci zahrady byl v obvodové zdi ještě další východ, vedoucí na kdysi romantickou stezku po úbočí kopce, ale studenti tamtudy skoro nechodili; brali to radši po hlavním schodišti, protože další budovy školy byly hned o terasu níž a takhle to k nim bylo nejkratší. Až Veisseämö v posluchárně skončí, všichni se vyvalí ven a poženou se zase po týchž schodech dolů ke kanceláři. Julie to zvážila a rovnou zabočila vpravo mezi sloupořadí. Ona to naopak vezme zadem a seběhne ke své laboratoři tou druhou cestou, aby se všem davům vyhnula.
Rychlým krokem minula Apollóna a řádku nerozlišitelných Múz (tedy nerozlišitelných pro ni; jaktěživa nebyla ochotná věnovat místo ve své paměti jejich jménům a atributům). Obešla levé křídlo budovy a vyrazila přes další vybledlé travní koberce k zadní brance.
A tady ovšem najednou bujná vegetace byla. Nečekaně. Neplánovaně. Zázrakem!
V tom nejvzdálenějším koutě – byl les.
Julie se zarazila. Zírala na dlaňovité, temně fialové listy mohutných rostlin, dobře o metr vyšších než obvodová zeď. Kde se to tu vzalo? Co je to proboha zač? Šla tudy naposled před měsícem a byla si jistá, že tu nic nerostlo ani náznakem; a teď tu bylo deset, možná patnáct vzrostlých exemplářů! I přes svou velikost ale rostliny nepůsobily jako stromy; neměly kmen s borkou, nýbrž dužnaté fialové lodyhy. Skočec, napadlo ji. (Na živé organismy byla přece jen ochotna alokovat víc své paměti než na Múzy.) Ale listy byly složitější a tlustší, šupinovitě poskládané přes sebe. Některé rostliny kvetly, ale na té nejvyšší už dozrávaly plody, jakési lesklé bobule, trochu připomínající lilek. Šla se podívat zblízka. Ničeho se nedotýkala (na botaniku a s ní související toxikologii alokovala své paměti dokonce tolik, že znala i věci jako mancinella; a to má potom člověk respekt). K téhle rostlině cítila instinktivní nedůvěru. Možná vůbec není ze Země. Charakter pletiv je jiný. Náhle k ní ale zavanula povědomá vůně exotického koření... a ta ji rovnou nasměrovala do úplně jiné části její paměti: tam, kde je to vyhrazené össeistice. Tohle je üewerögikalüx.
No ano, üewerögikalüx; přece ten rudofialový prášek, co se sype na pečené maso a do salátů.
Nevzpomínala si, že by na Össe někdy skutečně viděla tu rostlinu naživo, ale znala ji z obrázků a vůně byla nezaměnitelná. Teď už se odvážila utrhnout si list a promnout ho mezi prsty. Üewerögikalüx jakožto koření sice neměla ráda a jídlům s ní se vyhýbala, ale kontaktní dermatitidu jí to nejspíš nezpůsobí. Ale, bez legrace... proč se to tu najednou objevilo? Někdo si to tady pěstuje na jídlo? Ví o tom Veisseämö? Šlo sice jenom o jeden zastrčený kout zahrady, ale rostliny už v něm stihly vytvořit úplný háj. Jestli vyrostly tak rychle, musí to být pěkný plevel. Nebo si to tady ten podloudný pěstitel tak úspěšně okopává, zalévá a hnojí, když se jim tak pěkně daří? Julie bezmyšlenkovitě strčila list do kapsy a podívala se na zem, aby našla kompromitující stopy zahradníkovy činnosti a případně ho identifikovala podle otisků bot a zapomenuté lopatičky... a znovu zažila šok. Ba ne. Tohle nikdo záměrně nezasadil. Jakýkoliv trochu příčetný člověk by si snad aspoň odhrnul koberec a vyhrabal díru, kdyby chtěl něco pěstovat; jenže tyhle rostliny prorazily tuhý plast a vrůstaly do půdy skrz něj. Děsivý pohled! Věnce kořenů, zaťaté do koberce jako dračí spáry! Kolem Juliiných nohou byly celé houštiny nových semenáčků, prorážejících dužninu opadaných bobulí a úporně se zavrtávajících do nehostinného, suchého umělého povrchu. Skoro jí připadalo, že se pohybují přímo před jejíma očima; taková síla života v nich byla.
TL;DR: ano, houby došly :D