A pak ji potkáš

Vypadá skvěle
i když je dvacet let mrtvá
a je to úplně jiný svět

Potkáš ji v tramvaji
veze nákup jak jinak
ale hned tě pozná

Hlásí se k tobě
jako by to bylo včera
jako by se vůbec nic nestalo

Nevidí rozpaky
Ty jí vadívaly

Je toho tolik co chce říct
jenže už musí vystupovat

A ty vidíš že bys měl
ale ty ne
Jen trochu zamáváš
protože si nejsi jistý
jestli bdíš

BUBLINKY: Všímám si, že se Ti v poslední době do básní otiskuje pláč...

Líbí se mi, jak ten text vykružuješ, plasticky, živě, ale trochu mě mrzí, že je to hodně "vysvětlené", ten Markétin osud; myslím, že by nemuselo - a dosáhla bys srozumitelnosti jejího příběhu stejně.

poslouchám tvůj dech

18:04

poslouchám tvůj dech

jdu v jeho stopách
odvalovaným šerem
šátrajícíma rukama

pod každou vrstvou
kterou svléknu
obnažím další otisky
jako po převržených trilobitech
nebo alespoň vím
jak jejich nalezení
způsobit


21:27

poslouchám tvůj dech

sedím ti v tříslech
vonících thajskou kuchyní
přivíráš oči
a rozčiluješ se
nad mým uhýbáním

ještě ne
říkáš přitom
ještě není čas na rybu s břichem
plným snů
v rýžovém papíře

ale ucho je zvědavé a touží


23:03

poslouchám tvůj dech

zkřehlá
pokrčená slova
těsně před začátkem parku

za tvými zády
dotýkám se bodu
bolesti
hranice
z obou stran jinak měřené


02:29

poslouchám tvůj dech

sedíš mi v slabinách
a já tě
dlouhými prsty rozděluji:
ňadra liškám
stehna krkavcům

vím kudy vést řez
a vzrušená
že mluvíš jinak

sním o všech dravcích
které umím namalovat
nebo sám
předvést
v kostýmu se zjančenou krví


3:15

poslouchám tvůj dech

zrcátkem k ústům
každou chvíli se přesvědčuji

otázky
dvě minulé otázky jak voda v uchu
k nevytřepání
ani když je převalím
z boku na bok

jaké to asi je...?


15:06

poslouchám tvůj dech

říkáš mi
mysli víc na sebe

ale
ono nelze na sebe myslet víc než
právě k tobě
když přibližuji sen
rozparkem
zažloutlého dne

Brno, Kavárna Švanda, pondělí, kolem šesté

Jediné volné místo je u zrcadla
nervozně vyndavám Zpěv drozda
nedívám se na sebe
bojím se
ale mlha z cigaret a Zpěv
mě schová

Pivo a káva
pivo a
pivo


Za sebou slyším Markétu
skoro tak bláznivou jako v jedné písni
jen nezametá
protože si upravuje nazrzlé vlasy
a co chvíli usrkává ferneta
na střídačku se zvětralým pivem

potáhne z cigarety a řekne:

"Slečno, jen si nemyslete, nekoukám na vás, ale na sebe.
Víte, zmokla sem. A to sem si dávala natáčky.
K čertu s nima. K čertu se všim. Musim na poštu."

Podívám se do zrcadla
na Markétu
chápavě se pousměji
ale stojí to úsilí
neplakat

nad tolik okatou opuštěností
některých lidí

Markéty.

...

jaro zůstává
za oknem jako podvěšené
mraky
kontrastní silueta pěnkavy

až děti přijdou
budou mi vyprávět
ještě umazanýma rukama
a ty mi napíšeš, že všechno
bolí jinak
aby nakonec ta zpráva
zůstala neodeslaná

ROZLÁMANÉ LEDY

Udeláš nožem zářez
že už musíme kolem rybníku

a každý den je o kousek delší

očekáváním

NATASHA: Souhlas naprostý. První tři a poslední dva.

JANEQ: Ten nápad mě baví. Nejspíš ale nepotřebuju takový výčet v závěru první strofy.

ukřižuj se sám
na falickém symbolu
vlastní demence a smutku
nejvyšším vrcholu
okrase
pohoří všednosti

ukřižuj se sám
na vztyčeném prostředníčku.

meta(nol)fyzika se jasnozřivě vepsala
do vašich bulv.

a vy jaksi, sešlosti,
neprozíráte.

tak jako Amerika
zjevil se z mlhy tento kult,
žít nazí a
neposírat se.

Ale pak si vzpomeneš na perutýny
Jak tiskli se ke skále v síle přílivu

Nikde ani stopa
po vší té okázalosti
přírodopisných snímků

Jako srabi se choulili ke stěně

Jen jeden
ze kteréhos nezahlíd víc než osten
pyšně se nadouval v kapse korálu

Jeskyně slov
však ji znáš a nikdy nevyjdeš
když můžeš se rukama
zapřít o stěny

~

nalévání čaje
do termosky:
kuchyň v podzimní mlze

vylévání čaje
do šálku:
malý oheň ve větru